Mnoho psů, zajícova smrt

Povídání o fotografii, která získala ve 3. kole Grand Prix Tety Kateřiny 2002 nejvíce čtenářských hlasů.

Na Grand Prix Tety Kateřiny jsem narazil pár dní před koncem kola “Komu se nelení, tomu se zelení”. Měl jsem bezvadný nápad na fotografii s penězokazeckým motivem, leč můj program v těch dnech neumožnil, abych tuto představu zhmotnil a pak překoval v temínu do nul a jedniček.

Následující kola nebyla nic pro mou technokraticko-realisticko-doslovnou představivost, prostě jsem se nechytal. Jen jednou jsem v dopravní zácpě zahlédl jablko, které nepadlo daleko od stromu, leč nemaje techniky, mohl jsem jen tiše klít.

Mnoho psů, zajícova smrt – GPTK 2002

Až téma “Mnoho psů – zajícova smrt” ve mně probudilo gejzír nápadů. Nejdříve jsem si představoval, že vezmu papír formátu alespoň A-1 (mínus jedna), na něj nakreslím vrstevnice, kóty a takové ty barevné šipky, kterými se jen hemžil Atlas světových dějin, případně přidám nějaký ten hanbatý obrázek, který nám vštěpovali do hlavy na vojenské katedře (To nie je dámské prirodzenie, študent, to je tank!). Na tomto plátně by rozehrála svou hru hromada plyšových psů, kterých má náš kluk nadlimitní zásobu, a jeden chudák zajíc, hračka našich psů. Šipky na mapě by nenechaly nikoho na pochybách o dalším zajícově osudu.

Ano, i naši psi měli mít své historické místo v dobytí vavřínů z GPTK. Měl jsem v úmyslu vyfotit je, jak se perou o zmíněného plyšového zajíce. Leč ukázalo se, že přetahování se o zajíce není zdaleka tak zajímavé, jako přetahování o lano s uzly.

Jeden z mých nápadů byl totožný s
nápadem Jardy Dohnala
Já měl ovšem k dispozici zhruba metrovou hromadu psů, takže zajíc by téměř nebyl vidět. Dokonce jsem uvažoval, že z něj bude na snímku jen krvavá louže.

Zajíce jsem vrátil do hry v “srdcařské” variantě. Hromada psů měla číhat za rohem a na chudáka zajíce vybafnout. Zbývalo vymyslet, jak na to, aby se zajíc na snímku viditelně lekl.

V té chvíli ovšem opět připlachtila můza a v mé hlavě se zrodil nápad, který jsem nakonec zrealizoval. Nevím, jestli to bylo nad stránkami FotoPrůvodce, nebo zaseté semínko vzklíčilo později. Využil jsem hovorového významu slova zajíc, tedy začátečník, a jeho smrt měla způsobit hromada rad v knihách od fotografických psů.

Možná, že po přečtení
Radčina hodnocení kola
mohlo někoho napadnout, že jsem snad námět zvolil záměrně s cílem podbízet se čtenářům a pobrat tak body. Tento názor musím kategoricky odmítnout. Můj chladný kalkul počítal s tím, že se tohoto významového posunu chytí paní předsedkyně (k čemuž jsem dospěl studiem předchozích kol) a svými body mě posune do čela rychleji a snadněji než bodíky čtenářů.

