Myanmar – Kalaw a Inle

Naším dalším cílem bylo městečko Kalaw, odkud jsme plánovali pěší túru k jezeru Inle.

Kalaw

Západ slunce nad rýžovými políčky

Cestou jsme navštívili posvátnou horu Mount Popa, kde žijí skřítci a duchové. Ty jsme tedy neviděli, ale bezpečně víme, že zde žijí opice. Máme s nimi i jednu veselou příhodu. Pavel si koupil banány a nesl si je spokojeně do auta. Pořád se kolem něj motal jeden opičák. Všichni ho odháněli, ale přesto v jedné malé chvilce natáhl tlapu po igelitce, roztrhl ji a banány byly jeho. Opice nás doprovázely celou cestu na vrchol hory, která vede po dlouhém schodišti až k nejvyššímu altánku. Převýšení bylo opravdu dost velké.

Po této zastávce nás čekala již jen dlouhá prašná silnice, která se klikatila Šánskými vrchy. Cesta byla dost únavná a náročná. Žaludek chvílemi nevěděl co se děje. Byli jsme obalení prachem úplně všude, stejně jako naše batohy ukryté v kufru. Do našeho vytouženého cíle jsme dorazili v 17:30. Stihli jsme již jen ocenit teplou vodu, která se zde v horách zdá být naprostou nezbytností a šli spát. Však považte, v noci je tu jen 15 stupňů.

Svatozář, jeskyně tisíců Budhů – Pindaya

Význačným místem v okolí Kalaw je jeskyně Pindaya. Je zajímavá především tím, že je zde 8080 soch Budhů. Ano opravdu 8080. Ne že bychom sochy počítali, ale jakmile vstoupíte, uvěříte. Sochy jsou v různých velikostech a převážně pozlacené – až oči přecházejí. Několik soch je zde černých bez zlata, říká se jim potící se Budhové, na které není možné díky vlhkosti vzduchu zlaté plíšky přilepit. Každý Budha má svého sponzora, asi jako když se u nás sponzoruje nějaké zvířátko v ZOO. Ceny se pohybují od 50 USD do nějakých 2500 USD, alespoň podle našeho průvodce, který také jednoho Budhu sponzoruje. V jeskyni je i krápníková výzdoba, ale místní lidé si jí mnoho neváží. Důkazem toho je, že jako atrakci jeskyně považují bušení do krápníku dřevěnou tyčí. Krápník je dutý a vydává zvuk jako gong, což vede k všeobecnému veselí. Jeskyně samotná je položena uprostřed kopce a vede k ní dokonce výtah. Pokud se tedy nechcete zatěžovat výstupem po schodech, máte možnost se svézt. Opomenout se nedá ani nádherný výhled do okolí.

Malý zvědavec	Barmánka s dítětem	Zamávej na bělochy

Ve vesničce Pindaya jsme se také podívali do výrobny tradičních deštníčků, které se vyrábí z bambusového dřeva a bambusového papíru.

Chladné ráno

A nadešel den naší třídenní pěší výpravy po okolních kopcích. Nechali jsme si poslat naše velké batohy do hotýlku k jezeru Inle, kde byl náš cíl a vyrazili jsme. Naším průvodcem byl bývalý učitel jménem Uzo. Při treku jsme procházeli spoustou vesniček, navštívili jsme několik škol – ty se daly velmi snadno najít podle hrozného hluku – viděli jsme zpracovávání rýže, výrobu longyi (jednou z pomůcek byla i vyřazená zářivka), zkrátka život na venkově.

Nosiči

Lidé z vesniček se živí především zemědělstvím a mají 5-10 dětí – musí si ty zemědělce nějak zajistit. Vdávají a žení se velmi mladí, kolem 15 let. Neprovdané ženy nosí na hlavách krásně zdobené kloboučky, provdané nosí turbany. Bohužel jsme zde byli neúspěšní s našimi pokusy navázat hovor v myanmarštině. Mluví zde dialektem, který je od myanmarštiny dost odlišný a vlastně ani jiný jazyk ke svému životu nepotřebují. Šánské vrchy nejsou bohužel zalesněné, jak jsme se původně domnívali, ale naleznete zde pole s rýží, tabákem, čajem, fazolemi a bůh ví čím ještě.

Výroba rýžové mouky

Kolem poledne jsme došli do hospůdky, kde prodávali indické placky. Po období rýže byla tahle změna velmi milá. Placky byly podávány s dýní, papájou a bramborem. Kupodivu i na tomto místě prodávali coca colu. Bylo to jediné místo, kde jsme si ji za celou naši cestu dali.

