Pokud máte dojem, že digitální fotografie je příliš sterilní a že tiskový výstup nedává autorovi příliš prostoru pro kreativitu a jedinečnost, je tahle kniha nejspíš určena právě vám. Dozvíte se v ní totiž, jak i z digitální fotografie vytvořit unikátní autorské dílo.
 |
Pro ty z nás, kteří tráví nebo v době ještě nedávné trávili značnou část svého volného času v temné komoře, přinesla digitální technika problém, jak dostat digitální data na papír v kvalitě, na kterou byli zvyklí. Ačkoli moderní inkoustové tiskárny produkují velmi solidní výsledky, přece jen trpí určitou nevýhodou především při autorské tvorbě – tiskárna umožňuje vytisknout neomezené množství naprosto shodných fotografií, aniž by přitom na autorské dílo sáhla ruka autora. Cítíte ten paradox? Prostě “by to chtělo” klasiku, nějaký hybrid, kdy vstupem budou digitální data (aniž bych si cokoli namlouval, drtivá většina fotografií dnes vzniká digitální cestou), ale výsledná zvětšenina ponese autorský rukopis. Tahle kniha nabízí řešení.
Autor jde cestou výroby digitálního negativu s následným vytvořením kontaktní kopie na pozitivní materiál. Jako standardní rozměr zvolil právě ten, v názvu knihy uvedený, “neexistující” formát 7×10 palců, tedy zhruba 18×25 centimetrů. Výhody jsou zřejmé – je to asi nejmenší publikační rozměr, fotografie se dají snadno přenášet a třeba ukázat kolegům, ale na druhé straně se už ani na zdi neztratí, pokud tedy nehodláte vystavovat zrovna v hale Hlavního nádraží. Stěžejním důvodem pro tento rozměr ovšem byla možnost snadného tisku digitálních negativů na domácích tiskárnách, ať už laserových, tak inkoustových, protože se i s nezbytným manipulačním okrajem pohodlně vejde do formátu A4.
Autor tedy experimentálně dovedl do úspěšného a použitelného konce postup, kdy digitální negativ vzniká v tiskárně. Narazil sice (asi jako my všichni, kdo s touto technikou také experimentovali) na problém nedostatečného krytí negativu, ale jednoduše jej obešel pomocí vrstvení matric, což je způsob, který při kontaktním kopírování vede k velmi
 |
dobrým výsledkům (bez nutnosti zvětšování pozitivu, při kterém by se už drobné nepřesnosti při ustavení několika vrstev negativu projevily neostrostí výsledného obrazu). Samozřejmě v knize poměrně důkladně rozebírá i nutnou přípravu digitálních dat,
takže pro dosažení rozumných výsledků stačí jen dodržet autorovy rady a výsledek bude velmi zajímavý již v této fázi (a pro experimentátory to bude znamenat nastavení výchozí pozice a ušetření spousty času při “prošlapávání slepých uliček”).
Samozřejmě by bylo možné použít takto vzniklý negativ a jej jen prokopírovat na tradiční komerčně dostupné fotopapíry, ale ani toto řešení autorovi nestačilo – jde ještě dál a pro svá díla připravuje i materiál pro pozitivní část klasického procesu. Zde uvedené postupy sice nejsou nijak výrazně inovativní (kdo se zúčastnil například workshopů NTM o starých fotografických technikách, pro toho to už bude “stará vesta”), ale za jejich využití v tomto procesu autorovi skládám poklonu. Na tomto místě se ovšem začíná oddělovat zrno od plev a ukazuje se, kdo z fotolaborantů má ruce zlaté a kdo naopak obě levé 🙂
Autor při přípravě pozitivního materiálu postupuje logicky od výběru papíru, přes jeho preparaci, až po výrobu a nanášení fotoemulze, samozřejmě pak v knize navazují i následné postupy a recepty pro vyvolání, ustálení a stabilizaci výsledného díla.
 |
V této fázi opravdu už nemůže být řeč o tom, že by fotograf do digitální fotografie nevložil svůj um či svoji duši…
Knihu dále doplňuje obsáhlý fotoreceptář (tvoří zhruba polovinu celé publikace), texty jsou provázeny autorovými fotografiemi, u nichž nezapomíná ani na popis použité techniky (tedy nikoli použité fototechniky, která je zde nepodstatná, ale o postup, použitý pro výrobu negativního i pozitivního obrazu) a přiložena jsou i dvě pravítka pro stanovení správných denzit. S trochou nadsázky by se dalo říct, že kromě pytlíčků s chemií a trochy vody se autor postaral o vše potřebné.
