Na sever Kalifornií do parku Lassen Volcanic

Jste v Kalifornii, máte týden času a rozhodujete se, kam se podívat. Proč nejet na sever a neprozkoumat, jak to vypadá tam, kde končí Kalifornie a začíná Oregon?

Coast Ranges

Ráno, když jsem vylezl z domku, svítalo a bylo dost chladno. Potichu, abych nevzbudil ostatní, jsem nanosil zavazadla do auta a pomalu vyjel. Hlavní ulice horského městečka Ojai byla v tuto časnou hodinu prázdná. Zamířil jsem dál od pobřeží, na severovýchod, přes hřebeny Coast Ranges do nekonečné centrální kalifornské nížiny. Okreska brzy opustila sady pomerančovníků s dozrávajícími plody a začala v ostrých zákrutách šplhat k průsmyku. Vegetace ubývalo a to, co jsem viděl kolem silnice bylo hnědé a spálené sluncem. V polovině října se moc víc čekat nedá, ale stejně by mě zajímalo, jestli je Kalifornie někdy skutečně zelená. Ptal jsem se místních a ti připustili, že někdy na jaře se kopce možná i zazelenají.

Ford Contour se přehoupl přes průsmyk, automatika líně zapřemýšlela a přeřadila nahoru a silnice se začala svažovat do vnitrozemí. O chvíli později jsem minul osamocenou farmu v plochém údolí a mířil dál, na Maricopu a Taft. Slunce stoupalo po obloze, ale po několika dnech poprvé nebylo zcela jasné a svítilo přes mlžný opar.

naftová pole u Maricopy

Maricopa, neutěšené místo v rovině, mě přivítala vahadly čerpadel a smradlavým vzduchem z ropných ložisek. Odbočil jsem doleva, v Taftu natankoval plnou, a pak už tu byla Interstate Freeway 5 a s ní vyšší povolená rychlost. Nastavil jsem tempomat (tady tomu říkají cruise control) na necelých 70 (pět přes limit se prý toleruje), zapnul klimatizaci, protože slunce už začínalo i přes opar připalovat, a začal jsem se nudit. Snad každé auto z půjčovny tady má motor přes dva litry, automatickou převodovku a klimatizaci. Ruční řazení je raritou; obsluha auta musí být tak jednoduchá, aby vyhověla i těm nejméně schopným uživatelům. Autem tu totiž jezdí úplně každý, protože mu nic jiného nezbývá. Hromadná doprava existuje jen v minimální míře – pár tratí Amtraku, pár linek autobusů, jízdné prý drahé (nezkoušel jsem – auto poskytuje při omezených časových možnostech daleko větší svobodu a při ceně benzinu nějakých 30 centů za litr je možné se pustit i do amerických vzdáleností). V Los Angeles a přilehlých městech (je toho plné údolí) skoupily někdy v první polovině století všechnu veřejnou dopravu naftové a automobilní koncerny a zrušily ji, čímž si zajistily nepřetržitý odbyt svých výrobků. Chodit pěšky je vhodné jen na minimální vzdálenost, tak sto, dvěstě metrů v rámci jedné obce. Pak už se jezdí autem. Vězte, že zeptáte-li se na vzdálenost, odpověď vždy bude předpokládat použití automobilu. Tedy žádné “Deset minut? To dojdu.” To byste šli hodinu a pořád nic.

