Na skok v Bangkoku

Do Bangkoku jsme se dostali vlastně neúmyslně. Důvodem bylo získání víz do Barmy. Ukázalo se ale, že zde je spousta zajímavých míst.

Začnu příletem. Na letišti jsme se vyloupli z letadla v 5 hodin ráno, unaveni dlouhou cestou. Při prvním kroku jsme dostali “facku“ od vlhkého teplého vzduchu a to bylo teprve časné ráno. Co nás asi bude čekat později?

Bangkok, panorama

Poučeni průvodcem, že vlak je ten naprosto nejlevnější způsob, jak se dostat do centra Bangkoku, po odbavení a vyřízení všech náležitostí jsme se vydali hledat vlakové nádraží. Všude kolem nás byl hlahol. Samé: “Nechcete taxi?“, “Skvělá nabídka ubytování“, “Znám nejlevnější bydlení“ nebo “Speciální cena“ atd. atd. Trochu zmateni v neznámém městě s neznámou řečí, jsme za zády najednou uslyšeli: “Á Češi, kam míříte?“ Byl to Honza s Luckou, kteří již v Bangkoku jednou byli a také měli namířeno na vlak. Rádi jsme přijali nabídku společné cesty do centra.

Cesta vlakem trvala asi jednu hodinu a stála pouhopouhých 5 bathů. Během jízdy jsme pozorovali ruch osmimilionového města. Byli jsme překvapeni jeho rozlehlými periferiemi, osmiproudými silnicemi, chatrčemi a opodál stojícími mrakodrapy. Tak tomu se říká velkoměsto.

Usměv, prosím

Na hlavním nádraží, kde nás vlak vysadil, jsme přestoupili na autobus číslo 53, který nás již dovezl přímo do ulice Khao San. Jde o hlavní turistickou třídu v Bangkoku, která je obklopena spoustou hotelů, hotýlků, ubytoven, obchodů, obchůdků a pouličních prodavačů všeho možného. Jednoduše řečeno: “Potřebujete-li něco sehnat v Bangkoku, zajděte na Khao San“.

Vydali jsme se tedy hledat ubytování. Vzhledem k hlavní sezóně to nebylo tak jednoduché. Po obchůzce několika Guest Housů, kde nás sice mile přivítali, ale odpověděli: “Bohužel, máme plno“, jsme přece jen byli úspěšní. Ubytovali jsme se v Sitdhi Guest Housu za 300 bathů za dvoulůžkový pokoj. O nějakém komfortu se nám ale mohlo jen zdát. Šlo o malou špeluňku s hučícím větrákem a příslušenstvím. Pokud se větrák vypnul, okamžitě se v pokoji udělalo nedýchatelno. Pokojík měl i něco jako “okno“ – byla to díra ve zdi vyplněná nikoli sklem ale sítem. Nevýhody tohoto “okna“ jsme poznali v noci – bylo slyšet každý zvuk z chodby a recepce. A spát se zkrátka nedalo.

Plovoucí trh, obchodnice

V 9 hodin jsme vyrazili na myanmarskou ambasádu, vyřídit si víza. Po důkladném prostudování mapy a zjištění spoje v recepci, jsme se vydali najít autobus číslo 507. Pětsetsedmičku jedoucí v protisměru jsme sice viděli hned, ale jak se dostat do protisměru přes těch několik proudů proplétajících se silnic? A na které z těch silnic je vlastně zastávka? Asi po půl hodině hledání jsme konečně dorazili autobusem k Lumpini parku. Odtud by to mělo být již jen pár metrů pěšky. Pěkných pár metrů! Po hodině chůze, během které jsme se neustále vyptávali na cestu, jsme konečně našli kýženou ambasádu. Nadšeně jsme vkročili dovnitř a úsměv nám zmrzl na rtech: Čekárna byla přeplněna k prasknutí! Pomalu jsme vstřebávali informaci o tom, že fronta je minimálně na den a že vyřízení víza potrvá tak 3 dny. Kam se poděla informace, o které jsme se dočítali před odjezdem ve všech průvodcích, že vízum se uděluje na ambasádě do druhého dne? Čtení průvodců se nám alespoň vyplatilo v jedné věci: Dočetli jsme se, že vízum je možné sehnat i u zprostředkovatelů na Khao San. Ovšem je zapotřebí sáhnout do kapsy pro nějaký ten peníz. A tak bereme taxi a honem zpět na Khao San.

Opět jsme však slyšeli o době vyřízení 3-5 dní, ale naštěstí u některých prodejců existuje takzvaná kniha úplatků, kde prodejce briskně našel, že vyřízení víz do Myanmaru do dvou dnů stojí 1400 B (místo 800 na ambasádě). Pomalu jsme si začali zvykat na realitu, že nic není nemožné, ovšem pokud se pořádně zaplatí. Teď se na to již díváme s úsměvem, ale při placení peněz a následném čekání jsme trnuli, zda na nás za 2 dny večer budou skutečně pasy s vytouženými vízy čekat…

	Plovoucí trh, obchodníci

Pak jsme již jen zašli na pozdní oběd, koupili si na zítřek celodenní výlet a konečně si mohli odpočinout. Ačkoli jsme byli dost utahaní (časový posun byl 6 hodin), spát se nedalo. Horko a hluk dělaly své. Přesto jsme se v 18:30, kdy jsme spolu s Honzou a Luckou vyrazili na večeři, cítili odpočatěji. Zašli jsme do typické pouliční hospůdky. Míra pálivosti jídel byla kupodivu nulová, asi jsou zvyklí na turisty. Následovala večerní procházka a pak další pokus o spánek. Opravdu jen pokus protože časový posun a hluk nevytvořily ty pravé podmínky.

