Myanmar – Mandalay a Bagan

Mandalay bývalo hlavním městem Myanmaru v dobách před britskou kolonizací. Okolí je zvláštní i tím, že zde bývala další královská města. Nešlo jen o jedno město, ale jak se měnili králové, měnila se i královská města.

Oblast královských měst

Největší kniha světa, Kuthodaw Paya

Mniši

Mandalay sama o sobě je dost zaprášené město plné smogu, kde si člověk raději na jídlo zajde do uzavřené restaurace, než by si koupil jen něco na ulici. Po našem třídenním pobytu jsme se ani tomu smogu nedivili. Všude je sice zavedena elektřina, ale její výpadky jsou opravdu časté a tak se všichni uchylují k náhradnímu řešení: spustí diesel generátory.

Jako první jsme navštívili královské město Mingún, ležící na ostrůvku, na který jezdí každé ráno lodičky s turisty a odpoledne zase zpět. Plavba po řece Iravádí trvala asi hodinku. V přístavišti se na nás ihned vrhli prodavači: “Suvenýry – special price!“, “Pohledy – 20 kusů za 1200 Kyat!“, “Studené nápoje!“. Pozadu nezůstali ani taxikáři – ale pozor, taxi zde dělají volská spřežení nikoli auta. V Mingúnu jsou dvě hlavní zajímavosti. Jde o Mingún Bell a pagodu Mingún. Mingún Bell je největší nerozbitý zvon na světe (údajně větší než car Kolokol), váží 90 tun, průměr má 5 metrů a vysoký je 4 metry. Zvon nemá srdce, zvoní se na něj, jako na ostatní zvony v této zemi, údery dřevěného špalku.

Betelový úsměv

Největší stavba na tomto ostrově je Mingún pagoda, která je dostavěna sice jen z jedné třetiny, ale i tak je to mohutný kolos. Říká se jí největší kupa cihel na světě. Je vysoká 50 m (měla být vysoká 150 m) a její stavba trvala 30 let (1790-1819). Stavba zůstala nedokončena. A důvod? No přece král zemřel. V dnešní době jsou na stavbě zřetelně znát velké trhliny, které byly způsobeny zemětřesením v roce 1975. Na vrchol pagody vedou schody, po kterých lze vylézt (samozřejmě naboso) úplně nahoru a pokochat se nádherným výhledem po okolí na spoustu dalších pagod a chrámků. Jednou z nejhezčích je pagoda zasvěcená princezně Hsinbyume.

Dalším bývalým královským městem je Sagain, kde je 46 m vysoká pagoda Kaunghmudaw. Její tvar má být buď kopií jedné pagody ze Srí Lanky a nebo má znázorňovat tvar prsu jedné z královen. Stavba je to opravdu nádherná, překrásně zdobená a samozřejmě i obklopená stánkaři. Prodávali zde i dřevo tahala. Z něj se dělá blátíčko na tváře, které používají hlavně Barmánky, aby hezky voněly a vypadaly krásně.

U Bein’s Bridge

Mezi sloupy U Bein’s Bridge

Posledním bývalým královským městem, které jsme navštívili bylo město Amarapura, kde je nejdelší dřevěný most na světě z týkového dřeva “U Bein’s Bridge“. Je 1,2 km dlouhý a má 984 dřevěných pilířů, které jsou bohužel postupem doby nahrazovány betonovými sloupy.

 

Mandalay

V Mandalay se nachází výrobna zlatých plíšků, které se lepí na posvátné sošky. Kupodivu jde o rodinný podnik a ruční způsob výroby se dědí z pokolení na pokolení. Výrobna zaujme i tím, že zde nenaleznete žádnou speciální ostrahu. Je to krámek jako každý jiný.

Vyrobit takový zlatý plíšek je ale věda. Nejdřív se buší asi 5 hodin kladivem do malého kousku zlata, aby se z něj stala tenounká placička, ta se pak nalepí na bambusový papír, zabalí se do svazečku a to je pak určeno k prodeji na posvátných místech. A takový bambusový papír, to je také věda. Vyrábí se z rok starého bambusu, který se na tři roky namočí do vody a pak se z něj uhněte tuhá hmota, rozválí se na tenkou placičku a nechá uschnout. Toť ve zkratce. Při odchodu jsme neodolali a koupili si jeden pozlacený list – bohužel cestu nepřežil.

