Když fotbalový míč jeden měsíc vládne světu

Fotbalové mistrovství světa, které v tuto dobu hostí sousední Německo, je prestižní sportovní událost, která už 76 let láká pozornost fanoušků na celém světě. Informace jim přinášejí tisíce novinářů a stovky fotografů. Podívejme se na práci sportovních fotografů v atmosféře fotbalového šílenství očima píšícího novináře.

Český fanoušek v ulicích Gelsenkirchenu

Je půl třetí ráno a my se pokoušíme alespoň na chvíli usnout ve vlaku, který nás odváží z Hamburku. Před několika hodinami tam v zápase s Itálií definitivně skončily naděje českých fotbalistů na postup do osmifinále světového šampionátu a naši únavu ještě stále zahání pocit zklamání. V Dortmundu do vlaku přistupují desítky fanoušků v brazilských a japonských dresech, které v národnostním koktejlu doplňuje ještě několik Irů. Není to dlouho, co na sebe na stadiónu pokřikovali, teď ale spořádaně sedí vedle sebe. Odlišné kultury tří světadílů se protnuly na jednom místě a rázem bylo lhostejné, kdo koho porazil nebo rovnou vyřadil z turnaje. Jeho oficiální motto ostatně zní: „Svět na návštěvě u přátel“.

Svátek jednou za čtyři roky

Německo, které hostí nejprestižnější fotbalovou událost světa čtyři roky po Japonsku a Jižní Koreji, se rozhodlo všem ukázat, že je schopno připravit ten nejbáječnější a nejlepší šampionát v historii. Za stovky miliónů eur Němci zrekonstruovali nebo rovnou postavili futuristické fotbalové arény, prodali přes tři milióny vstupenek a svou fotbalovou mánii rychle nakazili fanoušky po celém světě. Fotbal se v červnu, kdy osmnácté mistrovství světa u našich sousedů vypuklo, stal takovým fenoménem, že dokonce pronikl i na obálku magazínu National Geographic. Když jsem ale uviděl fotbalový míč i na titulní straně ABC a Mateřídoušky, pochopil jsem, že fotbalové horečky nebudou ušetřeni skutečně ani ti nejmenší.

Supermoderní Veltins Arena v Gelsenkirchenu den před utkáním Česko – USA	Stadión v Gelsenkirchenu se pyšní vysouvacím trávníkem a zcela uzavíratelnou střechou	Tiskové centrum pro 600 novinářů před stadiónem v Gelsenkirchenu

Mistrovství světa je obří podnik, kolem kterého se vytvořila atmosféra výjimečnosti, elitářství a určitého snobismu. Už dávno se na něm světu nepředstavují pouze nejlepší sportovci. Šampionát se stal společenskou událostí, která překročila svůj sportovní rozměr. Příklad anglického fotbalisty Davida Beckhama ukazuje, že fanoušky láká i možnost spatřit na jednom místě všechny milionářské ikony současné pop-kultury.

Na utkání Spojených států dorazilo také mnoho irských fanoušků, jejich tým se totiž na turnaj nekvalifikoval	~Určitě vyhrajeme!~ shodovali se čeští fanoušci před prvním utkáním

Když pomineme samotné diváky, přijelo letos do Německa přes deset tisíc novinářů, z toho z Česka 36 píšících reportérů a 14 fotografů. Ačkoliv pro mě, redaktora Hospodářských novin, skončilo mistrovství světa vyřazením českého týmu, dva týdny v dějišti šampionátu mi umožnily poznat nejen jeho atmosféru, ale také zákulisí práce fotografů, což je z hlediska Paladixu jistě nejzajímavější téma. Byl jsem svědkem fotografování podle zcela jiných priorit, než na které je většina zdejších čtenářů zvyklá. Pozoroval jsem, jak fotografové bojují se stereotypem každodenní rutiny, snaží se se tisíckrát fotografovanou scénu zachytit alespoň trochu originálně a nehledě na velký stres získat snímek, na který by mohli být skutečně pyšní.

Evropský fotbal Američany neláká stejně jako baseball nebo basketball, přesto brali utkání svého týmu velmi prestižně	Podle odhadů německé policie bylo na stadiónu při prvním utkání českého týmu až osmnáct tisíc českých fanoušků

Rychlost především

Stejně jako se fotbalisté připravovali na šampionát už od jara, ve stejnou dobu začaly také přípravy novinářů a fotografů. V lednu se žádalo o akreditace a v dubnu se vybírala utkání, která by novinář chtěl navštívit. Kdo na některý zápas zapomněl, měl později smůlu. Ale ani ti, kdo si včas zarezervovali vstupenku na svůj zápas, ještě neměli jisté, že se skutečně dostanou na stadión. Kapacita stadiónů nestačila nejen zájmu fanoušků, ale ani novinářů. Vytvářely se takzvané Waiting Listy, tedy pořadníky neúspěšných žadatelů, v případě utkání Brazílie nebo Anglie však měl novinář z Česka jen mizivou šanci.