Večer jsme došli do vesničky, kde jsme přespávali v domečku místních obyvatel. Domeček na muřích nožkách, jak jsme toto obydlí nazývali, má v dolní části místo pro dobytek a nahoře žijí lidé, většinou hodně rozrostlá rodina. Místnosti nemají, jen sem tam nějakou zástěnu. Za jednou z nich jsme měli kutloch i my. Připravili nám místní večeři. Řeknu vám, kam se hrabou všechny ty restaurace, které jsme během cesty navštívili. Bylo to opravdu nejlepší jídlo, které jsme za celou cestu jedli. Složení bylo klasické – rýže a spousta mističek, jen asi ta úprava a příprava byla odlišná a nebo že by únava dělala své? Po večeři jsme ulehli k spánku na připravené deky. V noci byla trochu zima, bylo asi 9 stupňů, ale to nebyl velký problém, měli jsme své spacáky a spoustu dek od místních. Problémem byl zdejší kohout. Asi se zbláznil nebo nevím jak si vysvětlit jeho chování. Poprvé zakokrhal ve 2 hodiny ráno a kokrhal každou půl hodinu, s tím že v době opravdového rána intervaly zkrátil. Když jsme vstali, první myšlenka byla: “Kde je ten kohout, dáme si ho k snídani!“ Kohout asi naše myšlenky vytušil a vždy se pohyboval v uctivé vzdálenosti. Přežil.

Angličtina s úsměvem	Barmské děti	Ve škole

Další den jsme opět šli přes políčka, míjeli mnoho pracujících lidí, krav a vodních buvolů. Všude byla spousta dětiček, které na nás mávaly a pokřikovaly. Na oběd jsme zašli do domku v jedné z vesniček. Do místnosti stále nakukoval jeden klučina, buď sám a nebo v doprovodu dalších asi 20 dětí. Snažili jsme se s děcky komunikovat, ale kdepak. Jen zíraly a smály se našim pokusům o výslovnost myanmarských slovíček.

Klášter alias turistická ubytovna

Odpoledne jsme zdolávali další kilometry ve zvlněném terénu. Po celodenní túře jsme zmoženi únavou a vedrem dorazili ke klášteru, kde jsme měli přespat. Trochu jsme byli napjatí zdali bude přespání možné. Občas se totiž stává, že klášter má svoji kapacitu naplněnu a v tom případě by to pro nás znamenalo pokračovat dál v úmorné cestě. Měli jsme štěstí. Tuto noc zde přespával jen jeden postarší Američan a my. Jakmile jsme vešli do kláštera, začali se kolem nás motat místní mniši. Možná by bylo lépe použít slovo mníšci, protože jim nemohlo být více jak 9 let. Ukázali nám paravány vytyčený koutek, kde jsme měli přespat. Donesli nám matrace, deky a polštáře. Vše vzorně poskládané a připravené. Po večeři jsme zůstali sedět u nízkého stolečku a popíjeli všudypřítomný čínský čaj. Najednou se k hlavnímu oltáři seběhlo sedm mníšků se svým představeným a začala večerní modlitba. Byli jsme napjati, co nás čeká a jestli vůbec můžeme být modlitbám přítomni. To co jsme pak slyšeli se nedá slovy popsat. Hlasité trojhlasné modlitby se nesly klášterem tak hřmotně, že člověku běhal mráz po zádech. Bylo to velmi působivé a naprosto neočekávané. Od tak malých kluků bych takový hlas neočekávala. Modlitby trvaly asi hodinku. Během této doby se očekávalo, že všichni přítomní se postupně odeberou do svých postelí, což jsme nevěděli. A tak jsme po skončení modliteb seděli u stolečku a vstřebávali naprosto úžasnou atmosféru. Představený kláštera k nám přišel a naznačil nám, že bychom měli jít spát. A tak jsem šli. Spalo se dobře, jen trochu zima byla. Ale to probuzení! Ze spánku nás probrala v 5:45 hlasitá modlitba mnichů. Prvotní zděšení, co že se to děje, vystřídal opět obdiv.

Náboženství na vodě?	Stupa	Špička kláštera se zapadajícím sluncem

Po snídani následovalo loučení. Předali jsme představenému kláštera menší dárek a při té příležitosti nám poděkoval za návštěvu a že je velmi rád, že jsme se u něj zastavili. V minulém životě nás totiž k sobě pozval, tak je velmi rád, že jsme pozvání přijali. A my jsme před odjezdem tak dlouho přemýšleli kam všude pojedeme…

Před sebou jsme měli již poslední den našeho pěšího putování. Trasa tohoto dne byla kratší a vlastně spočívala jen v sestupu z hor dolů k jezeru Inle.

Večerní rozprostírání sítí	Osamocen

Inle

Jezero Inle je známé především díky rybářům, kteří pádlují nohama – inu ruce přece potřebují na rybolov. Jezero samotné je 10 km široké, 20 km dlouhé. Kupodivu je ještě čisté, ovšem mimo oblastí, kde jsou postaveny domečky. Zajímavé je také tím, že vesničky jsou postaveny přímo na jezeře, nikoli na břehu u jezera. Také políčka jsou přímo na jezeře. Je zde dokonale praktikován koloběh přírody. Ze dna se vyloví hnojivo, které napadá z políček.

