Pozvánka do galerie Velryba v Praze 1, kde je možno až do 30. června 2002 navštívit výstavu fotografií Matúše Tótha, studenta katedry fotografie FAMU.
Dílo vzniklo jako fotografické cvičení v druhém ročníku studia, na téma “dokumentární soubor, zpracovaný knižní formou”. Tóthovi se však podařilo vytvořit působivý subjektivní dokument o cestování člověka. K tomu si zvolil vlak, zejména jeho interiér. Pokusil se vyjádřit tu zvláštní atmosféru, kterou alespoň podvědomě všichni vnímáme při cestování – na nádražích anebo na letištích.
Právě uvnitř železničních vagónů (případně uvnitř letadel apod.), na nás působí jak charakteristický malý a většinou nepohodlný prostor dopravního prostředku, tak i skutečnost, že jsme jej nuceni po dobu cesty sdílet s dalšími spolucestujícími. Pro přiblížení této atmosféry, jak ji vnímá autor, citujme některá jeho slova.
“Bratislava – Praha. Pět a půl hodiny ‘mezisvětem’… Neznámé tváře s neznámými příběhy. Změnili jsme identitu. Nemáme minulost, příběh se začal právě teď… Střetnout se očima je riskantní… Nečekaný rozhovor. Napadlo mě, zda je v pořádku. Je ? Strohé odpovědi, které ztratily význam ještě předtím, než vznikly… Vlak je příběh tahající za sebou lidi, jejich osudy a myšlenky. Tváře, které už asi v životě nikdy nepotkáte…”.
Autor použil k vyjádření svého záměru černobílé snímky formátu zásadně čtvercového v celkovém počtu 20 snímků. Zvolil jediné dva rozměry, 14 krát 14 cm, a 20 krát 20 cm, pečlivě adjustované do paspart rozměrů 50 krát 60 cm, vyrobených z temně rudé koženky, přesně takové, jakou nacházíme na sedadlech vlaků. Autorův smysl pro detail je patrný nejen z této adjustace, ale např. i z toho, jak originálně a precizně zpracoval pozvánku na výstavu. Ta je ve formě vlakové jízdenky a je možno ji spatřit v zasklené vitríně vedle vchodu z ulice. Působivost instalace je podle mě perfektní a do prostor galerie Velryba s jejími cihlovými zdmi výtečně zapadající. Převážně se jedná o samostatné fotografie plus dva triptychy – svislé třísnímkové seriály, které zobrazují, a to je důležité, vždy fragmenty snímané reality. Vidíme tedy záměrně koncipovaný, vždy jen nekompletní, výsek reality – a to buď bez lidí (např. části a detaily sedaček, stolků, oken, toalet apod.) anebo s lidmi, jejichž anonymita je však převážně podtržena i “odříznutím” části hlav a těl. Pokud přece jen vidíme o trochu více, působí živí tvorové přesto tajemně a záhadně. Právě k tomuto vyjadřování autor velmi vhodně použil čtvercový formát všech fotografií. Několik málo snímků je i z exteriéru (část anonymního perónu, průvodčí bez hlavy u schůdků vagónu, letící holub mezi kolejnicemi).
Celkovým vyzněním výstavy se autorovi podařilo, podle mého názoru velmi úspěšně, v divákovi evokovat svůj svérázný pohled na toto neosobní prostředí. Dosáhl toho způsobem osobitým, a při pohledu na jednotlivé snímky, i zdánlivě velmi prostým, který však teprve při vnímání celého souboru zapůsobí na diváka tím správným směrem. Podobně jako jednotlivé stránky a kapitoly knihy zanechají v čtenáři celistvou stopu teprve až po dočtení celého románu.
Na závěr dejme slovo kurátoru výstavy, kterým je Antonín Braný, a který charakterizuje tyto fotografie mimo jiné takto: “Matúš Tóth citlivě vnímal a zaznamenával typickou atmosféru vlaku, zvláštní směsici nudy, čekání, únavy a další škálu pocitů….a dokázal, že z prostředí, kde se zdánlivě nic neděje, lze vytěžit obsahově i obrazově poutavý příběh”.
Matúš Tóth: Vlak/The Train | |
Kde: | Galerie Velryba, Opatovická 24, Praha 1 |
Kdy: | 22.5. – 30. 6. 2002 |
Otevírací doba: | Po-Pá 12-21, So, Ne 17 – 22 hodin |
Vstupné: | zdarma |
Téma: | Lidé, cestování, vlaky, nádraží |
Matúš Tóth se narodil v r. 1981 v Bratislavě, v letech 1994 – 1998 studoval Školu užitkového výtvarnictví Josefa Vydry v Bratislavě, ateliér fotografie, od r. 1999 studuje FAMU v Praze, katedru fotografie.
Je to pecka
Byl jsem tam a videl to. Je to perfektni minivystava a stoji za to to videt. Dokonce jsem si slohnul pozvanku,protoze se mi libila ta trojfotografie muze leziciho na sedadle. 🙂 Katalog fotografii uz ale bohuzel nemeli. 🙁