Myanmar – země zlatých pagod, tisíců Budhů a ještě více mnichů

Myanmar je zemí, kde vládne vojenská junta. Díky tomuto faktu je tato asijská země turisty trochu opomíjena.

Situace se však poslední dobou velmi mění a turistů zde můžete potkat opravdu hodně. Ovšem mluvíme jen o části země – o její jižní polovině. Do severní části je podle domorodců také možné se dostat, ale pouze na zvláštní povolení, jehož vyřizování je jistě časově i finančně náročné. Země je to krásná, lidé milí a usměvaví.

Yangon a okolí

Staré a nové, Sule Paya a její moderní okolí

Vršek Shwedagon pagody osázený rubíny a diamanty

Yangon, jak Myanmarci nazývají ve svém jazyce Rangoon, je hlavním městem Myanmaru. Město je to velké, plné smogu ale zároveň je zde i spousta parků, ve kterých naleznete klid uprostřed veškerého městského mumraje. Na každém rohu zde narazíte na skvělé nabídky na směnu peněz nebo skvělá doporučení na taxi či přímo cestovku. Zkrátka vše už se točí kolem turismu.

Sule Paya s okolním nočním provozem

I my jsme věnovali pár dní tomuto velkoměstu. Však se v něm také nachází nejposvátnější pagoda celého Myanmaru s názvem Shwedagon. Podle tradice by ji měl každý Myanmarec alespoň jednou za život navštívit. V pagodě je podle legendy ukryto 8 Budhových vlasů. Ty jsou nyní přemístěny do studny pagody, kde visí na úrovni hladiny řeky Irawádí.

Pagoda je zhruba 110 m vysoká a na jejím vrcholku je půl metru vysoká kupole, která je vyzdobena více jak 4300 diamanty s 1800 karáty – zkrátka obrovský poklad. Nejde jen o jednu stupu (pagodu), ale o velký komplex, kde je umístěna spousta dalších stup, chrámů, přístavků, soch atd. Mezi nimi je i takzvaná “stupa 8 dnů v týdnu“. V Myanmaru totiž mají 8 dnů týdne, nikoliv 7 jak bývá zvykem. A jak je to praktikováno? Jednoduše – středa je rozdělena na dopoledne, kdy se narodil Budha a odpoledne. Pro zajímavost zde uvádím znamení která reprezentují daný den v týdnu: pondělí – tygr, úterý – lev, středa dopoledne – slon s kly, středa odpoledne – slon bez klů, čtvrtek – krysa, pátek – morče, sobota – drak, neděle – mýtický pták garuda.

Největší zážitek, který se nám vryl do paměti, však není žádná pagoda či stupa, ale dlaždice. Ptáte se proč? Odpovím opět otázkou. Stáli jste již někdy bosýma nohama při prudkém slunci na černých dlaždicích? Vzhledem k tomu, že na veškerá posvátná místa v Myanmaru se musí chodit naboso, se zahalenými nohami a rameny, nachodili jsme po Myanmaru naboso spoustu kilometrů a velmi rychle jsme se naučili v denním žáru chodit po světlých dlaždicích.

Shwedagon pagoda	Shwedagon pagoda	Sule Paya v noci

V Yangonu jsme dokonce našli jednu jedinou internetovou kavárnu, která vypadala jako internetová kavárna, jaké známe v Evropě a neplatila v ní žádná omezení – Aroma café, na sever od pagody Sule po pravé straně. Obvykle je možné jen poslat email z nějaké cizí adresy majitele “kavárny“. Většina volných serverů jako seznam, centrum, yahoo atp. jsou totiž zakázané.

Modlící se budhisté v areálu Shwedagon pagody

Velkým zážitkem byla i okružní jízda vlakem kolem Yangonu. Za 1USD můžete 3 hodiny poznávat život kolem kolejí. Vláček měl dřevěné lavice podél stěn, ale zase více místa na stání uprostřed, které bylo chvílemi využito bezezbytku. Nastoupili jsme do posledního vagónu, usadili se mezi domorodce a těšili se na cestu. Tu však přišel průvodčí a začal postupně lidi ze zadní poloviny vozu, kde jsme byli i my, vyhazovat. Divili jsme se co se to děje.

