Múzeum oravskej dediny, Zuberec – Brestová

Čistě náhodou jsem zavítal do skanzenu lidové architektury u slovenské obce Zuberec. Překvapil mě jak svou velikostí, tak dokonalým skloubením staveb s okolní přírodou.

Zuberec je zajímavá obec ležící na severovýchodě Žilinského kraje, zhruba na dvou třetinách cesty mezi okresními městy Liptovský Mikuláš a Tvrdošín. Dopravní dostupnost je dobrá, a to jak vlastním autem, tak i veřejnou autobusovou dopravou. V obci i okolo ní je dostatek ubytovacích kapacit, jež jsou k dispozici během celého roku. Zuberec je jedním z výchozích bodů turistických cest do Roháčů a také centrem zimních sportů. Naším hlavním cílem však nebude samotná obec ležící pod Západními Tatrami, ale nedaleký skanzen regionální lidové architektury.

Skanzen najdete snadno – buď přímo k němu jede autobus (cílovou stanicí a také koncem slepé silnice je Zverovka), nebo se držte orientačních tabulí skanzenu, jehož správný název je Múzeum oravskej dediny, Zuberec – Brestová. Můžete se také orientovat podle četných informačních tabulí horské chaty Primula, která leží o něco dále při stejné silnici. Přímo u skanzenu je parkoviště. Muzeum je otevřeno celoročně vyjma pondělka (což návštěvníky zvyklé na sezónní otvírací dobu podobných zařízení zpravidla příjemně překvapí). Vstupné je také příjemné – čítá totiž 60 SKK, za fotografování se připlácí 10 a za video 20 korun. Můžete volit mezi samostatnou návštěvou s textovým průvodcem, což je pro fotografování takřka ideální varianta, nebo mezi komentovanou prohlídkou (za příplatek) ve slovenštině nebo jiných jazycích. Otevírací doba: červenec a srpen 8 – 18 hodin, červen a září 8 – 17 hodin a v ostatních měsících je muzeum přístupné od 8 do 15:30.

Skanzen vznikl takříkajíc na zelené louce, původně v této lokalitě nebyly žádné stavby. Areálem protéká horský potok Studená, který je využíván i pro náhod mlýna a valchy. Základní kámen skanzenu byl položen roku 1967. Areál zabírá plochu 20 ha a zřizovatelem muzea je Obecný úrad Zuberec. Expozice muzea je rozdělena na 3 hlavní části – Dolnooravský rínok, Zamgurská ulica a Goralské lazy. Poněkud stranou je kostel s hřbitovem a na opačné straně areálu je mlýn. Tyto celky mají reprezentovat různé typy osídlení Oravy a pokud možno soustředit stavby typické pro všechny společenské vrstvy tehdejšího obyvatelstva. Většina domů byla odkoupena od původních majitelů, rozebrána a zde znovu postavena, případně se jedná o věrné kopie původních staveb.

Dolnooravský rínok soustřeďuje stavby z dolní Oravy, která byla nejdříve osídlenou částí tohoto regionu. Mezi nejstarší obce patří Veličná, jež měla již ve 14. století městská práva, do roku 1683 byla hlavním centrem Oravské župy. Domy z regionu dolní Oravy byly z protipožárních i izolačních důvodů omítané hlínou a potom natřeny vápennou barvou různých světlých barevných odstínů. Nejdůležitějšími stavbami této časti je zemianská kúria z Vyšného Kubína a remeslnícky dom z Veličnej. Kúria sestává z dvou bytových jednotek, starší část byla vybudována roku 1752; podle vzpomínek místních obyvatel zde byla soukromá latinská škola. Přední část domu pochází z poloviny 19. století a je vybavena původním nábytkem. Z jiného konce sociálního spektra oravské společnosti pochází rolnický dům z konce 18. století. Kromě výše uvedených nejcennějších staveb jsou v této části skanzenu ještě další objekty – např. barokní zvonice, mangeľ z Veličnej – technická památka, jež sloužila až do roku 1956, řemeslnický dům, sýpka aj.