MHD v Mandalayi	Výroba bambusového papíru	Výroba zlatých plíšků

V oblasti Mandalaye je nejlepším místem na pozorování západu slunce Mandalay Hill, kam jsme zamířili i my. Zde jsme poznali, že civilizace se dostane všude. Namísto, aby člověk nějakých pár metrů vyšel pěšky, jsou zde postaveny eskalátory. Ano jsou zde jezdící schody. Na západ slunce jsme dorazili tak tak. Město již leželo ve stínu a tak jsme jen pozorovali jak zářivě oranžový pomeranč pomalu zapadá za obzor. Na kopci je samozřejmě také pagoda, lépe řečeno soustava pagod, nádherně vyzdobená blyštivými sklíčky. Vše se tak odráží v dlaždicích, že člověk chvílemi nevěděl, kde končí sloupy a kde je již jejich odraz.

Největší kniha světa, Kuthodaw Paya	Kaunghmudaw Paya	Settawaya Paya

Cestou z Mandalay Hill jsme se zastavili u Kuthodaw pagody neboli největší knihy světa. Vzhledem k tomu, že bylo blízko do zavírací doby, vstupné se již nevybíralo (5 USD), a tak jsme se mohli v klidu porozhlédnout po jejím okolí. O největší knize se mluví proto, že každá stránka má svoji pagodičku. Celkem je zde 729 pagodiček, ve kterých jsou uloženy stránky z kamene hustě popsané v jazyce pali. Kdysi byl udělán pokus, že 2400 mnichů knihu četlo v kuse asi 6 měsíců. Dále se odhaduje, že pokud by knihu četl jeden člověk každý den osm hodin, tak by ji četl 450 dní.

Odpočívající Buddha, chrám Manuha	Buddha, chrám Mahabodi	Umin Thounzeh

Zajímavá je i Mahamuni pagoda, kde je nejposvátnější socha Budhy. Přímo k soše smí opět jen muži a mohou na sochu nalepit zlaté plíšky. Budha je vysoký asi 4m a každé ráno kolem 4. hodiny chodí mniši omývat Budhův obličej a čistit mu zuby.

Za vidění rozhodně stojí i dřevěné kláštery z týkového dřeva. My jsme navštívili Shwe In Bin Kyaung. Údajně je hezčí než Shweanandaw Kyaung do kterého se platí dost vysoké vstupné.

Shwe In Bin Kyaung	Buddha	Královský palác, Mandalay

Z Mandalay máme jeden krásný zážitek při hledání internetové kavárny. V hotelu nám dali přesné instrukce kam jít, že kavárnu určitě nemůžeme minout. Jakmile jsme vyšli na ulici, snažili jsme se podle instrukcí najít alespoň nepatrný náznak toho, že by v některých úzkých dveřích byl počítač. Bohužel nenašli jsme. Zeptali jsme se naivně nedaleko stojících taxikářů: “Dobrý večer. Kde je tady internet?“ Mladý klučina ještě nezkažen penězi se zprvu snažil ukázat nám správný směr, ale ostatní jej jen okřikli a odpověděli: “Internet? Jó ten v téhle ulici není. To musíte o dvě ulice dál. Je to hrozně daleko, my vás tam odvezeme. Chcete?“ V tu chvíli jsme jejich lest odhalili. Poděkovali jsme a vydali se hledat další dobrou duši, která by nám mohla poradit. Z jednoho domu právě vykročila nějaká žena, později jsme poznali, že šlo o muslimku. “Dobrý den, prosím Vás, kde je tady internet?“ Odpověď ženy byla velmi dojemná: “Internet? Co to jako má být?“. Po další snaze zeptat se alespoň na počítač jsme vše vzdali, nechali si od této prosté duše vysvětlit alespoň cestu do hotelu, i když jsme ji znali, poděkovali a šli pátrat dál. Kde by nám asi mohli poradit? Zkoušíme nejbližší hotel, který vypadá dost na úrovni. Třeba tam nám poradí. “Dobrý den, hledáme internet. Můžete nám pomoci?“ “Internet? Ach ano, malý moment“ Chvíli čekáme až se recepční domluví s chlápkem, který stál nedaleko. Z tohoto nenápadného chlápka se nakonec ukázal spolumajitel hotelu. “Vy hledáte internet? Není problém. Pojďte nahoru. Hraje si tam zrovna můj syn, ale to nevadí. On vás k tomu na chvíli pustí.“ A tak jsme se všichni vystřídali u počítače. Vždy ten kdo nepsal se věnoval asi dvanáctiletému synkovi a jeho otci. Otec synka stále nutil do nějaké konverzace, ale jemu se nijak moc nechtělo. Nakonec se ale přece jen trochu osmělil a musím říci, že anglicky uměl velmi dobře.