Domy na muřích nožkách	Nepárová pětka bez kormidelnice	Pádlování nohou – základní dovednost

Na prozkoumání tohoto úžasného místa jsme si pronajali lodičku, která nás povozila po všech zajímavých místech. Za vstup do oblasti jezera se opět platí 3 USD – vláda musí vydělávat zkrátka všude.

Stěhování ostrůvků

První naší zastávkou byly plovoucí trhy. Podívali jsme se i do výrobny longyi a cigaret. Pak následovala pagoda Phaung Daw U. Jde o nejposvátnější místo v jižní části Šánského státu. Uprostřed chrámu je 5 zlatých sošek. Jejich původní rysy si již jen ztěžka můžeme představit, protože pod nánosem zlata, které se na ně opět v úctě lepí, se ze sošek staly takové zlaté balvany. Ve významných dnech 4 z těchto 5 sošek objíždí jezero na velmi zdobené lodi ve tvaru posvátného ptáka a pátá soška zůstává v chrámu.

Klášter skákajících koček

Další návštěvou byla výrobna stříbrných šperků a klášter skákajících koček. Jak sám název napovídá, mniši zde naučili skákat kočky skrz kroužky a tím si získali snad celosvětově věhlas. V současné době tam mají asi 12 koček, které jsou samozřejmě neustálým předváděním svých skoků naprosto znuděné. Mnich, který nám kočky předváděl byl pořádný srandista a byl dobrý v zeměpise. Po zjištění odkud jsme nám bryskně vyjmenoval země s kterými Česká republika sousedí a po chvíli nám dokonce začal vyjmenovávat i veškeré země, které leží mezi Českou republikou a Myanmarem. Snad měl pravdu.

Při poznávání tohoto úžasného místa jsme byli jednou svědky zajímavé události. Viděli jsme, že několik chlapů se opírá o bidlo a jakoby chtěli odplout. Když jsme se však více přiblížili, zjistili jsme, že muži nestojí na žádné loďce, ale na pruhu pole. Tento pruh stěhovali někam jinam. V těchto místech pojem nemovitost ztrácí zkrátka svůj význam.

Na lovu	Rybáři	Rovnováha

Další den u jezera jsme strávili zčásti v termálních lázních a zčásti na lodičkách. Do termálních lázní nás zavezla koňská drožka. Vstupné do lázní činilo 4 USD pokud chtěl být člověk ve smíšených lázní a bez Myanmarců a nebo 1 USD v oddělených lázních (muži a ženy zvlášť) s Myanmarci. Byly zde 3 bazénky, v jednom z nich byla voda přímo vařící, údajně měla mít 40 stupňů, ale musela mít určitě více. Ostatní měly asi jen něco kolem 35 stupňů. Doba pobytu zde byla omezena na 30 minut a musím říct, že to bohatě stačilo. Po opuštění lázní jsme totiž vylezli na blízký kopeček porozhlédnout se po okolí, a mysleli jsme že se o nás pokusí infarkt. Pak jsme nasedli opět na drožku a jeli zpět. Musím podotknout, že je to pěkná natřásačka a málem to z nás vytřepalo duši.

Pohodička	Rybář v akci	Pádlování nohou, normálka?

Za zmínku stojí i zdejší palačinkárna, zvlášť její heslo: “No good, no pay“ – něco ve smyslu: “pokud nejsou palačinky dobré, tak neplať.“ My jsme však platili – palačinky byly výborné. Odpoledne jsme vyrazili na projížďku kanoí. Lodivodem byla k našemu úžasu žena. Při projížďce jsme navštívili balírnu cigaret, kde nás nechali nějakou tu cigaretu si také ubalit – no, chce to cvik. Projížděli jsme poklidnými uličkami vesničky na vodě, projeli jsme kolem chaloupky natů, za kterou byl přímo prales.

Na plavbě k domovu

Místní lidé se sem v úctě k natům bojí chodit. Nakonec jsme zajeli do jednoho kláštera, odkud jsme pozorovali západ slunce nad Inle. Mniši zde byli opět velmi přívětiví. Když zjistili, že jsme z Čech, okamžitě reagovali vyřčením jmen: Masaryk, Dubček. Člověk jen žasne. V klášteře nám ukázali 2 sochy Budhů z bambusu, které byly staré přes 1000 let. Měli tam také 2 kočky, ty skákat neuměly. Mnichům jsme nechali pár propisek a podepsali jsme se do jejich návštěvní knihy.

A tímto končí naše cestovatelské zápisky z Myanmaru. Na závěr bych snad ještě přidala jednu krátkou historku z našeho návratu. Z krásně teplé Asie jsme se vraceli do studené Evropy. To že je únor jsme si uvědomili při venkovním přestupu na Evropském letišti, kde bylo mínus 12 stupňů. Asi by to nebyl takový šok, kdybychom však na sobě neměli kraťasy. Osud nám přál i při návratu do Prahy. Zde bylo sice “jen“ mínus 10, ale batohy s dlouhými kalhotami se nám ztratily a tak jsme náš návrat z teplých krajů skončili jízdou v kraťasech po Praze. Ale ty pohledy spolucestujících stály také za to…