Moje nejmilejší fotografie: Dnes ze zpovídá radka

Když jsme od Petra Chlumského dostali za domácí úkol každý vybrat mezi svými fotkami tu, kterou máme ze všech nejraději, a něco o ní napsat, dlouho jsem nevěděla, která by to měla být. Pak mi to náhle došlo. Nemůžu vybrat jen jednu jedinou. Nejde to. Mám jich totiž nejraději třiadvacet…

K fotografování jsem se dostala přes cestování a za svoji hlavní fotografickou parketu považuji krajinu. Miluji hory a pouště. Jejich úžasné barevné harmonie a kontrasty. Jednoduchost, volný prostor. Gigantické rozměry a vzdálenosti, ve srovnání se kterými je člověk titěrný. Obrovské kameny a stromy, vedle kterých si připadáte jako trpaslíci, které tu byly dávno dávno před vámi a budou tu ještě hodně dlouho po vás. Nekonečné silnice odnikud nikam, nalinkované podle pravítka. Místa, kde se vám mraky honí vysoko nad hlavou, kde vidíte na kilometry daleko a kde lidí je tak málo, že vás potěší, když na někoho narazíte. Kde je v noci na obloze tolik hvězd, že známá souhvězdí se mezi nimi ztrácejí a dá vám práci je najít. Mám-li ale mezi svými fotkami vybrat tu, která je mi ze všech nejmilejší, musím nakonec sáhnout někam úplně jinam. Není to žádná barevná exotika z dalekých cest. Naopak. Je to něco každodenního, všedního, za čím nemusím nikam jezdit. Nejraději ze svých fotek mám totiž sérii černobílých fotek Karkuly, kterou jsem spáchala asi před dvěma roky. Doprovodila jsem ji tehdy i stručným povídáním. Myslím, že žádné další vysvětlování, proč právě tyhle fotky, není zapotřebí. Ani proč nemůžu vybrat jen jednu z nich, přestože některé z nich jsou od pohledu lepší, než jiné. Tu ji máte…

Sol, alias Karkula, je tvor, který je mi velmi blízký. Kromě ní se mnou sdílí byt už jen dvoucentimetrová rybička, se kterou příliš mnoho zábavy není. Drtivou většinu času je Karkula jediným členem mé rodiny, vyskytujícím se v okruhu nějakých 1500 kilometrů nebo i více. Pořídila jsem si ji jako malé štěně, když jsem odešla studovat do Austrálie. Náhodou. Chtěla jsem pořádného psa. Navíc pokud možno výstavního šampióna. Vyhlédnutého jsem měla rhodézského ridgebacka, jenže na toho bych byla musela dlouho čekat a Karkula byla náhodou zrovna k mání. Plným jménem Sirrahban Ooh La La, plemenem labrador (čti rasy dostatečně exotické), s rodokmenem dlouhým jako moje ruka, kde se to jen hemží šampióny, co se exteriéru i přinášení střelených kachen týká. Naštěstí jsem měla, jako už víckrát v životě, víc štěstí než rozumu a z Karkuly navzdory všem zákonům dědičnosti vyrostl pes nepes, krásný, leč k výstavám a jakýmkoli jiným soutěžím, jakožto i lovu zcela nezpůsobilý, zato však s nervy jako špagáty, schopný se zcela bez problému přizpůsobit čemukoli, co přináší soužití se mnou. Táhneme to spolu už osmým rokem. Ač to na ní zatím není poznat, pomalu z ní začíná být starší dáma. Jednou jsem se na ni tak dívala a napadlo mě, že tu věčně nebude a že bych jí měla zavčasu vystavět fotografický pomník, aby tu po ní jednou něco zbylo. Zaslouží si to. Na výsledek se právě díváte. Snažila jsem se ji zachytit na fotkách takovou, jakou ji vidím každý den. Všechno, co je pro ni charakteristické, co dělá Karkulu Karkulou. Dělala jsem to hlavně sama pro sebe, ale třeba to něco řekne i někomu jinému.