Interstate Freeway #5

Pořád jsem na Interstate Freeway 5 a ještě dlouho budu. Všude kolem jsou hnědá pole, sady, občas omlácený obytný přívěs (sezonní dělníci?), občas odbočka k nějaké vesnici, odpočívadla žádná, pumpy žádné. Někde vlevo spíš tuším než vidím obrysy Coast Ranges, vpravo, někde za Fresnem, je Sierra Nevada s národními parky Kings Canyon a Sequoia a nejvyšší horou USA (bez Aljašky) Mt Whitney, o kus dál na sever národní park Yosemite. Ale to snad někdy jindy. Občas zahlédnu hladinu Kalifornského akvaduktu, stovky kilometrů dlouhé umělé řeky, která přivádí vodu z hor ze severu do vnitrozemské nížiny a do losangeleské aglomerace. Jde na mě spaní. Rádio nepomáhá, tak ho vypínám a zpívám, pak řvu. Dupu si do rytmu a občas i tleskám, protože auto na rovné dálnici drží směr a na plyn si taky šlape samo. Za chvíli mi dochází dech, v krku je sucho a pak už není co zpívat. A parkoviště až za pětačtyřicet mil. Zlej sen. Vypnu tempomat a snažím se řídit a měnit rychlost, předjedu nějaké kamiony (dlouhej čumák, samej chrom, vejfuky jak komíny parníku, barevný fantasy obrazy na kastli – jak z filmu), ale pak si vzpomenu na poučku: nikdy nejezdi rychleji než kamiony, protože oni vědí moc dobře, kde se měří. Tak zpomalit o patnáct, zpátky na sedmdesát. Vpravo je nějaká ohrada a v ní stovky… tisíce… krav. …kdo táhneš s mulou přes pláně, rozluč se s pohodlím – tak tuhle jsem ještě nezpíval.

Konečně hodinu po poledni je tu Sacramento, hlavní město Kalifornie. Dvakrát se marně snažím sledovat směrovky od ‘downtownu’ do historického centra a dvakrát minu. Když se potřetí ocitnu na nájezdu na most přes řeku Sacramento, říkám si: nu co, nechceš, nech bejt, a pokračuji dál na sever, tentokrát už po silnici č. 70. Pár mil za městem se začne vztekat ukazatel stavu paliva; vyzývavě sebou pleská o levý doraz a žlutě mrká. Zachrání mě maličká pumpa s obchůdkem v omšelé boudě, jedním historickým stojanem a nesmyslně drahým benzinem. Vedle stojanu je vykopaná jáma jak na mamuta a v mrňavém tmavém obchůdku vám usměvavá obsluha prodá vše, co skutečně potřebujete k životu. Beru 4 galony a pokračuji do Marysville, kde se stavuji v Pizza Hut na oběd. Je to taková stará nízká stavba s umakartovými stoly a jsem tady celou dobu jediným hostem. Natankuji plnou u normální, nedobrodružné pumpy a nudím se dál až do města Chico (venkovské americké město = oblast zastavěná přízemními rodinnými domky, kostel, pár dílen, případně supermarket a motel). Marně ve zdejší ‘recreation area’ hledám v mapě uvedené tábořiště; správce, kterého nakonec najdu, o ničem takovém neví a doporučuje mi kemp u Woodson Bridge u Corningu.

večer na řece Sacramento

Nacházím ho bez problémů, platím 17 dolarů (mám dva dolary slevu jako rarita, protože jsem Čech) a ocitám se na srazu důchodců. Jsem tu jediný pod 60, jediný se stanem a také jediný, kdo bude využívat zdejší sprchy a sociální zařízení. Na břehu řeky Sacramento, která ve mně vyvolává dávno ztracené vzpomínky na dolní tok Hronu, stavím ve stínu gigantických obytných vozů stan Hillary vypůjčený od kolegy. Hrdé jméno, na papírové krabici, ve které je stan balený, fotografie sira Edmunda jak spolu s pracovníky obchodního domu Sears prohlíží inriminovaný výrobek postavený na golfovém trávníku, dobrozdání o dokonalosti a vlastnoruční podpis. Při stavění stanu přemítám o tom, jaké to mí hrdinové berou konce a na stará kolena blbnou a propůjčují své jméno výrobkům, za které se musejí v hloubi duše stydět. Ale co, třebas tím získal další peníze na provoz své nepálské školy… Stan má dva vchody proti sobě a na samý vrcholek se připevňuje pochybný dílec parodující tropiko. Při sebemenším závanu větru celý objekt příšerně chrastí a budí ze spánku širé okolí. Představa, že by zadul silnější vítr a opřel se do vrchlíku, vyvolávala touhu zahodit stan a jít do motelu.