Celkově je tato kniha svým rozsahem sice nevelká, ale přesto značně inspirativní. Postupy v ní uvedené je možné použít “jak stojí a leží” s tím, že se doberete výsledků, odpovídající těm v příkladech v knize, stejně tak je možné ji využít jako “odrazový můstek” pro rozvoj této techniky vlastními cestami a směry. Navíc je vytištěna kvalitním tiskem na těžkém křídovém papíru, takže si čtenář u publikovaných fotografií může udělat dobrý úsudek o tom, čeho je možné s tou konkrétní technickou kombinací dosáhnout. Prezentované fotografie navíc nejsou pouhými ilustračními obrázky typu “takhle to vypadalo na mém dvoře”, ale mají i své nesporné výtvarné kvality. To by se sice dalo u fotografa s autorovými zkušenostmi očekávat, ale bohužel to zdaleka nebývá u technicky laděných publikací pravidlem.
Pro mne je to jedna z nejzajímavějších fototechnologických knih, které jsem v posledním desetiletí četl. Děkuji, pane Polášku.
| 7×10″ / Klasická fotografie v digitálním věku | |
| Autor: | Miloš Polášek |
| Vydavatel: | Mgr. Radim Polášek, vydavatelství En Face |
| Doporučená cena: | 225,- Kč |
| Rozsah: | 100 stran |
| ISBN: | 978-80-87264-12-6 |
paradox?
tiskárna umožňuje vytisknout neomezené množství naprosto shodných fotografií, aniž by přitom na autorské dílo sáhla ruka autora. Cítíte ten paradox?
Paradox? Přece jedním z význaků fotografických technik je, že umožňují vytvářet “identické” kopie. Kromě toho – stejný “problém” řeší celé odvětví grafických technik prostým způsobem: podpisem autora a číslováním tisků, popř. posledním tiskem z poškozené matrice. Nestačilo by tedy soubor vymazat?
Ostatně stačí změnit druh papíru, typ tiskárny, inkousty – výsledek bude vždy jiný i z totožného souboru.
(Na druhé straně chápu milovníky chemických postupů a nepopírám, že výstupy z tiskárny nejsou srovnatelné s klasickými postupy. Tím nechci tvrdit, že jsou lepší nebo horší, prostě jsou jiné.)
Únava z technické dokonalosti
Při čtení článku se mi vybavil jeden zážitek. Je sice z trochu jiného oboru ale myslím, že to spolu souvisí.
Před pár lety jsem byl v jednom specializovaném bazaru se starou audiotechnikou. Jeho majitel se rozplýval nad tím jak skvělý zvuk má ta hudba pouštěná z magnetofonového pásku. Tohle že žádné CD prostě není schopné poskytnout. Ten digitál je tam pořád slyšet.
Tak jsem se ho zeptal, kde ty analogové nahrávky shání. Dneska se už přece nic analogově nenahrává. Takže jediný způsob by byl, jít s mikrofonem na koncert nebo do studia a tam to na ten pásek sám nahrát. Vzhledem k tomu, že mi tam pouštěl největší hity rockové hudby ve velmi slušné technické kvalitě, bylo mi jasné že to sám někde na koncertu nenahrával. Očekával jsem odpověď nějak ve smyslu, že shání originální analogové nahrávky od nahrávacích společností, nebo že existuje nějaký výměnný obchod stejně zaměřených nadšenců, nebo něco podobného. Jeho odpověď mě však dostala: “Prostě si půjčím cédéčko a na ten pásek to nahraju.” Mě spadla čelist a on pokračoval: “To byste nevěřil, jak už jen překopírování na analogové médium ten zvuk vylepší.”
Jeho nadšení pro ty pásky bylo takové, že jsem neměl chuť mu jeho iluzi brát. Vím, že bych ho stejně nepřesvědčil.
Únava z technické dokonalosti
Je to několik let zpátky, co si můj syn pořídil gramofon (takový ten přístroj na vinilové desky)… koupil jsem mu tehdy několik starých desek, Rolling Stones a tak, ze šedesátých, sedmdesátých let… a Green Day, idiota z ameriky – desku, která byly nahrána digitální technikou a do analogového vinulu převedena… Rozdíl mezi nimi byl velmi podstatný a slyšitelný!
Ač jsem na vinilech vyrůstal, posledních dvacet let jsem poslouchal cédéčka… překvapilo mne, jak hudba z analogové nahrávky na analogovém nosiči zněla… a to i ty songy, které mám od Rolling Stones na cédu…
Ale to sem asi nepatří…
Únava z technické dokonalosti
No, může to klido nahrávat ze starých dobrých analogových vinilů,pak je to origoš analog.Ale je to fakti rozdíl .V neprospěch digitálu.
