Fotograf Šumavy Martin Milfort

Letošní rok pro fotografa Martina Milforta začal šťastně: nejenže mu vyšla v pořadí již třetí kniha šumavských fotografií s názvem Šumava – krajina poznání, ale v klatovské galerii U Bílého jednorožce mu uspořádali i velkou retrospektivní výstavu. V souvislosti s tím jsme mu položili několik otázek.

Martin Milfort: Prášilské jezero. © Martin Milfort.

Fotograf Martin Milfort patří mezi fotografy-krajináře, kteří se se zdravou zarputilostí zakousli do „svého“ tématu a už se ho nepustili. Pro Milforta se celoživotním zájmem stala Šumava. Není divu, vždyť se v předhůří Šumavy narodil (roku 1940 v Sušici) a vlastně tady celý život žije (od roku 1984 v Klatovech). Martin Milfort začal fotografovat jako samouk a až do své padesátky fotografoval vedle svého zaměstnání. Do roku 1989 se aktivně účastnil fotoamatérského dění – byl členem svého času docela významné fotoskupiny Luna, obesílal soutěže a těšil se z každé ceny i publikované fotografie. V té době již své „šumavské“ fotografie také vystavoval na samostatných i skupinových výstavách. Na konci 80. letech svými černobílými fotografiemi „ilustroval“ knihy Karla Klostermanna Črty ze Šumavy a Život staré Šumavy Vlastimila Vondrušky. V roce 1990 se rozhodl, že se bude fotografii věnovat naplno. Od té doby jeho fotografie s tematikou Šumavy vyšly ve třech samostatných knihách: Chvála Šumavy (1996), Šumava romantická (2003) a Šumava – Krajina poznání (2005).

Martin Milfort patří mezi trpělivé fotografy, kteří vědí, že dobrá fotografie chce svůj čas. Nikam nespěchá a soustředí se na své téma. Při práci snad ani nevnímá, jak čas letí. Klatovská výstava a kniha Krajina poznání představují Milfortovy výhradně černobílé fotografie – i když některé z nich jsou téměř třicet let staré, běh času na nich není znát. Fotograf Martin Milfort již tři desítky let usiluje o vytvoření nadčasového portrétu krajiny, kterou má rád, a vše nasvědčuje tomu, že se mu to daří.

—

Pane Milforte, právě jste vydal třetí knihu fotografií věnovanou Šumavě. Mohl byste nám říci, čím se Krajina poznání liší od těch dvou předchozích, Chvály Šumavy a Šumavy romantické?

Martin Milfort: Z cyklu Javorový stůl 2. © Martin Milfort.

Moje poslední kniha se od předchozích liší především tím, že obsahuje výhradně černobílé snímky. Nemohl jsem se dočkat, až „nadejde čas“ a kniha vyjde. Dá se říci, že je téměř katalogem k současné výstavě. Od doby počátků mého fotografování Šumavy jsem na černobílou podobu takové knihy nepřestal myslet. Knize předcházely jednotlivé cykly ve formě maket, lepených z fotografií – některé z nich vznikly už v sedmdesátých letech při studiu Institutu výtvarné fotografie. V té době jsem se rozhodl vytvořit fotografický portrét krajiny, ze které pocházím a něco podstatného o ní říci. Osobně jsem přesvědčen, že černobílá fotografie je v případě pravdivého portrétu našeho nejstaršího pohoří tou správnou volbou.

Myslíte si, že Vám černobílá fotografie otevřela dveře do uměleckého světa? Vždyť současná výstava vašich černobílých fotografií v klatovské Galerii U Bílého jednorožce zabírá celá dvě patra…

Martin Milfort: Kepelské Zhůří. © Martin Milfort.

Proč rovnou „umělecký svět“? – Důležité je nezpronevěřit se sobě ani zvolenému cíli. Nemám nic proti jakékoliv technice fotografování, je to „forma vyjádření“. Vyhovuje mi klasická fotografie, a pokud je to možné, co největší výchozí formát černobílého negativu i barevného diapozitivu. Při snímání v těžkém terénu je to méně pohotové a méně pohodlné,
o to více vám však zůstává času na přemýšlení o motivu. Ušlechtilá krajina si nezaslouží povrchní přístup a tím méně nicneříkající fotografie, zavánějící „kšeftem“ nebo diletantstvím. Většina turistů přijíždějících na Šumavu však sáhne po barevné fotografické knize. Koneckonců si přijeli do přírody odpočinout a je přirozené, že jim barevná kniha popisného charakteru připomíná vlastní hezké prožitky v krajině. Já bych však chtěl černobílou i barevnou fotografií oslovit lidi přece jen citlivější a vnímavější, a těm, kteří na Šumavě žijí, připomenout jedinečnost této krajiny. Jde vlastně také o jeden z nejúčinnějších způsobů ochrany přírody, bez nařizování a zákazů. O „umění“ v souvislosti se svou prací nepřemýšlím, to ať řeší ti, kteří na to mají příslušné vzdělání. Mne uspokojuje pobyt v přírodě, její dokonalejší poznání a příjemný pocit z tvůrčí práce.

