Mostar

Každá země má nějaké místo, které je lákadlem pro turisty a které má za sebou více či méně pohnutou minulost, zajímavé architektonické nebo přírodní památky nebo prostě všechno dohromady. Pro Bosnu a Hercegovinu je takovým místem Mostar, město rozdělené mezi muslimy a křesťany…

Mostar leží asi 50 kilometrů od pobřeží Jaderského moře v údolí řeky Neretvy. Je to lákavý cíl pro turisty, kteří nechtějí strávit dovolenou v Chorvatsku, odkud se zpravidla do Bosny a Hercegoviny cestuje, pouze ležením na pláži. Jak jsem si však všiml, Češi tak zpravidla činí, neboť v Mostaru jsme nepotkali ani jediného Čecha a nezaslechli jediné české slovo. Nijak to ovšem nevadilo. Do Mostaru se dá cestovat autem nebo autobusem. Autobusové linky jezdí např. z města Makarska, některé cestovní agentury pořádají výlety, ovšem našinec se musí spokojit s anglickým nebo německým průvodcem. Cesta vede vždy po stejné silnici kolem Neretvy, protože hraničních přechodů mezi Chorvatskem a Bosnou je kvůli přírodním podmínkám (a také stále poněkud nestabilní situaci) poskrovnu. A tak se při cestě z Dalmácie nabízí vlastně asi jediná alternativa – hraniční přechod v chorvatském městě Metković (tato silnice pak vede přes Mostar do Sarajeva, hlavního města BiH). Cestou budete míjet také zajímavou obec jménem Poćitelj. Bosna a Hercegovina navíc každoročně v období od června do září ruší vízovou povinnost pro občany mnoha zemí, mezi nimiž je také ČR.

Město je architektonickou chloubou muslimského kousku Evropy, kde je dodnes patrná odvěká nedůvěra panující mezi muslimy a křesťany, jež čas od času přerůstá z viny té či oné strany v otevřené nepřátelství. Bosna byla vždycky cosi jako nárazník mezi dvěma náboženskými systémy a kulturami. Snad nikde jinde není město nábožensky rozděleno tak, aby na jednom břehu žili muslimové a na druhém křesťané. A hlavně – nikde jinde nejsou břehy spojeny takovým skvostem, jako v Mostaru – ostatně právě podle mostu má město své jméno, které v českém překladu znamená cosi jako strážce mostu. Stari most je samozřejmě největší chloubou města, ale rozhodně zde není jedinou zajímavostí.

Pro člověka z klidné střední Evropy, který nezažil žádnou válku, neprožívá náboženské konflikty a pojem nepřátelství se pro něj rovná hádce či maximálně rvačce, je v Mostaru zajímavé úplně všechno. Jak by také ne, když si uvědomíme, že území patřilo do roku 1908 Turecku (resp. Osmanské říši) a Turci zde šířili islám, pak Bosnu a Hercegovinu anektovalo křesťanské Rakousko-Uhersko, v nedalekém Sarajevu vznikla smrtí následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d’Este záminka k válce proti Srbsku a tím k první světové válce, po ní zde byla Jugoslávie, druhá světová válka, pak Josip Broz Tito a komunisté, další válka…

Pozoruhodností je v Mostaru celá řada. Tzv. Turecký dům dochovaný ze 14. století a zcela normálně obývaný až do počátku století 20., který se z jedné strany tyčí nad Neretvou a ze strany druhé je otevřený do dvora jako jakási neuzavřená veranda, je připomínkou toho, jak se v Mostaru žilo v dávných letech. Turecký dům naleznete snadno – jednak je vlastně přímo v malém centru města a kdokoli vám ukáže cestu, jednak jsou přístupové cesty značeny. V domě je původní vybavení, turisté si mohou např. vyzkoušet pokrývku hlavy zvanou fez nebo se třeba nechat vyfotografovat kompletně oblečeni v tureckém úboru. Fotografovat se může bez poplatku a bez omezení všude, a to nejenom v Tureckém domě, ale např. i v mešitě (!). Při vstupu do domu si musejí návštěvníci zout boty, jak velí tamní zvyky, a vstupné činí 1 €.