Lassen Volcanic: Sulphur Works

ráno v Lassen Volcanic

Vzbudil jsem se po páté hodině, posnídal džus a bílý chleba s marmeládou (brzy ho budu mít plné zuby, ale Trader Joe’s, ve kterém se dá nakoupit skutečně dobrý chleba – doporučuji vyzkoušet ten se sušenými rajčaty – je jen málokde) a vzhůru po silnici 36 (napodruhé jsem ji měl) na vytoužený Lassen Volcanic National Park. Je zataženo a jak silnice stoupá, vjíždím do husté mlhy. Z ní se vyloupne budka, u které platím 10$ (za auto – kdyby nás v něm bylo 5, platí se stejně), marně zkouším návštěvní středisko (zavřeno) a stavím u první atrakce, Sulphur Works. Je dost chladno. Napřed nevidím nic, ale pak se mlha zřídne a tak vidím hlavně páru stoupající z teplých pramenů. Síru jsem však zřetelně cítil už předtím. Vědci se domnívají, že právě v místě dnešních Sulphur Works byl před 600 000 lety hlavní sopouch mohutné sopky jménam Tehama, ze které po jejím zhroucení zbyl jen řetězec menších hor, tvořící zhruba kruh o průměru jedenáct mil.

Bumpass Hell

Bumpass Hell

Vyrážím po stezce na Bumpass Hell. Pan Bumpass žil ve zdejší oblasti a v roce 1860 měl tu smůlu, že se v místě dnes po něm pojmenovaném propadl tenkou krustou do žhavého bahna, šeredně se opařil, leč přesto se mu podařilo dostat se zpět a přežít. Bumpass Hell: vařící voda, sirné výpary, bublající bahno, zelená, žlutá a nad tím zase mlha s párou. Ale mlha se pomalu zvedá a můžu už vidět kousky okolí, probleskne slunce, mrak se roztrhne a objeví se hory. Dochází mi, že jsem v horách, v nadmořské výšce okolo 2500m.

zemní veverka

Cestou zpátky potkávám první návštěvníky. Doporučuji jim masky a oni se usmívají. Bláhovci, nevědí, co je čeká. Kousek od cesty zahlédnu veverku (se vznešeným jménem Golden Mantled Ground Squirrel) a fotím. Je plachá, nenechá mě přijít tak blízko, jak bych pro 200mm objektiv potřeboval. Balím foťák a ta bestie přibíhá až ke mně, kousne si do boty (nechutná), zapanáčkuje a když nejevím snahu jí něco dát, odbíhá.

Chaos Jumbles

Dominantou parku je Lassen Peak vysoký 3187 metrů, kdysi zřejmě jeden z bočních sopouchů Tehamy. Poslední erupce Lassen Peaku proběhla v květnu 1914 a od té doby se v sedmiletých cyklech projevuje zvýšená vulkanická aktivita. Měl jsem v plánu na něj vylézt, ale je pořád v mracích, a tak sedám do auta a pokračuji po naučném okruhu přes Devastated area (lávové pole, důsledek erupce v r. 1914, velice pomalu zarůstající novou vegetaci), přes Chaos Jumbles (Kamenná lavina, stáří 300 let. Dá se tady dobře pozorovat, jak se příroda regeneruje) až k Manzanite Lake (taky vzniklé v důsledku erupcí a zahrazením potoka zmíněnou kamennou lavinou), na jehož břehu obědvám. Mezitím se vyjasnilo a Lassen Peak se v celé své kráse vyzývavě tyčí proti modré obloze. Vyplazuji na něj jazyk a opouštím park.

Lassen Peak

Lake Helen

fotografie byly pořízeny přístrojem Praktica MTL3 s objektivem Prakticar 28-200mm