Scéna

Přemýšlel jsem o všech možných variantách – zasypaná postava, zasypaná horní polovina postavy, postava celá zavalená skříní. Vždy měly trčet ven pouze ruce, v levé film a v pravé vývojnice. Když jsem však prohrabal knihovnu a vybral všechny knihy, které se mohou vztahovat k vyvolávání, bylo to tak sotva na zasypané ruce. Možnost, že bych použil všechny knihy, vývojnici nahradil foťákem a znázornil tak obecně fotografického zajíce, mě nenapadla.
Protože jsem si nebyl jist, bude-li zřejmé, že ten zajíc chtěl vyvolat první film (sám jsem pochyboval, že bych to po sobě poznal), připravil jsem tři brožurky z vydavatelství Paladix. Domníval jsem se, že Jakub Kencl napsal článek přímo k prvnímu vyvolávání, ale zjistil jsem, že pouze k pozitivnímu procesu. Protože nikdo jiný článek s takovým názvem pro Paladix nenapsal, přisoudil jsem ho Jakubovi. Přidal jsem další dva články od Milana Sýkory a papuánce a mohl jsem začít. Nakonec jsem se rozhodl držet v levé ruce brožurku místo malého a nevýrazného filmu a vyzkoušel dvě varianty polohy prstů.
Pochopitelně jsem musel vyřešit problém, jak být zasypán a zároveň fotit. Nejprve jsem požádal o spolupráci svoji ženu, ale vzápětí jsem tuto možnost zavrhl (a vysloužil si nařčení z nedůvěry k jejím schopnostem). Kdybych se nechal zavalit, nemohl bych scénu posoudit. Kdybych zasypal ženu, nevydržela by čekat při mém hlemýždím tempu.
Bylo tedy nutno knihy naaranžovat tak, abych pod ně mohl ruce podstrčit. K tomu mi posloužily dvě šedivé kanalizační PE trubky o dostatečném průměru. Na ně jsem naaranžoval knihy, musel jsem přitom zajistit, aby se trubky nerozjížděly a scéna nerozpadala při pouhém dotyku.

Celé aranžmá včetně stativu

Na snímku pochopitelně nesměly být trubky vidět. Ani nesmělo být poznat, že ruce nejsou zasypány přímo, ale že se nad nimy knihy vznáší. Tomu vyhověl pouze pohled hodně shora, volil jsem rovnou směr kolmo dolů.

Osvětlení

Původně jsem chtěl svítit jedním či dvěma 500W halogenovými světly. Bohužel, protože jsem nakonec musel použít nestabilní stativ (vysvětlím v následujícím odstavci), nemohl jsem si dovolit delší expoziční časy a musel sáhnout pro blesk.
Již dlouhou dobu používám k plné spokojenosti National PE-3057, blesk se třemi manuálními a třemi automatickými režimy. Celou scénu jsem pro nastavování nasvítil jedním reflektorem a pro exponování pod něj připevnil blesk.
Světlo bylo od scény vzdáleno cca 1,5m vodorovně a 1m svisle, při pohledu shora v poloze cca 10:30 (jeho odlesk je vidět na neořezaných snímcích). Na prstech nesměl být patrný stín, oddělil by sice prsty od knihy, ale bylo by poznat, že kniha je mnohem výše a neleží přímo na ruce. Reflektor blesku byla nastavena na největší vyzařovací úhel, aby záblesk nasvítil scénu a zároveň se o 40cm výš odrazil od bílého stropu a vyjasnil tak stíny.
Když jsem scénu vyfotil poprvé, nahlodala mě pochybnost, zda jsou stíny vyjasněny dostatečně. U záblesku jsem to nebyl schopen posoudit. Proto jsem na stůl mimo zorné pole položil druhé 500W světlo a namířil ho nahoru na strop. Tak vznikl druhý snímek. Po vyvolání se ovšem ukázalo, že odražené světlo blesku vyjasnilo stíny dostatečně a vliv světlometu nebyl prakticky patrný.

Technika focení

Fotil jsem Nikonem FG-20 s objektivem Nikkor AI 2/35. Původně jsem plánoval použít stativ Manfrotto 055 s hlavou Mk.29. Ovšem protože jsem nakonec scénu naaranžoval na stole a potřeboval ji vyfotit shora, musel jsem použít stativ, který dosáhne až ke stropu. Takový jsem měl pouze stativ pro promítací plátno, na kterém mám normálně světlo. Bohužel, tento stativ se kýval jak strom ve větru, delší časy nepřicházely v úvahu a proto jsem musel vyměnit světla za blesk.
Jak vidíte z obrázku, foťák byl tak vysokou stropu (na snímku je nahrazen Nikonem F-801s), že jsem se nedostal k hledáčku a nemohl foťák přesně namířit, proto jsem použil širokoúhlý objektiv a fotografie je výřezem. A protože jsem nemohl pořádně zaostřit, využil jsem maximálního výkonu blesku a zaclonil pro velkou hloubku ostrosti.