Barmánci

Bohužel snaha o komunikaci v angličtině k ničemu nevedla a tak jsme z posunků vyrozuměli, že my můžeme zůstat, ale že je to vlastně teď služební vůz. Na jednu stranu jsme byli rádi, že máme více místa na sezení. Na druhou stranu jsme byli zklamáni, že nebudeme v přímém kontaktu s domorodci. Přiznám se, že pohodlí zvítězilo a my jsme v klidu pozorovali a dokumentovali život kolem. Dětičky, a někdy i dospělí, kteří nás ve vlaku zahlédli, na nás mávali a smáli se. Kolem byly vidět chýše i luxusní vily, zahrádky, vodní políčka i stoky. Zkrátka samé kontrasty.

Zážitky s mnichy

První zajímavou návštěvou po opuštění Yangonu byl klášter Kha Khat Wain Kyaung, kde studuje přes 1000 mladých mnichů. Dorazili jsme v době oběda, kdy je šance vidět tisícovku mnichů pohromadě v jídelně. Bosi (jako na každém důležitém místě) jsme došli k hlavnímu vchodu do jídelny a očekávali jsme, co se bude dít. Ozvalo se mohutné “bouw“, to jeden z mnichů udeřil na gong. Chvilku na to se objevily uspořádané zástupy mnichů s jídelními miskami. Před vchodem byly obrovské nádoby s rýží, kterou mnichům nandávají do misek dobrovolníci, aby byla dodržena tradice, že mnich musí jídlo vždy jen dostat. Byli jsme uneseni z pohledu na tolik postaviček v tmavočervených hábitech.

Mniši jdou na oběd	Prázdná jídelna v klášteře před příchodem 1000 mnichů	Nandavání rýže

S posvátnou úctou jsme stáli nedaleko vchodu a snažili se nijak nenarušovat každodenní rituál. Skoro jsme ani nedýchali a v první chvíli ani nefotili. Najednou mě někdo zatahá za rukáv. Je to mladá dívčina a podává mi misku na nabírání rýže. Anglicky sice neumí, ale z posunků jsem pochopila, že mám jít nabírat rýži. Chvíli se zdráhám, ale dívka stále naléhá a u nabírání stále chybí jedna miska.

Mnich

Fotoaparát tedy měním za misku a jdu nabírat. Po nabrání prvních pár misek, jsem se konečně mohla soustředit i na okolí. Bylo zvláštní pozorovat všechny ty mnichy. Někteří šli se skloněnou hlavou a sklopenýma očima – ti mne ani nezaznamenali, další šli s vážnou tváří a moji misku cíleně míjeli, jiní šli usměvaví a zpomalovali krok, jen aby mohli dostat rýži z mé misky.

Asi po půl hodině byla fronta mnichů obsloužena a my jsme mohli nakouknout do jídelny. Mniši spořádaně jedli u nízkých stolečků v čele s představeným kláštera. Na stolečku měli konvičku s čajem, mísu s omáčkou a své misky. Nutno podotknout, že oběd je posledním jídlem mnichů za den. Pak je čeká až ráno snídaně.
Z oběda mniši opět odcházeli spořádaně v řadách, podle daných pravidel. Mířili do učebny na hodinu Budhových mouder. Vyučování spočívalo v tom, že se nejdřív opakovaly texty z minulých hodin a pak se začaly předčítat texty nové. Řeknu vám, když plný sál mnichů začal text odříkávat, úplně mě začalo mrazit po celém těle. Takové hřmění, v tom byla síla!

Mnich předčítající z knihy	Kniha s modlitbami v jazyce Pali	Výuka mnichů v klášteře

Naše další zastávka byla v klášteře Khot Tin neboli Golden Monastery, kde nám mniši ukázali sto let staré knihy. Nejde o takové knihy jak je známe my dnes. Jde o truhlice ať již krásně zdobené nebo hladké, ve kterých jsou v plátně zabalené pruhy popsaného palmového listí. Při rozbalování čas od času z knihy vyběhne šváb, ale s tím už se zkrátka v těchto končinách musí počítat. Knihy jsou psány v jazyce pali, který dnes znají již jen mniši. Byli jsme proto opravdu nadšeni, když nám jeden z mnichů, kteří nám knihy ukazovali, nabídl, že nám kousek knihy přečte. Samozřejmě jsme nerozuměli ani slovíčku, ale opět to kouzlo chvíle bylo úžasné.

