Nejvýznamnější mexický fotograf Manuel Álvarez Bravo se dožil sta let a sta dní: fotografovat začal ve třinácti a nepřestal až do úctyhodného věku. Umělec, který donedávna chyběl i v učebnicích dějin světové fotografie, se nyní poprvé představuje v Čechách.
|
| Manuel Álvarez Bravo: Postavy na zámku (Figuras en el Castillo, 1920). © Manuel Álvarez Bravo |
Retrospektivní výstava Manuela Álvareze Brava (1902-2002) je sice koncipována jako průřez dílem pozoruhodného mexického fotografa, ale zároveň je i poetickým obrazem Mexika dvacátého století. Álvarez Bravo se tu představuje jako autor pevně zakořeněný v mexické kultuře plné mýtů a zvláštní obraznosti, ale i jako autor obeznámený s evropskými uměleckými proudy 20. století. V jeho fotografiích se nenásilně propojuje mexická tradice s evropským avantgardním uměním 20. a 30. let. Nejlepší fotografie Manuela Álvareze Brava proto i při své nenápadnosti dokáží překvapit i dnes: jsou trochu záhadné, ale nikoli nesrozumitelné nebo beznadějně zastaralé.
|
| Manuel Álvarez Bravo: Zasnění (El Ensueño, 1931). © Manuel Álvarez Bravo |
Manuel Álvarez Bravo se narodil roku 1902 v Mexico City. Atmosféra rodného města, v němž se bizarním způsobem mísí stará kultura se současností, na něj měla vliv zejména v období dospívání. Dalo by se dokonce říci, že formovala vidění mladého Álvareze Brava, který se ve třinácti letech díky jednomu z otcových přátel poprvé dostal k fotografování. Zásadním způsobem jej však ovlivnilo setkání s americkým fotografem Edwardem Westonem a jeho přítelkyní – nejprve hollywoodskou herečkou, později fotografkou – Tinou Modottiovou, kteří v roce 1923 přijeli pracovat do Mexika. Mladý Álvarez Bravo se pod jejich vlivem horečně učí pracovat v temné komoře a kupuje si svůj první plnohodnotný fotoaparát. V tu dobu se také žení a stěhuje se za prací do Oaxaky, kde také poprvé vyhrává významnější fotografickou soutěž.
V roce 1927 se Álvarez Bravo vrací do Mexico City. Fotografuje se stále větším zápalem a začíná také častěji vystavovat. Zatímco dříve se zaměřoval především na fotografování malebných krajin, v 2. polovině 20. let se od vnějškové líbivosti postupně oprošťuje. V roce 1930 je z Mexika vykázána levicově orientovaná Tina Modottiová. Před odjezdem svého přítele Manuela žádá, aby pokračoval v (její) práci pro etnograficky a kulturně historicky zaměřený časopis Mexican Folkways. Při této příležitosti, zejména při fotografování nástěnných maleb, kultovních předmětů a míst, se fotografův osobitý styl definitivně dotváří.
|
| Manuel Álvarez Bravo: Spící dobrá pověst (La Buema fama durmiendo, 1938). © Manuel Álvarez Bravo |
Po druhé světové válce má málo průbojný fotograf Manuel Álvarez Bravo již ve své vlasti renomé významného fotografa. Mimo Mexiko však zase tak známý není – pokud přece jen, tak snad v USA, kde již od 40. let několikrát vystavoval. Čekají ho sice ještě desítky let práce a také mnohé pocty, ale víceméně již zůstává věrný svému stylu. Kromě výše uvedených faktorů ho výrazně ovlivnil také surrealismus, především v osobě básníka a teoretika André Bretona. Není divu, vždyť mexická kultura měla k nadreálnu sklon odpradávna.