Celé políčko před ořezem

Dalším problémem byla spoušť. Původně jsem chtěl film přendat do Nikonu F-801s, pro který mám pětimetrovou elektrickou spoušť, takže bych ho mohl spustit připraven. Navíc má možnost času samospouště až 30s. Jenže z filmu zbývala jen čtyři políčka a já nechtěl o žádné přijít. K Nikonu FG-20 jsem tak mohl použít pouze drátěnou spoušť, kterou jsem musel spouštět s jednou rukou nepřipravenou a stačit se připravit během 10 vteřin. Spoušť měla navíc snahu viset v zorném poli objektivu.
Vlastní focení tedy vypadalo tak, že jsem vložil levou ruku do levé trubky, pravou zmáčknul drátěnou spoušť, zjistil, ze jsem zapomněl natáhnout spoušt, natáhl tedy spoušť a samospoušť, prostrčil levou ruku levou trubkou, uchopil brožurku, zmáčkl drátěnou spoušť, prostrčil pravou ruku pravou trubkou, uchopil vývojnici a vyčkal cvaknutí spouště. Přitom jsem musel dávat pozor, abych si pracně naaranžovanou scénu nezbořil a zároveň neshodil stativ s foťákem. Ten jsem totiž měl na takovém velmi šikovném místě – mezi rukama.

Film a expozice

Použil jsem Detlu 400 od Ilfordu. Jako čtyřstovku normálně používám Kodak Tri-X Pan, ale Deltu jsem zrovna testoval. Nechci tímto nikomu doporučovat, aby fotil na nevyzkoušené materiály. Tato scéna však neměla žádný výrazný rozsah jasů, takže vpodstatě nešlo fotografii zkazit.
Blesk jsem nastavil na plný výkon, podle vzdálenosti a směrného čísla určil clonu (tento způsob stále považuji za přesnější, než automatiku a často i TTL měření blesku). Vyšlo 22, nastavil jsem 16 pro případ, že by se film při zvoleném zpracování choval jako dvoustovka. Přeexpozice jsem se nebál, přeexponovat většinu negativních filmů není tak snadné.

Varianta se dvěma prsty

Zpracování filmu

Pro tento film Ilford neuvádí časy pro mou obvyklou volbu – ID-11 ředěnou 1+3. Na základě dostupných dat jsem pro první pokus odhadl čas na 25 minut při 20°C. Negativ se ukázal jako hodně hustý a kontrastnější než třeba, ale světla ještě nebyla slitá bez detailů.
Protože obrázek měl být dodán v podobě elektronické a já nemám plochý skener, naskenoval jsem rovnou negativ. Na ořez a jednoduchou úpravu tonality pomocí úrovní (černý a bílý bod) a křivek zcela postačil Adobe Photoshop 5.0 LE, což je odlehčená verze Photoshopu dodávaná dnes snad s každým zařízením, které se jen vzdáleně týká počítačového zpracování fotografie.

Další poznámky

Fotografie má jednu vadu, a tou je umístění knih Fotografie v praxi (světlá vlevo) a Fotografická praxe (tmavá vpravo, navíc ve stínu). Spolu s tmavou vývojnicí, bílou brožurkou a mírným úbytkem světla způsobily, že levá polovina je příliš světlá a pravá tmavá. Alespoň na můj vkus.
Druhým problémem jsou ruce. Představoval jsem si je více vystrčené zpod knih. Domníval jsem se, že když jsou prostrčeny nadoraz, že na druhé straně trčí více. Bohužel, skutečně jsem nemohl sedět u stolu s rukama v trubkách a zároveň se vznášet u stolu a kontrolovat kompozici.
Vyzkoušel jsem dvě polohy prstů levé ruky. Ačkoliv jsem si tipoval, že lepší budou dva, ukázalo se, že je lépe viditelný prst jediný, protože je vyfotografován z lepšího úhlu a nesplývá se svým stínem.