Posvátný viklan

Další zastávka byla ve vesničce Kyaikto [čajtó], která je nejblíže pozlacenému viklanu neboli Golden Rocku či Kyaiktiyo, kam jsme se chtěli podívat následující den. Ráno jsme vyrazili na “autobusové“ nádraží, odkud odjížděly náklaďáky směr viklan. Odjíždělo se vždy, když se náklaďák naplnil, což v praxi znamená, že všechny lavičky na korbě byly zaplněné tak, aby se nikdo nemohl ani pohnout a tím pádem nemohl vypadnout z auta. Na zaplnění jsme čekali asi 1/2h. Cesta samotná trvala asi hodinku a byl to opravdu zážitek.

Golden Rock (posvátný viklan)

Po příjezdu na parkoviště se na nás vrhli nosiči: “Vyneseme vás na nosítkách nahoru“, “Levně, jen 10 USD“, “Speciální nabídka“, “Netrmácejte se nahoru sami“. Naše odpovědi byly stručné a jasné: “Ne, děkujeme, rádi se projdeme sami.“ A za 45 minut jsme volným tempem došli na místo. Cesta byla lemována obchůdky s různým zbožím, takže zabloudit člověk rozhodně nemohl.
Na vrcholku kopce jsme měli opravdu krásný výhled na viklan. Přímo k viklanu smí bohužel jen muži, kteří zde lepí zlaté plíšky pro štěstí. Ženy smí k viklanu jen asi na vzdálenost 5 metrů, což je délka lávky, která k viklanu vede. I naši kluci se tedy přemístili k viklanu a nalepili své plíšky. Domorodci jim zde ukazovali, jak se viklan pohybuje. Je to pozorovatelné, pokud viklan podepřete špejlemi.

Lepení zlatých plíšků

Ty se pak na základě pohybu viklanu k sobě přibližují a nebo oddalují.

Na tomto posvátném místě jsme potkali i několik lidí, kteří se s námi chtěli fotit. Zvlášť jedno setkání bylo až dojemné. Najednou se ke mně přiřítila jedna žena, chytla mě za ruku a lámanou angličtinou a posunky mi řekla: “Chci foto s tebou. Jinak já tě nenechat jít.“ Světlé vlasy dělají své a tak jsem neodporovala a ráda jsem splnila ženino přání. Ta mi celou dobu, vděčností bez sebe, opakovala, že je to pro ní strašně velké štěstí potkat nás a právě zde.

U viklanu jsme se zdrželi do západu slunce. To se pak viklan nádherně vybarvoval a dostával čím dál tím víc tajemné vzezření. Všude voněly vonné tyčinky, byly slyšet modlitby domorodců a nad krajinou se skláněla tma. Inu zážitek.

Pláž

Na pláž jsme se dostali po delší krkolomné cestě, ale letovisko s názvem Chaungtha beach nám veškeré strasti cesty vynahradilo.

Večer na pláži

Byli jsme ubytováni sice na kraji vesnice, takže do centra to bylo asi půl hodinky cesty, ale ta pláž! To se snad ani nedá popsat. Moře bylo vzdálené sotva 30 metrů od chatky, ze které jsme mohli pozorovat nádherné západy slunce nad mořem – ach ta romantika! V městečku Chaunghta je spousta obchůdků se suvenýry vyrobenými z darů moře – z mušliček zde naleznete na co si jen vzpomenete – korále, náhrdelníky, různé postavičky, závěsy, všelijaká cingrlátka, kloboučky, sponky, obrazy….

Čas na pláži lze trávit různě. Skákáním ve vlnách, zahrabáváním se do písku či stavěním pagod z písku. Obdivovatelů pískových pagod se zde našlo opravdu hodně, někteří dokonce tyto výtvory i pojmenovávali. Z těch známých jmen jmenujme kambodžský Angchor Wat.