Originální ~výzdoba~ českých fanoušků	Čeští fanoušci obsadili centrum Gelsenkirchenu	Pořadatelé odvádějí skupinu fotografů na jejich stanoviště

Každý fotograf si pak musel minimálně hodinu a půl před začátkem utkání vyzvednout v hlavním tiskovém středisku svoji vstupenku. Pohyb na hrací ploše a kolem ní má pro fotografy svá přísná pravidla i v české lize, natož na tak obří události, kterou je mistrovství světa. Fotograf si proto předem musí vybrat stranu hřiště, odkud bude fotit, neboť během utkání už nemůže nikam přebíhat. Výjimku tvoří několik minut, kdy hráči vejdou na trávník, hrají státní hymny a vznikají týmové fotografie. Fotografové jsou po celou tuto dobu potupně drženi ve vymezeném prostoru jako stádo nějaké zveře. Přísná pravidla však mají svoji logiku – v minulosti se běžně stávalo, že fotografové byli ochotni ve snaze získat nejvýhodnější místo po sobě dokonce šlapat.

Výhled z novinářské tribuny na stadiónu v Gelsenkirchenu	Výhled z novinářské tribuny na stadiónu v Gelsenkirchenu

Když jsem cestou do Kolína nad Rýnem, kde nakonec český tým utrpěl nečekanou porážku 0:2 s Ghanou, mluvil jsem o úskalích práce sportovního fotografa s Michalem Doležalem z České tiskové kanceláře; vysvětloval mi, že u fotbalu musí fotograf neustále předvídat, co se ve hře může stát. „Fotbal je živý sport, někam se vyvíjí a pořád se něco děje. Pro mě jsou nejzajímavějš hráči, kteří se při hře zajímavě tváří, zuřivě bojují o míč nebo třeba tahají protihráče za dres“, říkal Doležal.

Německo právě porazilo Polsko a 65 tisíc fanoušků na stadiónu v Dortmundu je ve varu	Stadión v Kolíně nad Rýnem byl v roce 2004 zrekonstruován za 110 miliónů eur
Ghanští fanoušci v centru Kolína před utkáním jejich týmu s českou reprezentací

V ČTK fotí fotbal už řadu let. Pamatuje ještě kinofilmové doby, kdy se fotografie musely co nejrychleji vyvolávat, později primitivním způsobem skenovat. Dnes používá výhradně digitální fotoaparáty, jinak by se ostatně v hektickém světě médií nemohl prosadit. Na stadion nosí Doležel dvě těla – Nikon D2X a v poslední době prý stále častěji Nikon D200, se kterým paradoxně častěji dosahuje mnohem lepších výsledků. Na prvním fotoaparátu má nasazený zoom s ohniskovou vzdáleností 200-400 mm, na druhém 80-200 mm. „Dá se s nimi bez problémů vystačit, i když by to chtělo ještě objektiv 600 mm, abych mohl zachytit dění i na druhé straně hřiště“, dodal fotograf.

Ghanští fanoušci v centru Kolína před utkáním jejich týmu s českou reprezentací	Červená barva českých dresů v Kolíně jasně dominovala
Ghanští fanoušci v centru Kolína před utkáním jejich týmu s českou reprezentací	Rozlišit fanouška od fotografa nebylo složité

Během jednoho utkání není pro většinu fotografů problém naplnit paměťovou kartu s kapacitou 4GB. Ve skutečnosti to představuje minimálně čtyři stovky snímků, z nich ale obvykle jen osmdesát je skutečně použitelných. Vedle kvality je druhým hlavním požadavkem rychlost. Fotografie proto musí být odeslány do redakce okamžitě po utkání. Fotografové velkých agentur jako Reuters nebo AP ovšem fotografují rovnou s notebookem na klíně a své snímky v pravidelných intervalech odesílají editorům na novinářské tribuně, kteří vybrané snímky popíší a odešlou. Fotografové jen exponují a fotografie nakonec ani nespatří. Rychlost hýbe mediálním světem.