Obec Poćitelj – cestou do Mostaru

Mimochodem – v Bosně a Hercegovině platí poměrně kuriózně nazvaná měna, konvertibilní marka (KM), jejíž hodnota činí asi 0,5 € a za evropské měny nebo třeba za dolary je lze směnit ve směnárnách na hranicích nebo třeba právě v Mostaru. Ovšem při cestě do Mostaru žádné KM nepotřebujete, v centru, kde je velký pohyb turistů, je možno platit přímo eury, a to i např. v restauracích. Naopak zde naprosto nelze – až na několik čestných výjimek přímo na hranicích – platit chorvatskými kunami. Tento poněkud záhadný jev (když si uvědomíme, že asi 99% návštěvníků Mostaru přijíždí z Chorvatska) si neumím vysvětlit ničím jiným než prostě nechutí a snad i odporem části místních obyvatel ke všemu chorvatskému. Ale je to jejich věc. V Bosně a Hercegovině je levněji než v Chorvatsku, je to vidět nejvíc na ceně benzínu, která se v přepočtu liší až o 10 Kč na litr. Ale vraťme se z ekonomické sféry zpět do města…

Stari most si zaslouží nejen samostatný článek, ale i knihu (která ostatně opravdu existuje). V roce 1557 nařídil turecký sultán Sulejman Veliký postavit co nejkrásnější most přes řeku Neretvu. Tento příkaz vyplnil roku 1566 architekt Mimar Hajrudin, jenž má pro tureckou a muslimskou architekturu asi takový význam jako pro křesťany Michelangelo Buonarroti. Hajrudin navrhl velmi odvážnou stavbu klenoucí se bez jediného pilíře 20 metrů nad hladinou dodnes křišťálově čisté Neretvy, a to dokonce bez malty, protože kameny z místního typu mramoru zvaného tenelija byly osekány tak přesně, že do sebe zapadaly bez pojiva. Podle legendy však před stržením stavebního lešení architekt uprchl z města, protože se obával, že se snad až příliš odvážná stavba připomínající svým tvarem turecký půlměsíc zřítí, za což by mu hrozila jistá smrt.

První světovou válku most přežil bez úhony, za druhé světové války byl poškozen, ale opět opraven. Tragédií pro most (a hlavně pro snad všechny obyvatele Bosny a Hercegoviny, jež roku 1992 vyhlásila samostatnost) byla válka mezi muslimy, kteří si dnes říkají Bosňáci, a bosenskými Chorvaty. Mostar byl místem, kde se bojovalo asi nejvíc. Boje vrcholily v roce 1993, kdy padly za oběť všechny mosty přes Neretvu a 9. listopadu se jako poslední zřítil Stari most, když byl předtím zasažen střelami z chorvatských tanků. Kameny napadaly do vody a most na dlouho nahradila úzká kovová lávka. Kromě mostu bylo pobořeno skoro celé město, uprchlo mnoho lidí a Mostar dodnes nemá někdejších 130 tisíc obyvatel…

Trosky mostu…

Po skončení války se začaly objevovat plány na záchranu této jedinečné památky, trosky byly vyzdviženy z řeky a roku 2002 začaly stavební práce. Most byl postaven jako přesná kopie a byla použita stejná stavební technika. Dokonce se po něm pořád stejně špatně chodí, protože klenba je opravdu příkrá, takže chodec musí jít napřed hodně do kopce a pak zas dolů. Kdyby na mostě nebyly příčné kamenné lišty, byl by to spíš tobogán, mramor je opravdu kluzký, a to i za sucha. V srpnu 2003 byly stavební práce dokončeny a v červenci 2004 byl most znovu otevřen pro veřejnost. Byla to sice veliká oslava, ale místní na ni údajně neměli téměř přístup – spíše se zde předváděli politici a říkali cosi o naději, míru, spolupráci atd., což ostatně říkají pořád a všude. Nejpřirozenější způsob otevření mostu – tedy skoky odvážlivců do řeky – byl zakázán, a tak se tato odvěká přehlídka odvahy konala až o pár dní později, kdy už byli politici dávno pryč a zbyli jen místní a také jednotky IFOR, které sice dosáhly klidu zbraní, ale návratu uprchlíků nebo snad dokonce jakéhosi smíření ani dosáhnout nemohou. A tak se z mostu opět skáče do vody, chodí po něm turisté a místní zůstávají na „svých“ březích. Stavba stála 12,5 milionu eur; většinu z této částky hradily USA, Turecko, Itálie, Světová banka, město Mostar, Nizozemsko a Chorvatsko, kromě nich také řada nevládních organizací. Most se tedy opět majestátně klene nad Neretvou. Jediné, co se mi na mostě nelíbí, je plasticky vyvedený nápis Red Bull na straně vrcholového kamene klenby. Určitě nejsem sám, kdo doufá, že je to jen dočasná úlitba sponzorům…