Další rozsáhlou částí je Zamagurská ulica. Většina oravských vesnic vznikla v 15. a 16. století podle valašského práva – podle něj byla vydána zakládající listina s právy a povinnostmi osadníků; mezi hlavní práva patřilo osvobození od placení daní, většinou na několik let. Tento model ulice je typickým příkladem řadové zástavby oravského regionu. Ve srovnání např. s českými vesnicemi si zde můžeme všimnout odlišné orientace staveb – ty jsou situovány do ulice průčelím, tedy užší stranou, kdežto v Čechách je to přesně opačně. Nejcennějším exponátem je hrnčířská pec z Trstené; byla určena na hromadné vypalování keramiky – najednou bylo možno vypálit až 3500 kusů nádob. Mezi další exponáty patří hlavně různé usedlosti drobných a středních rolníků, jeden z prvních kamenných panských domů – rodové sídlo barvířské a plátenické rodiny Paliderovců a také např. kovárna nebo rychtářský (šoltýsky) dům.

Goralské lazy jsou místem, kde jsou soustředěny pozůstatky staveb ze samot severních Beskyd. Jde o účelové pastevecké stavby s jednou obytnou místností a větší hospodářskou částí. Před domem bývala travnatá zahrádka a dům zpravidla sousedil s malým políčkem a pastvinou. Kromě typických domů je zde lisovna oleje, koliba a také zvonice.

Kostel a hřbitov jsou – jak bylo zvykem ve skutečných vesnicích – trochu stranou od obytných domů, na návrší. Dřevěná márnice je kopií původní stavby. Kostel svaté Alžběty vznikl pravděpodobně už začátkem 15. století, v 17. století byla přistavěna zvonice a pořízen nový renesanční oltář. Kostel je stále funkční, konají se zde mše a koncerty. Mlýn patřil rodině Brunčákově. Je na horní spádovou vodu a kolo má průměr takřka 3 metry. Běžně se zde šrotovalo zrno, pouze výjimečně se mlela jemná žitná mouka. Nyní je v objektu Krčma u mlynára.

Ve skanzenu lze zakoupit tradiční keramiku, konají se zde tématické výstavy, betlémské hry, speciální tématické vstupy zaměřené na různá odvětví lidové kultury a jiné akce. Program můžete obdržet v pokladně. Před areálem stojí také stylová koliba – restaurace, kde ovšem zcela netypicky čepují české pivo, které se sem vůbec nehodí…

S fotografováním není žádný problém. Fotografa nikdo neruší, nevybízí k rychlejšímu pohybu po areálu, takže je dostatek času. Není problém vzít s sebou a ve skanzenu používat stativ. Nejlepších výsledků lze dosáhnout mimo hlavní letní sezónu, protože ve areálu není tolik lidí. Uvnitř staveb se hodí širokoúhlý objektiv, naopak není příliš vhodné používat blesk – malá okna a dřevěný interiér totiž při využití přirozeného světla získají velmi charakteristickou patinu. Vzhledem k tomu, že účel mé návštěvy Oravy na přelomu letošního března a dubna byl pracovní (a o existenci skanzenu, natož o jeho návštěvě jsem předem vůbec nic nevěděl), neměl jsem možnost vzít s sebou obvyklou fotografickou výbavu; měl jsem zapůjčený jen digitální kompaktní přístroj Canon PowerShot A75. Pro představu, jak skanzen vypadá, a pro informaci pro čtenáře, kteří se mohou na základě tohoto článku rozhodnout k návštěvě muzea, tento přístroj plně postačuje (ačkoli jsem si vědom, že řada “technických maniaků” pohrdlivě ohrne ret). Musím říct, že mě výkon zmíněného přístroje mile překvapil, i když jsem bez zrcadlovky byl v celkem nezvyklé situaci – fotografování s předpaženýma rukama není pro mě zrovna zvykem… Ani počasí nebylo příliš nakloněno fotografování (zvláště ne s neznámým přístrojem), ale nakonec to – snad – dopadlo dobře. Skanzen mě svou malebností zlákal k další budoucí návštěvě, tentokrát s obvyklým fotografickým „nářadím“.

Ilustrační snímky byly pořízeny digitálním kompaktem Canon PowerShot A75, nejčastěji byl použit režim předvolby clony.