Sedm desítek fotografií Manuela Álvareze Brava, které tvoří putovní výstavu nazvanou Hlasy v obraze, tvoří kompaktní celek i přesto, že nejstarší snímek fotograf vytvořil v osmnácti, nejmladší v šestadevadesáti letech. Výstava začíná na samém počátku 20. let, kdy mladý Álvarez Bravo vytvořil svou první významnou fotografii Postavy na zámku (Figuras en el castillo, 1920), a pokračuje řadou překvapivých fotografií městských scenérií a nezvyklých situací, které fotograf hledá a nalézá na místech, která jiní lidé míjejí bez povšimnutí: všímá si odlesků ve výkladních skříních, paradoxních a humorných souvislostí na vývěsních štítech, ve skladech, vetešnictvích, na plakátech a vývěskách. Nejlepší z těchto fotografií vznikly na přelomu 20. a 30. let. V té době Álvarez Bravo fotografuje také krásné dívky. Zpočátku spíše cudně, s dávkou melancholie. Ke klasickým fotografiím tohoto druhu patří jeho Zasnění (El Ensueño, 1931), které autor doprovází citací z talmudu: „Abys viděl neviditelné, pozoruj pečlivě viditelné.“ Tento citát se stává i jeho fotografickým krédem.
Na konci 30. let vzniká asi nejznámější fotografie Manuela Álvareze Brava – Spící dobrá pověst (La Buema fama durmiendo, 1938). Snímek vznikl pro surrealistickou výstavu zmíněného André Bretona, ale oproti surrealistické „klasice“ působí i dnes velmi moderně. Pryč je autorova dřívější cudnost, ale smysl pro paradox a nezvyklá spojení mu zůstává. A tak se ptejme: je Spící dobrá pověst výsledkem fotografovy zlomyslné improvizace, anebo je to pečlivě zaranžovaná situace vybízející k domýšlení významů?
|
| Manuel Álvarez Bravo: Lucie (Lucia, 1980). © Manuel Álvarez Bravo |
V 60. letech minulého století se Álvarez Bravo po krátké odmlce k fotografii vrátil. Začal fotografovat i barevně, ale jen do doby, než zjistil, že jeho přirozeným výrazovým prostředkem je černá a bílá. Jako fotografa města a lidí ho sice s přibývajícím věkem začala znovu přitahovat krajinářská fotografie, ale pokud se dá podle vystavených fotografií soudit, pak se v 70. letech zase vrátil ke svému charakteristickému stylu a zůstal mu již věrný.
Začal opět chodit po městě a hledat nezvyklá zátiší a situace tam, kde by je nikdo nehledal. Nezapomněl však ani na krásné ženy. Vznik jeho zdánlivě bizarní Lucie (Lucia, 1980) popisuje ve fotografově monografii Amanda Hopkinsonová: „Tato fotografie je obrazovou slovní hříčkou se jménem modelky Lucie. Její patronkou je tedy sv. Lucie, která na rozkaz císaře Diokleciána roku 304 n. l. vytrpěla martyrium, při kterém jí byly vyloupnuty oči. V církevním umění bývá zobrazována s podnosem, na němž leží její oči. Určitou skepsi ve fotografově postoji lze rozeznat v tom, že zde oči leží na laboratorní misce a takřka se zdají ironicky ukazovat na prsní bradavky.“
Fotografie nazvaná Lucie dokládá dvě věci: zaprvé fakt, že si fotograf Álvarez Bravo zachoval tvůrčí svěžest a nápady i ve vysokém věku, zadruhé potvrzuje jeho svérázný smysl pro humor. Aniž bychom chtěli jeho mimořádné dílo jako celek nějak zlehčovat, představme si osmasedmdesátiletého fotografa, jak pověřuje svou ženu nákupem páru co nejvěrohodněji působících očí…
Ale aby nedošlo k omylu: Álvarez Bravo není fotografem aktů a nemá nic společného s módou ani s reklamou. Jeho nepodbízivé fotografie jsou slovy Octavia Paze „tichou, ale výmluvnou hádankou v černé a bílé“.