Kromě mostu je také velmi zajímavá návštěva mešity. Pokud vím, tak jediná, která umožňuje návštěvy turistů (vstupné činí 2 €), je v muslimské části města v ulici vedoucí k mostu. Orientačním bodem může být také turecký konzulát v domě hned vedle. Je to poloha poměrně příznačná, protože po válce Turecko kompletně financovalo opravu dost poničené stavby. V mešitě není skoro nic, jak už to tak v mešitách bývá – několik kusů nábytku, zdobené stěny a hlavně koberce na modlitby. Je otevřena celý den s výjimkou poledne, protože kromě toho, že je turistickou atrakcí, je také fungujícím svatostánkem. Tím víc mě překvapilo, že se tam bez omezení smí fotografovat (jsem od nás zvyklý na všechny ty zákazy a poplatky). Mešit bylo v Mostaru původně 29, dnes funguje asi polovina, protože minarety byly samozřejmě dost snadným cílem střelby. Ze zahrady mešity je nejlepší výhled na celé historické centrum Mostaru a na Stari most.

Muslimské hroby

Mostar je podivné město, asi nejzvláštnější, které jsem kdy navštívil. Mezi opravenými domy stále trčí ruiny, v nichž rostou už docela vzrostlé stromy, na jejich zdech jsou cedule varující před nebezpečím zřícení, se zákazy vstupu a zákazem parkování, ale místí si z toho moc nedělají – v pohodě parkují, chodí a v některých ruinách je dokonce v opraveném přízemí např. kavárna. Dál od centra jsou zřícené celé domy, stopy po střelách na zdech jsou dodnes hodně patrné a lidé celkem v poklidu chodí kolem, Chorvaté do křesťanských škol, obchodů, úřadů, muslimové zas do těch svých. Zničená je hlavně muslimská polovina města na levém břehu Neretvy. V barech zde mají pouze sarajevské pivo, zatímco na pravém břehu, kde žijí Chorvaté, si můžete dát třeba i Karlovačko nebo Ožujsko, tedy piva chorvatská. Náměstí a veškeré volné plochy, parky apod. v muslimské čtvrti se změnily v hřbitovy, což je pro návštěvníky velmi zvláštní, a to tím víc, že prakticky všechny hroby mají datum 1993. V noci to musí být obrázek jako z hororu, jenže bohužel toho skutečného, který se skutečně stal. Žádný film.

Muslimská část města…

… a část křesťanská

V okolí Mostaru se hodně staví, což je také podivné – jako by se nikdo nestaral o obnovu zničených domů (s výjimkou mešit a kostelů), kterých je ve městě mnoho. Jako by bylo lepší zapomenout a bydlet o kousek dál v novém. Chce-li někdo něco opravit, vyvěsí na ruinu ceduli s plánem opravy a s prosbou, že hledá investora (takto jsem to viděl na zdi historické budovy městské banky kousek od náměstí plného hrobů). Skoro to vypadá, že jediné, na čem se obyvatelé bývalé Jugoslávie shodnou, jsou pochvalná slova na adresu Josipa Broze Tita – řeknou cosi o tom, že byl sice komunista, ale že za jeho vlády nikdo nikoho nezabíjel a navíc se měli docela dobře. Tak to prostě je. Asi ne nadarmo se hlavní dopravní tepna Mostaru stále jmenuje Titova… A nad tím vším stojí opravené minarety, nad křesťanskou částí města veliký kříž a kdesi na náměstí pomník hrdinům bojujícím proti fašismu v letech 1941 – 1945 a 1993 – 1995. Mostar stojí za návštěvu.

Jaké si vzít fotografické vybavení? Doporučoval bych spíše méně citlivý film a volil bych barvu. Ideálním cestovním nářadím je kinofilmová (nebo digitální) zrcadlovka s příslušenstvím, hodí se hlavně širokoúhlý objektiv. Docela dobře jsem se obešel bez teleobjektivu, který jsem s ohledem na váhu a objem zavazadel (a také kvůli všudypřítomným zlodějům) nechal doma. Protože se může fotografovat kdekoli uvnitř, rozhodně se hodí blesk, stativ naopak spíše překáží, protože v úzkých uličkách je tolik lidí, že jej stejně není kam postavit.

Snímky byly pořízeny zrcadlovkou Nikon F-801s s objektivem Sigma 24 – 70 mm f/3.5 – 5.6 ASPH na materiály Kodak ProFoto a Fuji Superia citlivosti 100 ASA. Blesk Sigma EF-500ST.
Použitá mapa: PJSoft InfoMapa 9.0 ©PJSoft