Bagan

Návštěvu Baganu jsme začali obědem. Dali jsme si typické Myanmarské curry, což obnáší spoustu mističek s různým jídlem. U stolu stojí obsluha a jakmile nějaké jídlo dochází, ihned donese další a to dokud se všichni nenajedí. Cena byla velmi příznivá 5200 Kyatů a za ta plná břicha to rozhodně stálo. Je nezvyklé, když odcházíte od stolu s plnými mísami jídla.

Baganské chrámy	Špička pagody a chrám Sulamani v pozadí	Pagody Anada a Shwegugyi

Ale to jistě není hlavním důvodem, proč jsme přijeli právě do Baganu. Hlavním cílem jsou zde pagody. Na ploše cca 40 km² se nachází neuvěřitelných 2000 pagod převážně z 11. a 12. století. V době největší slávy zde údajně mělo být až 4000 pagod. Pro nás je zajímavým faktem, že se pagody stále staví i dnes.

Ananda a Shwegugyi před svítáním	Baganské chrámy	Ananda Pahto

Nejzajímavější okamžiky jsme zde zažili při pozorování západů a hlavně východů slunce. Obvykle jsme vstávali krátce po páté hodině. Po ránu zde bývá dosti chladno a tak jsme si oblékli vše, co se dalo a vyrazili na jednu z nejvyšších pagod v okolí. Všude byla tma, sem tam jsme potkali nějakého cyklistu či postavičku, která mířila za prací. Po krátké jízdě jsme zastavili u pagody, vylezli z auta, kde bylo nádherně teplo a vyrazili ke schodům. Vzhledem k tomu, že na posvátná místa se nesmí chodit v botách, museli jsme se vyzout a sundat ponožky.

Dhammayangyi Pahto

Dhammayangyi Pahto

Reakce byla okamžitá: “Brrr, ty dlaždice jsou ale studené.“ Na terase pagody jsme se rozhlédli kolem. Všude byla zatím černá tma, kterou prořezávalo jen světlo z osvětlených pagod. Usadili jsme se na pagodě, tak abychom měli výhled na východ. Netrpělivě jsme očekávali východ slunce. A také že jsme se dočkali. Sice celí zkřehlí, ale v tu chvíli jsme na zkřehlost zapomněli. Fascinovaně jsme zírali na obzor, kde tma byla najednou světlejší. Začaly se objevovat obrysy dalších a dalších pagod. Vše bylo zahaleno mlžným oparem, který dával okamžiku tajemný výraz. Z mlhy vykukovaly jen vrcholky palem a pagod. Za další chvíli se ponurý výraz krajiny změnil ve veselejší, díky prvním zlatým slunečním paprskům, které se neoblomně vyklubávaly nad obzorem. Konečně se objevil i srpeček slunce. Tentokrát jsme měli štěstí. Nebe bylo bezmračné a tak slunce vycházelo přímo nad obzorem. To už jsme viděli všechny pagody, jejichž zlato se v ranním slunci blyštilo o překot. Další nezapomenutelný zážitek. Celí prokřehlí jsme se vrátili zpět do hotelu a zahřáli se snídaní.