	Karkula ležící, spící Takhle nějak Karkula vypadá většinu dne. Odhadla bych to v průměru tak na 16-18 hodin denně. Spánku není nikdy dost.
	Snídaně šampiónů (His Master’s Voice) Kromě spánku také není nikdy dost jídla. Karkula sežere cokoli, kdykoli a v jakémkoli množství. Je otrokem svého žaludku a pro kus žvance by se přerazila. Na veřejnosti svojí nenažraností dělá ostudu. Na návštěvách drze vyprazdňuje misky cizím psům a kočkám a i deset minut po nakrmení se tváří, jako by už nejméně tři neděle nejedla, a hladově se vrhá i po suchém chlebu. Televizní Bohouš hadr. Její krmení to ale dělá nesmírně jednoduchým. Obyčejné sušené psí žrádlo ji přivádí do úplně stejné extáze jako nejvybranější lahůdky.
	Brutální Nikita Morkovou kost, jako je tahle, dokáže Karkula zchroupat téměř celou. Zůstane jen do čista ohlodaná vylízaná roura zhruba poloviční délky. Naštěstí je ale Karkula zvíře naprosto mírumilovné a sílu svojich zubů a žvýkacích svalů demonstruje pouze u jídla.
	Mrkvová dieta Bohužel Karkula nemá to štěstí, že by patřila mezi ty vyvolené, kdo mohou jíst, kolik by chtěli, a neztloustnou. Jsem na ni zlá a držím ji zkrátka. V dobách nejhorších nasazuji mrkvovou dietu. Mrkev v Karkule mizí stejnou rychlostí, jako cokoli jiného. Vyplní žaludek a střeva a posléze odchází ven v téměř nezměněné podobě. Trávicí systém psa nedokáže celulózu rozložit.
	Vyprazdňování Nevím, jak to Karkula dělá, ale mám dojem, že toho z ní odchází víc, než toho do ní přichází. Z Austrálie jsem vycepovaná a na veřejných prostranstvích sbírám. Spotřebu igelitových pytlíků máme vysokou. Řeším to tak, že v supermarketu na dotaz “Paper or plastic?” odpovídám zásadně: “Plastic.” Musím na Karkulu ale prozradit, že výkaly nejen vydatně produkuje, ale často také s chutí požírá. I když tak činím velmi razantně, nějak se mi nedaří jí to rozmluvit.
	Mytí Když už jsem u těch činností, které psi často provozují, leč na fotografie se jen málokdy dostanou, tak zde je ještě jedna typická scéna ze psího života. Hygiena musí být. Hlavně když Karkula hárá. To se pak líže prakticky nepřetržitě, i když jí v tom překáží apartní kalhotky s vložkou. (Bez křidélek.) Proti kastrování jsem zaujatá. Kompletní hysterektomie se mi zdá být dost závažnou operací a nevidím důvod, proč by Karkula měla něco takového v zájmu mého pohodlí a neposkvrněných koberců absolvovat.
	Sex Ač je Karkula fena, přímo magicky ji přitahují lidské nohy. Je to obyčejná masturbace nebo snad nemá jasno, ke kterému pohlaví a druhu patří? Pro to první hovoří to, že pánske nohy ji vzrušují úplně stejně jako dámské. Pro to druhé, že k neživým objektům podobnou příchylnost vůbec neprojevuje. Jaké jsou její sexuální preference, co se psů týká, nevím. Nějak nikdy nedostala příležitost nějakého nápadníka odmítnout. Dělám to za ni já sama. Je stará panna.
