Na hranici kýče: Ruud van Empel vs.Tereza Vlčková

V Praze vystavují dva zajímaví autoři: nizozemský fotograf Ruud van Empel a mladá česká fotografka Tereza Vlčková. I když každý z nich směřuje jinam, oba využívají kýč jako prostředek k vyjádření.

Hledání dokonalé krásy

Ruud van Empel: z cyklu Study In Green, 2003-2004. © Ruud van Empel.

Holandský fotograf Ruud van Empel (1958) není žádný začátečník. Začínal jako grafický designér, pracoval v televizi i ve filmu. Od 90. let – zároveň s nástupem digitálního zpracování obrazu – začal vytvářet fotografické koláže. Před souborem fotografií dětí v pohádkových přírodních kulisách, jímž se nyní představuje v pražské galerii Leica, pracoval na zcela odlišných tématech. Zatímco jeho série The Office (1996-2001) je pozoruhodným exkurzem do světa dnešní byrokracie, v souboru The Frame Story (1998-2000) se věnoval tématu, které má paralely i v české fotografii (Jiří Hanke: Pohledy z mého okna). Postupem času získal takovou suverenitu v práci s digitálně manipulovanou fotografií, že mohl přikročit k práci na aktuálnímu, technicky nejnáročnějšímu projektu Study In Green (2003-2004). V tomto souboru se záměrně dotkl hranice kýče. Jak sám říká, opustil v něm estetiku ošklivosti a pokusil se dosáhnout absolutní krásy. Zareagoval tak na povědomí, které zahnízdilo ve světě současného výtvarného umění – totiž že vše na první pohled krásné a líbivé je podřadné a kýčovité. Tímto odvážným gestem však zároveň nahrál na smeč svým kritikům.

Ruud van Empel: z cyklu Study In Green, 2003-2004. © Ruud van Empel.

Ruud van Empel sice fotografuje, ale jeho „obrazy“ v pravém slova smyslu fotografiemi nejsou. Jeho práce připomíná autory, kteří v 60. letech minulého století pomocí nůžek, lepidla a štosu časopisů vytvářeli tzv. koláže. Van Empel k práci nepotřebuje nůžky, lepidlo ani cizí obrázky: používá photoshop a vlastní fotografie, které v průběhu práce mění k nepoznání. K jednomu výslednému „obrazu“ potřebuje obvykle větší množství vlastních fotografií: pracuje paralelně v ateliéru, kde portrétuje děti převážně předškolního věku, a v botanické zahradě (výjimečně i přímo v přírodě), kde získává přírodní kulisy; jako materiál mu samozřejmě občas poslouží i cizí fotografie. Výsledná koláž, dá-li se to tak vůbec nazvat, je tak technicky dokonalá, že navenek již ničím koláž nepřipomíná. Ne spojením, ale doslova prolnutím několika realistických obrazů vzniká svébytné dílo, které nemá v realitě žádnou oporu. Van Empelův svět pohádkové krásy na diváka působí dvojím způsobem. Na jedné straně svými lacinými a malebnými kulisami hladí, na druhé technickým perfekcionalismem znepokojuje. Dá se to říci i jinak: zatímco nezaujatý divák se v Empelově světě s radostí na chvíli ztratí, kriticky uvažujího diváka z tušených manipulací spíše zamrazí.

Leica Gallery tak představuje pozoruhodného tvůrce, který – i když se každému nasládlý výsledek nemusí zamlouvat – posunuje laťku práce s digitálním obrazem výš, než je zatím obvyklé. Van Empel své fotografie počítačovými programy nepřikrášluje, ale rovnou jejich prostřednictvím vytváří nové světy.

Hledání svého druhého já

Mladá fotografka Tereza Vlčková (1983) na sebe poprvé více upozornila na loňském festivalu Prague Photo. Za svůj rozpracovaný cyklus fotografií dívčích dvojčat Two totiž na festivalu získala cenu pro nejlepšího fotografa do 35 let. Díky tomuto úspěchu se zařadila mezi nejtalentovanější české fotografky – rovnou po bok uznávané Dity Pepe.

Tereza Vlčková: z cyklu Little Garden, 2006. © Tereza Vlčková.

Zmíněný soubor Two není samozřejmě první významnější prací Terezy Vlčkové. I současná výstava letmo zmiňuje předchozí cykly Little Garden (2006) a A Perfect Day, Elise (2007). První z nich má pojetím blízko k výše zmíněnému van Empelovi, zejména díky libivým kulisám nadpozemsky krásné přírody. Ve srovnání s cyklem Two však její předchozí práce působí přece jen trochu nevyzrále, spíš jako školní cvičení. A možná to tak opravdu je, protože Vlčková studuje hned dvě fotografické školy najednou.

Tereza Vlčková: z cyklu Two, 2007-2008. © Tereza Vlčková.

V roce 2007 Vlčková našla své nové a zásadní téma – dvojčata. Ve svém rodišti (Valašských Kloboukách) a v okolí začala hledat v mateřských školách i v soukromí vhodné fotografické objekty. Když pořídila první fotografie dívčích dvojčat, zjistila, že našla téma, které klade mnohem více otázek, než původně očekávala. I když dětské postavy opět umístila do krásné přírody a jejich vnější podobnost podtrhla stejným oblečením, výsledek byl nečekaně mnohotvárný. Pokud byly dívčí postavy a zejména jejich obličeje od sebe na první pohled stěží rozeznatelné, pak se před objektivem dokonale rozlišily. Jako by objektiv dokázal zachytit jejich opravdové „já“. Soubor Two Terezy Vlčkové nemá nic společného s dokumentem: je to soubor inscenovaných fotografií, které se snaží postihnout taje lidské psychiky. Ve výrazu tváří a i v nejjemnějších gestech můžeme najít nejen klíč k povahám fotografovaných dívek, ale můžeme vyčíst i jejich vzájemné vztahy a nakonec vysledovat i analogie k „dospělému“ ženskému světu.

Tereza Vlčková: z cyklu Two, 2007-2008. © Tereza Vlčková.

Tereza Vlčková nám interpretaci svých fotografií rozhodně neusnadňuje. Především díky tomu, že s postupem práce na souboru začala své fotografie víc a víc počítačově upravovat. A protože je nyní schopná své modely i počítačově „klonovat“, začala i ona v rámci svého „výzkumu“ vytvářet zcela novou realitu.

Na hranici kýče

Zmíněné výstavy představují autory, kteří tvůrčím způsobem pracují s estetikou kýče. I když mají mnoho společného, směřují přece jen jinam. Van Empel utíká do pohádkového světa absolutní krásy, Vlčková se noří do hloubek lidské psychiky. Oba jsou dobrým dokladem toho, jak se v poslední době proměňuje umělecká fotografie.