Pastevec se svým stádem mezi baganskými pagodami

Dopoledne a odpoledne jsme trávili v Baganu prohlídkou zajímavých pagod. S jejich výčtem a odlišnostmi vás zde trápit nebudu, to bych vás již odkázala na odbornou literaturu nebo alespoň na nějakého tištěného průvodce. Během našeho poznávání pagod jsme potkali průvod, který vyprovázel malého chlapce do kláštera. To většinou bývá velká událost, na kterou se velmi dlouho šetří. Mezi pagodami jsme také viděli vodní nádrž, ze které místní lidé pijí. Tedy vlastně ne přímo. Vodu nejdřív odnosí do vesničky, nechají usadit kal a teprve pak ji pijí. Při pohledu na vodu ve vodní nádrži by mě ale ani ve snu nenapadlo, že se dá doopravdy pít.

Kuriozitou byla i směna našich 2 USD s místním domorodcem za jeho 50 Kč. Od někoho je dostal a nevěděl co s nimi. Jakmile se dozvěděl, že jsme z Čech hned se pokoušel o směnu. Udělali jsme mu tedy určitě radost.

Baganské chrámy

Za zmínku rozhodně stojí i místní pošta. Když se nám podařilo koupit a napsat pohledy, čekal nás velký úkol: najít poštu. Ta v Mandalayi, kde jsme měli pohledy připravené však měla zavřeno, protože byl islámský svátek. Trochu nás to sice překvapilo, ale řekli jsme si, že určitě objevíme i další poštu. V Baganu jsme sice poštu našli hned, ale dorazili jsme asi 10 minut po zavírací době. Prý že máme přijít další den. “Fajn“, řekli jsme si, “zítra nás tu mají jako na koni.“ Další den jsme se tedy vydali na jistotu do nám známé pošty. Otevřeno opravdu měli, ale bohužel neměli známky… Toto oznámení jsme již s takovým klidem nepřijali. Naštěstí náš taxikář věděl ještě o jedné poštičce v okolí, a tak nás tam zavezl. A světe div se: měli otevřeno a měli i známky! Olízali jsme několik desítek známek a s menšími obavami je předali pošťačce. “Snad dojdou,“ loučili jsme se s nimi se smutnými pohledy. Teď již mohu napsat, že opravdu došly. Sice až po našem návratu, putovaly asi měsíc, ale došly.

Mnich	Mnich

Obdobné zážitky máme i s placením “vstupného“ do oblasti Baganu. Každý turista musí zaplatit 10 USD za vstup, jinak ho prý údajně nikde ani neubytují. Při našem prvním pokusu zaplatit tento poplatek, jsme zjistili, že v pátek odpoledne zaplatit opravdu není možné. V sobotu byl budhistický svátek a v neděli se pro změnu nepracovalo. Inu poslední den, když jsme odjížděli, došlo k placení. Kdo ví, co by se dělo, kdybychom tam nebyli s naším řidičem.

Chrám Payathonzu	Lawkananda	Chrám Laymyethna

Ne každý den jsme však v Baganu vstávali na východ slunce. Byla i jedna výjimka a to návštěva místního festivalu u pagody Ananda. Festival spočívá v tom, že se k Anandě sjede spousta lidí ze širokého dalekého okolí, prodávají své výrobky a hlavně s sebou přivezou obětiny (ovoce, zeleninu, peníze…), které pak slavnostně předávají mnichům z kláštera. V praxi se to odehrává tak, že lidé odevzdají své obětiny v mísách na předem připravené obrovské stoly. Mniši stojí spořádaně v zástupu a od koordinátorů každý přebírá jednu mísu s obětinami. Trochu by se tento festival dal přirovnat naší pouti, samozřejmě s výjimkou těch obětin. Tento festival se koná v době lednového úplňku.

Mniši s obětinami	Mniši s obětinami	Mnich s obětinami

Při našem dalším putování se dostaneme do Šánských vrchů a k jezeru Inle.