Únava z technické dokonalosti
já se v tom prd vyznám, ale můj australský soused co dělá v hudebním průmyslu taky tvrdí že “vajnl” je “vajnl”, tak asi na tom něco bude 🙂
Soused právě má obrovskou sbírků vinylů a tvrdí že to má opravdu velkou cenu. No asi se objednám na návštěvu a něco si poslechnu, abych to zkusil porovnat. (i přes můj hudební hluch)
Únava z technické dokonalosti
Naprostý souhlas! Fotit vinyl je poměrně náchylné na dobré nasvícení, aby tam vynikly všechny ty detaily na desce. Je to úplně jiný zážitek, když se to vezme makrem a pěkně z blízka, jo, škoda, že jsem ho tenkrát neměl! Svítil jsem to hodně z profilu a kouzelné bylo, že se to točilo na gramci za desítky tisíc, který na to házel takové hezké červené a žluté štychy – to dodalo té fotce úplně, ale úplně jiný rozměr, než kdybych to fotil na nějakém levném šmejdu. Dost se mi líbí i ty fotky z přímého nadhledu na dlouhý čas, to člověka úplně rozněžní, jak si představuje, co to z toho vedle položeného MP3 krásně hraje.
http://www.pavelpola.cz/foto/fotopiva-2007/zvuk/DSC_9909.jpg/ – jo a je to focené na digitál. 🙂
Únava z technické dokonalosti
No mít sbírku vinylů je určitě cenný, ale nemusí to být nutně jejich lepší kvalitou. Pověst že mají lepší zvuk vznikla už v době, kdy byl digitální záznam ještě v plenkách. Záleží na datovém toku, takže zapomeňte na počítačové (kompresní) formáty. Když si koupíte nový vinyl, prošel stejně digitálem – jde jen o trend. Dnes jsou nahrávací studia vybavená digi mašinama, které ukládají v takovém „rozlišení“ že to při přehrávání nerozliší od analogu minimálně 99,99% reprobeden, prostě se to ztratí v jejich přirozeném zkreslení. Větší roly hraje zpracování a zesílení signálu (tranzistor/elektronka) a to není věcí jeho zdroje. Představa, že si doma na teslách přehraju 30 let starou desku Gotťáka (v jaké kvalitě asi tenkrát nahrávali?) a bude to lepší než nově nahrané CD je spíše přáním. Bude to znít rozhodně JINAK, o tom není pochyb, jestli lépe je ale spíše subjektivní. Na běžném zařízení nedostanu ze staré desky (kromě šumu) navíc nic co by s digitálem nedokázaly korekce. Analog má navrch, to jistě, ale při poslechu na zařízení v ceně nového auta.
Únava z technické dokonalosti
…a ještě bych dodal, že opravdu excelentní zvuk má vinyl jen asi tak první 3 přehrání, pak se výšky ohladí.
Únava z technické dokonalosti
Pro audiofily : když se to zkurví už ve studiu nepomůže ani vinil
http://www.dynamic-range.czweb.org/
Únava z technické dokonalosti
a další :
http://www.audiodrom.cz/audiofeel/dynamicon.html
Únava z technické dokonalosti
Ano, tohle je asi největší problém, díky za tyhle odkazy, nutno ale říci, že za to CD nemohou. Pokud někdo záměrně upraví nahrávku (k horšímu), není to věcí nosiče – ať už analogového, nebo digitálního…
Jen tak….
No táta taky nedá dopustit na vinil. Kamarád co se pohybuje v hudebním průmyslu začal v poslední době také nakupovat vinil a jak říká-docela se na tom ulítívá, protože ten zvuk je prý kulervoucí. Otázkou je, jestli to člověk pozná i bez jeho sestavy za desítky tisíc… Nicméně k fotografii, je mi 25 let a cca před rokem jsem regulérně utekl od digi foto, když jsem v babiččině pozůstalosti našel matku od Yashici. Ten negativ 6×6 je nádherný, pak si to jít sám vyvolat do komůrky, koukat jak fotky schnou a ten nenahraditelný relax v temnici je k nezaplacení… Asi jsem si z toho udělal fetiš, ale už mám filmových přístrojů přes 2 police a na digitál se těžce práší…. Nějak mě přestal bavit, nemá duši…
Vinyl
http://ekonomika.idnes.cz/rozhovor-o-vinylech-s-majitelkou-happyfeet-magdalenou-zemanovou-p91-/ekonomika.aspx?c=A140314_181036_ekonomika_spi
Tisk negativu
Díky moc za skvělý příspěvek, okamžitě jsem mazal do knihovny 😉 Zkoušel jsem trochu experimentovat s kyanotypem a albuminem, stále jsem ale měl problém s tiskem negativu, neb mám jen lacinou laserovou tiskárnu. Po přečtení knuhy jsem zjistil, že to jde i na ní, klíčový je správný převod na bitmapu (1-bitový indexovaný obrázek, jen BMP nestačí).