	Slavný lovec Pampalini Vedle spaní a žraní je Karkulinou nejoblíbenější činností honění se za balónem nebo čímkoli jiným, co se hýbe. Retrievera v sobě nezapře. S nadšením aportuje míčky, klacky nebo cokoli jiného, co jí člověk hodí. (Ovšem pozor, nesmí se na ně nalepit písek. To je pak odmítá vzít do huby.) Se svojí kořistí občas velmi náruživě zápasí. Zpravidla tak dlouho, dokud nedojde k její likvidaci prokousnutím nebo rozžvýkaním. Ve skutečnosti je ale Karkula lovec úspěšný asi tak, jako Pampalini. Jediné zvíře, které se jí kdy podařilo chytit, byl jeden chromý holub, ale i ten přežil setkání s Karkulou celkem bez úhony. Vytáhla jsem jí ho z huby dřív, než se stačila dát do jeho žvýkání.
	Voda Labrador je pes vodní. Karkula je do mokra všeho druhu výborně vybavená. Má velmi hustý kožich, po kterém voda stéká. Když je vody příliš, kožich vodou nasákne a stane se z něj přírodní neoprén. Má to ale jednu nevýhodu. Karkula pak schne půl dne. Ačkoli má vodu hodně ráda, plavat se jí většinou moc nechce. Obzvlášť, pokud se voda vlní a šplouchá nebo je, nedej bože, třeba navíc ještě slaná. (O čemž se je nutno na pláži vždy znovu ujistit ochutnáním – co kdyby se od včerejška něco změnilo). Nejraději Karkula má, když je vody jen tak po břicho a může se brodit.
	Bláto Ještě raději než vodu má Karkula bláto. Slyšela jsem o psech, co každou kaluž pečlivě obejdou, aby si neušpinili tlapky. Karkula je pravým opakem. Jak může, každou louži, na kterou narazí, ihned vymete. Není nic lepšího, než si pořádně zabahnit nohy a břicho. Možná ještě tak při pití velmi hlasitě chlemstat, pak jít a vodou kapající od huby pobryndat široké okolí a na závěr si mokré pysky otřít do něčí nohavice.
	Pes domácí Původně byla Karkula pes venkovní. V nájemní smlouvě na dům byla klauzule povolující zvěř, ovšem pouze na zahradě. Po té, co jsem se rozvedla, se ale rychle stala psem polodomácím a po přestěhování do Ameriky se úspěšně přeškolila na psa zcela domácího. V okolí Washingtonu DC je zahrada příliš drahý špás. Kromě toho k smrti nerada pleju a seču trávu.
	Gaučový povaleč Podezřívám Karkulu, že ve skutečnosti zahradu zas až tak moc nepostrádá. Kam se hrabe nějaké běhání po zahradě na pohodlí gauče nebo křesla. Paní z psince si mi jednou stěžovala, že vždycky, když ji vypustí do velkého výběhu, aby se trochu proběhla, jen tam sedí a kouká. Ne že by Karkula ráda nedováděla, ale potřebuje k tomu k tomu parťáka. Samotnou ji to většinou nebaví.
	Vlastní kout Pokaždé, když jsem se přestěhovala a plánovala rozestavění nábytku, snačila jsem se Karkule najít nějaký kout, kde by se jí líbilo. Nikdy jsem se netrefila. Vždycky to dopadlo tak, že si vybrala jiné místo a tam vytrvale lehávala a svůj prominentně umístěný pelech ignorovala tak dlouho, dokud jsem ho nepřemístila tam, kam chtěla ona. Momentálně sídlí v chodbičce přímo před dveřmi do jednoho z pokojů. Naštěstí je to pouze pokoj pro hosty, takže ji nemusím příliš často přeskakovat.