Fotografové v hledáčku sledují trénink českého týmu ve Westerburgu	Český obránce David Rozehnal odpovídá na otázky novinářů
Český obránce David Rozehnal odpovídá na otázky novinářů	Hvězda národního týmu Pavel Nedvěd se po tréninku podepisuje fanouškům

Podle Doležala je pro dobrou fotografii stále důležité, jaké si fotograf vybere stanoviště. On sám má nejraději místo za brankou mezi rohovým praporkem a hranicí pokutového území, ale málokdy takové místo získá. Velké agentury, kterým pořadatelé podobných sportovních akcí z pochopitelných důvodů straní, jej mají rezervované dlouho dopředu. „Není pro mě klíčové zachytit gól, toho jsou schopni právě velké agentury se spoustou fotografů na stadiónu, ale spíše zajímavé momenty na hřišti i na střídačce. Ideální je, když je hráč ode mě vzdálený zhruba deset metrů, aby se mohlo dobře využít hloubky ostrosti a pozadí bylo atraktivní“, vysvětlil Doležal.

Eufórie ovládla města i stadióny

Zatímco dny, kdy český tým pouze trénoval ve Westerburgu, malém městečku ve spolkové zemi Porýní-Falc na západě Německa, příliš zajímavých fotografických příležitostí neslibovaly, samotná utkání na jednom ze dvanácti německých stadiónů nebo dění v centrech hostitelských měst byly pro každého fotografa velkou inspirací.

Fotografové v hledáčku sledují trénink českého týmu ve Westerburgu	Cestu z centra Dortmundu ke stadiónu, takzvanou Fanouškovskou míli, lemuje spousta míst, kde si můžete odpočinou
Radost švýcarských fanoušků z první branky jejich týmu v utkání s Togem	Švýcarský fanoušek na stadiónu v Dortmundu

Náměstí Chargesheimer Platz v Kolíně nad Rýnem z jedné strany ohraničuje hlavní vlakové nádraží a z té druhé slavný kolínský Dóm. Do utkání zbývají zhruba tři hodiny a v centru města je to jako v obrovském mraveništi. Všude kolem je moře červených dresů – už od rána zaplavilo všechny restaurace v okolí a s přibývajícím časem získává na síle, jako by právě nastával příliv. Téměř jednobarevnou masu narušují pestrobarevné ostrůvky ghanských fanoušků, kteří nic nedbajíce na to, že jsou v menšině, a s rozzářenými tvářemi na sebe strhávají pozornost živelným tancem a divokým bubnováním.

Existuje jen málo výmluvnějších důkazů lidské solidarity a přátelství než společné fotografování fanouškům dvou soupeřících týmů. A právě pomalované obličeje fanoušků, kteří podvědomě soupeří, kdo předvede co nejorigálnější masku, jsou nejzajímavějším objektem pro objektiv fotoaparátu. Najednou i Dóm, majestátná gotická katedrála, který byl ještě v roce 1884, čtyři roky po svém dokončení, považován za největší stavbu světa, ztrácí část své atraktivity.

Radnice v Hamburku

Podobné je to ostatně ve všech pořadatelských městech. Na ulicích potkávám fanoušky ze všech koutů světa, díky kterým německé ulice připomínají jazykový Babylón. Přesně o to ale Němcům šlo. Už dlouho dopředu lákaly k návštěvě i fanoušky, kteří neměli šanci sehnat vstupenku na utkání. Přímo v centrech měst pro ně proto připravili takzvané Fan Festy, kde mohli bezplatně sledovat utkání na velkoplošné obrazovce.

Zážitku přímo na stadiónu se to však nemůže vyrovnat. Jakmile člověk vstoupí na zaplněné tribuny stadionu, kde přes šedesát tisíc fanoušků netrpělivě hučí a čeká na své milované hráče, zmocní se ho zvláštní pocit. Při hymně a hromovém zpěvu i otrlému harcovníkovi běhá mráz po zádech a zůstává nehnutě sledovat dění kolem sebe. Jako když náhle vejdete ze světla do tmy, trvá vám na stadiónu chvíli, než elektrizující atmosféře přivyknete.

Ke smůle českých fanoušků si však báječné atmosféry na německých stadiónech nestačili příliš užít. Národní tým vedený trenérem Karlem Brücknerem byl v konkurenci Spojených států amerických, Ghany a Itálie považován za jednoho z favoritů základní skupiny, jenže po prvním vítězství nad Američany přišlo velké vystřízlivění. Smolná porážka s Ghanou zkomplikovala reprezentaci cestu za brány základní skupiny a poslední porážka s Itálií ji definitivně zhatila. Když jsem ale vzpomínal na cestu vlakem s japonskými a brazilskými fanoušky, uvědomil jsem si, že díky množství zážitků může být i samotná cesta cíl – tak, jak ve své písni zpívá skupina Mňága a Žďorp.

Ilustrační fotografie byly pořízeny digitálním kompaktem Olympus C-55 Zoom.