K jaké z mých fotografií mám nejhlubší vztah?
Co si vlastně představit pod pojmem “Moje nejmilejší fotografie”? Popis v úvodním článku od Petra Chlumského možná nevysvětluje dostatečně přesně záměr, se kterým byla tato rubrika založena. V diskusích pod předchozími články na toto téma docházelo k hodnocení kvality fotografií apod. Ale o tom to podle mého názoru není. Tuto rubriku je opravdu nutno chápat spíše jako ukázku fotografií, ke kterým jejich autoři mají z různých důvodů vztah spíše citový. Ne jako hledání dokonalosti.
Já sám mám mnoho fotografií, které pokládám za poměrně dobré, o některých si dokonce snad mohu
dovolit říci, že jsou výborné. Ale kupodivu zdaleka neplatí to, že bych
měl právě k těm nejzdařilejším snímkům nejhlubší vztah a nejvíce si je
pamatoval. K tomu, abych měl nějakou fotografii opravdu rád, toho musí být
splněno trochu více. Například si vždy vybavím ty z mých fotografií, ke kterým
patří přívlastek “první”. Třeba jedna fotka letící labutě focená starou Praktikou PLC-3.
V podstatě je to bída, ale byl to někdy v mých 15ti letech asi můj první
pohybový snímek. Nebo jiná labuť mávající křídly – ta už je o dost lepší, ale
hlavně je to pro mě jeden z prvních snímků publikovaných v časopise a zároveň
první snímek oceněný v nějaké fotosoutěži. Snímek ledů na zimní Otavě byl zas první, za
který jsem získal nějakou hodnotnější cenu. Samozřejmě si vybavím i první
komerční zakázku. Nicméně ani tyto snímky nejsou tím pravým, co bych označil
jako své nejmilejší snímky.
Existuje ale ještě jedna oblast fotografií, které si vždy snadno vybavím.
Jsou to snímky, které mohou být třeba i méně kvalitní, ale mají pro mě cenu svou
atmosférou nebo například vzpomínkami s nimi spojenými. A právě tady bych hledal
něco, co bych označil jako “Moje nejmilejší fotografie”. A také jsem ji nalezl.
Je jí černobílý snímek rybáře na řece Otava kousek od města Písek. Snímek
vznikl pravděpodobně v červenci 1989, tedy skoro před 15ti lety. Toulal jsem se
tehdy kolem Otavy s Praktikou a najednou jsem uviděl
rybáře lovícího z loďky. Tak jsem ho v mezích možností orámoval větvemi a stiskl
spoušť. Snadné… Ale tehdy takto takřka bezmyšlenkovitě vznikl snímek, ke
kterému se rád vracím i po letech. Proč ho mám tak rád? V první řadě
snímek vyzařuje atmosféru klidu a pohody, vlastně by klidně mohl být pořízen i
před 100 lety. Tomuto vyznění navíc možná paradoxně trochu pomáhá i horší
kvalita tehdy použitého Fomapanu F21, obávám se, že perfektně do detailu
prokreslený snímek pořízený třeba na Ilford Delta 100 by sice byl o několik řádů
dokonalejší, ale působivosti by to spíše uškodilo. Fotografie se navíc celkem
podařila i kompozičně – rybář naprostou náhodou zakotvil přesně tam, kde to bylo
žádoucí. V pozdějších letech jsem rybářů na loďkách viděl a fotil v podobné
části Otavy mnoho, ale již nikdy se takto pěkně nesešlo osvětlení, kompozice a
vůbec celkový dojem…
|
Pak ještě jedna kuriozita. V den pořízení snímku rybáře jsem šel dále
podél řeky a asi za hodinu jsem se zase vracel zpět. Rybář byl stále na stejném
místě a já jsem zopakoval snímek s dost podobnou kompozicí, nyní ale na
barevný Orwocolor NC-21. Výsledek stojí za vidění. Na jedné straně hodně
vypovídá o tom, jak těžké to měli zájemci o barevnou fotografii za socialismu –
barvy jsou opravdu svérázné (podotýkám že jde o sken ve filmovém scanneru, ale
ani tak se z toho moc nedostalo). Na druhé straně ale tyto ujeté barvy mají něco
do sebe a v jistém ohledu bych to mohl vydávat i za záměrně kolorovanou
fotografii 🙂
|
Co dodat na úplný závěr? Fotografie rybáře na Otavě rozhodně
není nejlepší fotografie, kterou jsem kdy pořídil. A svou technickou kvalitou je
dokonce ve velmi hlubokém podprůměru. Jenže i přes to ji mám zkrátka a dobře
rád.
Hezka fotka
viz titulek.
Jde hlavně o pocit
Je to jasná věc. Nejmilejší fotka snad ani nemůže být ta nejlepší. Jako fotograf mám fotku vždy spjatou s nějakou situací, s něčím, co na fotce třeba vůbec není. Po dlouhých letech se dívám na staré fotky bez kontrastu, bez kresby, s fleky po ustalovači a mám z nich často lepší dojem, než z fotek, u kterých jsem se tak moc snažil o dokonalost. I zakázka se dá dá dělat s láskou, ale stejně to není ono. Často se toulám po kopcích s těžkým vercajkem a nakonec třeba za 2 dny nezmáčknu spoušť.Když dělám krajinu, musím se s ní nejprve sžít a pak teprv má cenu vůbec vyndat foťák. Dokud jí nemám pod kůží a stisknu spoušť, je z toho “nějaká krajinka”. Aby z toho ale byla fotka, která osloví, mluví o mých pocitech, nebude nikdy stačit “vytahnout digi z kapsy a předpažit”. A ani tak to není o optice, emulzích nebo pixelech, formátu a kdoví čem.Přeju všem, kdo fotí, aby vždycky měli své co nemilejší fotky, i když jich jinak budou dělat stovky měsíčně, ty zamilované se mezi nimi nemí krčit!
Hledání ztraceného vkusu.
Hodnocení fotek je, pokud nepočítám vysloveně školní chyby, záležitost velmi niterná. Při prohlížení několika probíhajících “soutěží” v časopisech i na webu mám neodbytný pocit, že Atget, Bresson, Ronis, Erwitt, Novotný, Luskačová, Hucek nebo Holomíček by museli hluboko propadnout tváří v tvář suverénně vítězícím barevným západům slunce, ptactvu a broukům všeho druhu, rampouchům, zapadaným borovicím a dalším podobným kalendářovým kýčům, které zde suverénně vítězí. Je z toho dost smutno, takže k opravdu znamenité atmosféře “Rybáře” Vám mohu jen blahopřát.
Zdeněk.
RE: Hledání ztraceného vkusu.
Verim tomu, ze prvni zapad slunce, brouk, zapadana borovice atp. byly taky hodnoceny velice vysoko. Problem je, ze jsou to temata snadno dosazitelna a mnohokrat fotografovana, proto se lidem, kteri hodne fotografuji a maji temata v “podvedomi” znacne prejedly. Clovek ktery udela snimek jednou za uhersky rok na to ma ovsem jiny nazor a casto je to pro nej objev, protoze jde o temata velmi pusobiva a jasne pochopitelna. Neni treba je proto zatracovat. Snimky ktere ja povazuji za zajimave a hodnotne by vetsinu konzumentu nezaujaly, protoze jim jeste nedorostli. To mi vsak nebrani, abych je fotil, stejne tak jako “kýče”