V posledních patnácti letech pracujete jako volný fotograf. Předtím jste se fotografií zabýval amatérsky – obesílal jste fotografické soutěže, nabízel snímky nakladatelům, ale fotografoval především pro sebe. Změnil se ve chvíli, kdy jste se rozhodl věnovat fotografii „na plný úvazek“, nějak Váš přístup k fotografování?

Martin Milfort: Rokytská slať. © Martin Milfort.

Nikoliv. Ten přechod z původního povolání vyžadoval zvládnutí zakázkové práce, aby byl alespoň nějaký peníz jistý. Před několika roky jsem však zrušil ateliér a věnuji se jenom autorské fotografii a to výhradně na Šumavě. Je to téma na celý život a příroda při tom, jak je nekonečná, je také nekonečným tématem a inspirací. Kupodivu se tím dokážu uživit a je mi líto těch, kteří Šumavu fotografují jenom pro peníze a jsou schopni rozvíjet své šumavské, převážně barevné „obrázkaření“, jen s jediným cílem – prodat. Teď nemluvím o profesionálním přístupu. Naštěstí znám dost fotografů, kteří dokážou podstatné sdělit bez ohledu na druh fotografie.

Po třech desetiletích práce patříte k nejvýznamnějším fotografům Šumavy. Šumava je Vaším ústředním tématem. Je také tématem jediným, nebo se chystáte fotografovat i jiné věci?

Až do roku 2000 jsem provozoval ateliér a nabízel jsem výtvarnou a reklamní fotografii. Jak jsem se už zmínil, nyní se fotograficky věnuji pouze Šumavě.

Dokázal byste spočítat, kolik jste na svých fotografických toulkách po Šumavě již strávil času? Kolik dní, měsíců a roků čistého času?

To bych asi nedokázal. Vím však, že za tu spoustu času jsem mohl udělat víc a kvalitnější práce.

Po shlédnutí klatovské výstavy si Vás návštěvník zařadí mezi klasické fotografy-krajináře. Můžete nám přiblížit, jak vlastně pracujete? Chodíte pěšky? Jezdíte na kole, vlakem nebo autem? Máte přesný plán cesty nebo také improvizujete?

Martin Milfort: Z cyklu Javorový stůl 1. © Martin Milfort.

K práci používám velkoformátové přístroje, a protože mi je nikdo nechce nosit, snažím se dojet autem co nejblíže k místu fotografování a potom jdu pěšky. Jsem vyznavačem ranního osvětlení. Nejvíce mi vyhovuje rozptýlené, nikoliv tvrdé osvětlení. Přesouvám v terénu přibližně 20 kg včetně nezbytného stativu, jídla, pití a náhradního oblečení. Chodím sám a své cesty předem do detailu – včetně všech možných alternativ – promýšlím předchozí den. Znám tu krajinu natolik, že již doma dokážu dost přesně odhadnout, jaké světelné podmínky budou na daném místě druhý den. Vstávám velmi časně, v létě kolem třetí hodiny, aby bylo dost času na přesun a přípravu k práci.

A co počasí? Dáte na předpověď, nebo po třiceti letech „v terénu“ dokážete počasí předvídat sám? Říká se, že krajináři vycházejí nejraději ve chvíli, kdy se počasí mění – třeba když přestává pršet a začínají se trhat mraky. Je to tak?

Proměnlivé počasí zvýrazňuje celkovou scenérii, ale pro detail je lepší stálé měkké osvětlení. Předpovědi počasí jsou nyní již dost přesné a lze se jimi do jisté míry řídit. Pokud kraj dobře znáte, bývá prognóza postačující. Jako ve všem ostatním i tady záleží na „štěstí“, a tak se stane, že po několik fotovýletů neuděláte ani jeden záběr.

Jsme fotografický magazín. Naše čtenáře by určitě zajímalo, jakou techniku používáte…

Používám sklopnou měchovou kameru TOYO 4“x 5“ s kazetami na ploché filmy, roll-kazety 6×9 a 6×12 cm, z optiky pak pět objektivů Schneider a Rodenstöck od ohniska 45 mm až do 200 mm. Panoramata fotím také kamerou NOBLEX 5×12 cm. Digitální přístroj nevlastním, k ničemu ho zatím nepotřebuji.

Co byste poradil mladému fotografovi, který by se chtěl stát fotografem-krajinářem?

Za předpokladu, že by o mou radu stál, asi toto: Nejprve zvládnout fotografické řemeslo, potom přemýšlet o tématu a za neustálého používání hlavy a poslouchání svého srdce jít do toho.

Pane Milforte, děkuji Vám za rozhovor.