Stavitelé písečných ~pagod~

Protože čas na pláži je velmi monotónní, vypravili jsme se jeden den lodičkou na White Sand Island. Ostrůvek je opravdu roztomilý. Jsou zde všehovšudy 3 stromy, 1 stánek s brambůrkami a plachta pod kterou bydlí mnich, který dohlíží na stavbu pagodičky. Ano, i na takovém malém ostrůvku se staví pagodičky. Ostrov je z bílého písku a rozdrcených mušliček, obklopen velkými kameny, na kterých jsme pozorovali kraby, kterých je zde opravdu spousta. Po připlutí jsme zamířili k plachtě, kde bydlí mnich. Velmi mile nás přivítal, nabídl čínský čaj a banány a snažil se s námi lámanou angličtinou konverzovat.

Stupa nad Chaunghta beach

Bohužel anglicky mnoho slov neuměl a tak zůstalo jen u posunků. Hlavním důvodem proč jsme ostrůvek navštívili bylo šnorchlování. Prvotní obavy nás, začínajících šnorchlistů, překonaly silné zážitky. V moři byla spousta rybiček i na úplné mělčině: malých, velkých, modrých, žlutých, pískových, černých, pruhovaných, puntíkovaných, no zkrátka všelijakých. Sem tam bylo vidět i nějaké korály. Po poledni přijela loďka s malými mnichy, kteří přijeli na brigádu. Jednoho z nich šnorchlování nadchlo a žadonil o zapůjčení šnorchlu tak dlouho, až jsme mu ho půjčili. Přestože jsme se mu snažili vysvětlit co a jak má dělat, vždy se vynořoval mírně přidušen, ale s úsměvem na rtech. Mnich, který dohlížel na stavbu pagody nás ještě požádal o foto a tradá na pevninu. V tuto dobu je asi naše fotka vystavena na nástěnce na tomto pustém ostrově, kde je zdokumentovávána stavba pagody.

Chaunghta beach

Přímořské letovisko se nám zamlouvalo i díky jídlu. Každý den jsme měli nějakou rybí specialitku, což byla velmi příjemná změna oproti samé rýži před tím. První den jsme začali s barakudou, další den jsme pokračovali s langustami, pak tuňákem a grubou. S jídlem si zde člověk starosti dělat nemusí. Ať se pohne kamkoli, všude narazí na dohazovače restaurací a nebo přímo restauratéry samotné. I my jsme cestou potkali jednoho majitele restaurace, Williama, který se nám nabídl, že nám ukáže v rybářské vesničce živé langusty a další rybičky. A to zdarma. Inu vydali jsme se s ním. Šli jsme po cestě, o které jsme si mysleli, že už snad nikam vést nemůže, byla dost poničená. Dozvěděli jsme se, že to je jediný následek tsunami – vlnka projela mezi muřími nožkami domků a zanechala po sobě bláto a zdemolovanou cestu. S Williamem jsme se nakonec domluvili na druhý den na večeři. Opravdu jsme nelitovali. Měli jsme objednaného tuňáka a rybu zvanou gruba. Ve stanovený čas na nás William již čekal s prostřeným stolem, zkrátka skvělá obsluha. Večeře stála za to. William byl velmi milý a choval k nám velké sympatie. Jako pozornost podniku jsme dostali dvě nádherné mušle a skořápky z langust. Bylo nám líto, že jsme k němu nemohli přijít ještě další den, ale to už jsme museli vyrazit na další cestu.

Ruční výroba keramických nádob	Barmánci	Barmánci

V noci před odjezdem kolem 2:30 jsme měli zvláštní probuzení. Něco jakoby lezlo v pokoji a šramotilo. První naše myšlenka byla: “Ach ne, snad to není opice v našem pokoji.“ Opatrně jsme celý pokoj prohlédli. Nic. V pokoji to tedy naštěstí není. Byli jsme dost vyplašení. Rychle jsme pozavírali veškerá okna a naivně doufali, že tím se vše vyřeší. Jakmile jsme zhasli, šramot však pokračoval dál. Strach nám zprvu nedovolal pokračovat ve spánku, ale nakonec únava zvítězila. Co nás však v noci tak děsilo jsme bohužel ani ráno nezjistili a zůstává to pro nás nevysvětlenou záhadou. V restauraci se nám snažili namluvit, že šlo o netopýra či padající palmový list. Ale viděli jste již takový list, který by při rozsvícení přestal padat a dopadl by až když zhasnete? Já tedy ne, a nebo možná ano…?!

Naše další putování nás zavede do oblasti se spoustou pagod a ke královským městům.