	Na cestě Ráda a hodně cestuju. Karkula už si užila něco hlídání u známých i psinců. Naštěstí jak pionýrské tábory, tak i odkládání u tet a strýčků snáší velmi dobře a chová se tam vesměs mravně, takže to dobře snáší i tety a strýčkové. Výčitky svědomí a pocity, že jsem krkavčí matka, mě vždy přecházejí v okamžiku, když při vstupu do psince Karkula začne mohutně vrtět ocasem a nadšeně se vrhá dovnitř. Patrně je tam větší psina, než když je celý den sama doma, zatímco já jsem v práci. Ještě teda gauč kdyby tam tak měli. Pokud to jde, tak ale Kakrulu vždycky beru s sebou. Nalétáno letadlem a naježděno autem má tolik, co asi málokterý pes. Už viděla pořádný kus světa. Jen za posledního půl roku se mnou urazila autem víc jak 10 000 kilometrů. Při jízdě vždy buď sedí a zvědavě kouká z okna, nebo leží a spokojeně zařezává. Většinou má pro sebe vyhražené celé zadní sedadlo. Je sice obložené dekou, ale boj s milióny všudypřítomných chlupů je zcela marný. (Stejně jako doma.) Máme natrénované nocování jak v autě, tak i v motelech. Nejlepší ze všeho je ale spaní pod stanem. Skládací „bouda“ sdílená s lidmi u Karkuly vždy vyvolává obrovské nadšení.
	Ksicht 1, veselý Karkula má několik standardních obličejů, které podle aktuální situace nasazuje. Většinu času se tváří jako hromádka neštěstí, tragéd, který nemůže unést tíhu života. Není to ale ani tak její povahou, jako poněkud volnější, povislou kůží. Dovede se ale tvářit i vyloženě vesele. Například vždy, když vezmu do ruky tenisák. Nejlegračnější ovšem je, když začíná usínat a začnou se jí nekoordinovaně zavírat oka, každé jinak.
	Ksicht 2, šíleně smutná princezna Tenhle výraz Karkula nasazuje, když něco chce. Nejčastěji, když zmerčí někoho s jídlem v ruce. Mít velké hnědé smutné oči není vůbec k zahození. Nestačí-li oči, lze přidat ještě hrabání tlapkou ve vzduchu, případně také tichounké naříkání. Zpravidla se jí tak podaří dosáhnout svého. Obzvlášť u těch, kdo tenhle trik ještě neznají, je úspěch předem zaručen. Jen málokdo dokáže takovémuhle psímu pohledu vytrvale odolávat. Já už ji mám po osmi letech přečtenou a vidím jí až do žaludku, ale stejně občas vyměknu.
	Ksicht 3, dustojný inteligentní Karkula se umí tvářit nejen vesele nebo smutně, ale také velice seriózně, pozorně a inteligentně. Naštěstí inteligenci pouze nepředstírá, ale tu a tam její stopy skutečně i projevuje ve svém chování. Učí se, potvora, velmi rychle. Obzvlášť když zjistí, že by z toho mohlo kápnout i něco k jídlu. Vlastně by se dalo říct, že je vzdělanec. Kromě toho, že má papír na to, že absolvovala školu, je též bilinguální. V soukromí zpravidla používáme češtinu, na veřejnosti a ve společnosti angličtinu.
	Čichotupost a slepota Dvě věci se mi ale přes mou veškerou snahu Karkulu naučit nikdy nepodařilo. Ovládnout vzrušení a nezdrhnout, když se někde najednou vynoří něco náramně zajímavého, a stopovat. Zkoušela jsem různé triky, ale ani jinak osvědčená metoda stimulace mozku prostřednictvím chuťových buněk nezabrala. Karkula sice venku neustále šmejdí s nosem u země, ale když má něco najít, začne nos ignorovat a řídí se očima. Pobíhá a místo aby čenichala, tak kouká. Někdo mi kdysi tvrdil, že je to pro retrievery dost typické. Musí se dívat, kam střelená kachna spadne. Žádná stopa k ní nevede. Nedokážu objektivně posoudit, jak dobrý má Karkula čich, ale její zrak není žádná sláva. Často nevidí věci, které má přímo před nosem. Naštěstí ale nemusí aportovat střelené kachny, ale jen plyšového králíka a tenisáky.
	Teritoriální chování Jako hlídací pes by se Karkula také neuživila. Miluje všechny lidi bez rozdílu a nejeví naprosto žádné tendence bránit sebe, mě nebo byt proti vetřelcům. Dokonce ani neštěká, když někdo cizí přichází. Jen běží ke dveřím a vzrušeně vrtí ocasem. Co se štěkání týká, je přímo vzorná. Hovoří prakticky pouze jen tehdy, je-li tázána. Vrčet jsem ji v životě neslyšela. Zlodějům hrozí maximálně smrt ulízáním. Má to ale i své výhody. Když je potřeba, aby do bytu přes den, když jsem v práci, zašel údržbář, není problém. Nehrozí, že by byl sněden. Naproti tomu ale venku Karkula svoje teritorium velmi pilně značkuje. Pravděpodobně se jedná spíš o záležitost společenského než mocenského charakteru.
	Společenské styky Vzhledem k tomu, že komplexů, kde dovolují mít v pronajímaných bytech psa (obzvlášť velikosti Karkuly) není zas až tak mnoho, nemívá Karkula ve svém okolí o kolegy nouzi. Nesnáší větší psy, kteří by jí chtěli šéfovat. K malým pejskům se ale většinou chová přátelsky. Zvědavě je očuchává a vzteklíky velkoryse ignoruje. Ty kteří utíkají, nadšeně honí. Občas je potřeba dávat pozor, aby nějakého náhodou nezašlápla.
	Blechy Společenské styky mezi psy slouží vedle předávání informací hlavně k předávání blech. Hubíme je pravidelně speciálním šampónem, ale také si pravidelně brzo přinášíme nové. Že je zapotřebí chemického útoku signalizuje zvýšená frekvence drbání. Karkula při drbání dělá hrozné ksichty. Tenhle patří k těm slabším. Příliš se jí nepovedl. Asi se před fotoaparátem styděla.
	Terapeutický plyšák Karkula má báječný plyšový kožich, do kterého se bezvadně strká nos, když člověk potřebuje zapomenout na starosti. Velkoryse to toleruje, ale sama důvěrnosti příliš často nevyhledává. Nejpřítulnější je, je-li někde v dohledu jídlo. Také každé ráno se chodí tulit se železnou pravidelností. Chodí mě svým studeným mokrým nosem vyhnat z postele, abych jí šla dát nažrat. Bohužel se ale na rozdíl od mechanického budíka těžko nastavuje na nějakou konkrétní, přesnou hodinu. Lidskou společnost miluje, ale od malinka jí zajímají spíš hry, než mazlení. Má ale smůlu. Její vizáž velkého plyšového psa pudí i zcela neznámé lidi k tomu, aby se na ni vrhali a hladili ji. Odříkaného chleba největší krajíc.
	Čekání na Godota Značná část Karkulina života se odbývá ve znamení čekání. Až se vrátím z práce, až půjdeme ven, až si budeme hrát, až půjdeme domů, až konečně dostane nažrat, až ji vypustím z auta, až se vrátím z cest. Je neskutečně trpělivá a nekonečné čekání snáší se stoickým klidem. (Stejně jako veškeré další útrapy a ústrky, které soužití s lidmi přináší, včetně návštěv u veterináře, odblešování, tahání klíšťat, stříhání drápů a podobně.) Ať se děje, co se děje, nikdy se na mě nemračí, nevrčí na mě, ani mi nenadává a vždycky mě vítá nadšeným vrtěním ocasu. Že je lovec a hlídač na baterky a ne vždy se chová zcela podle Guta-Jarkovského? Nevadí. Odpouští mi moje nedostatky a já jí na oplátku zase ty její. Má svoji osobnost a v oboru pes společeník je dokonalá profesionálka. Bez ní by mi bylo smutno.

Kdybyste náhodou někdy zabloudili do Jinočan u Prahy, můžete se stále ještě na tyto fotografie v papírové podobě zajít podívat do Komorní galerie Jinočany, alias čekárny ordinace pana doktora Linharta, Ke školce 214.