Další den jsme vstali v 6 hodin a zamířili k cestovní kanceláři, odkud jsme vyjížděli na celodenní výlet. První zastávka byla u výrobny kokosového cukru, obklopené kokosovými plantážemi. Cukr se vyrábí ze šťávy, která vytéká z naříznutého květu kokosu. Šťáva se vaří v miskách nad ohněm, dokud se neodpaří voda. Výsledkem je hustá žlutá kaše, která po vychladnutí ztvrdne.

Plovoucí trh	Obchodnice	Prodej na plovoucím trhu

Bangkok i jeho okolí je protkán spoustou kanálů a tak není divu, že jsou zde rozšířené plovoucí trhy, u kterých byla naše druhá zastávka. Na kývajících se loďkách, které brázdí kanály či kotví u břehu, trhovci nabízí své zboží. Můžete zde vidět nepřeberné druhy ovoce a zeleniny, obrovské množství všech možných suvenýrů, dokonce si na loďce můžete nechat upéct nějakou placku či jiné jídlo.
I my jsme se nechali zlákat nabídkou a ochutnali některé druhy ovoce – liči, banány, ananas, jackfruit a osvěžili se kokosovým mlékem.V 11 hodin nás již minibus vezl na thajský oběd. Podle očekávání se jednalo o rýži s masovou směsí.

Tygři s krotitelem, Samphran elephant ground & zoo

Po chutném obědě nás čekala návštěva zábavního parku. Blízko za vchodem leželi pod stříškou dva tygři a jejich krotitel. Nebylo by to nic neobvyklého, pokud by mezi nimi a námi nechyběly mříže. Zaujatě se díváme, všimne si toho i krotitel a říká: “Pojďte se vyfotit, dobrá cena.“ Chvilku jsme váhali, ale pak zvítězila touha po exkluzivní fotce s tygry. Pak jsme popošli o kus dál, kde se potulovala malá slůňátka. K fotce s nimi nás již přímo donutili, tentokrát zadarmo.

Hlavní atrakcí zábavního parku je však sloní show. Nevěděli jsme co od toho očekávat, a o to více jsme byli překvapeni. Vše mělo svůj scénář. Mluvený komentář doplňoval informace o soužití slona a člověka od dávné minulosti po současnost. Vše směřovalo k tomu, že člověk má k slonům již pozitivní přístup a učí je hrát i hry. Například takový fotbal, v tom byli sloni opravdu velmi dobří. Přiběhli na hřiště v dresech světoznámých fotbalistů a utkání začalo. A za neposlušnost sloni dostávali žluté a červené karty.

Král vyráží do boje	Bojovník, Samphran elephant ground	Válečné ztráty

Po skončení sloní show začala krokodýlí show. To se člověk teprve nestačil divit. Dávat hlavu do krokodýlí tlamy se snad nedá nazvat jinak než šílenstvím. V areálu byla mimo jiné i krokodýlí farma, kde měli krokodýly rozděleny do několika bazénů podle stáří. Nejstarší kategorie byla 50-70 let a tam byli opravdu pořádní mackové.

Krokodýlí show, Samphran elephant ground & zoo

Pak už jen návrat zpět do Bangkoku, krátký odpočinek a večeře. Zavítali jsme do jednoho stánku na ulici. To byl zážitek! Z večeře si pamatujeme jen to, že to byla rýže a něco děsně pálivého. Poté co jsme se vybrečeli, jsme se zvedli a s kručícími žaludky odešli o ulici dál, kde prodávali naprosto skvělé palačinky s banánem a čokoládou.

Královský palác

Další den jsme si přispali do 8 hodin a vydali se za poznáváním Bangkoku. Naším hlavním cílem byl Královský palác. Cesta byla trochu komplikovaná. Nejdříve jsme nemohli najít přechod pro chodce a pak nás těsně před palácem odchytl nějaký dohazovač. Začal nám tvrdit, že dnes je “Special Budha Day“ a turisté do paláce nesmí a že nám doporučí jiný okruh po památkách. Musím říct, že na to šel šikovně a málem nás zviklal. Naštěstí jsme se rozhodli vše prověřit. Palác byl samozřejmě otevřený a u brány byl nápis, aby turisté neakceptovali jakékoli nabídky povození se tuktukem, jež jsou před palácem nabízeny. Takže nikdy nikomu v Bangkoku nevěřte, pokud začne sám něco nabízet.

Hor Phra Monthiem Dharma (knihovna), Královský palác

Palác byl úchvatný. Tak velké množství chrámů a chrámečků na tak malém území nelze ani vstřebat natožpak nějak popsat. Nejuctívanější je Chrám smaragdového Budhy. Budha je jen asi 75 cm vysoký a je usazen na vysokém sloupu. Během roku je podle ročního období převlékán do 3 různých oblečků. Převléká jej sám král. Soška samotná má dost pohnutou historii. Byla nalezena při úderu blesku kolem roku 1400 a pak už jen putovala z místa na místo až se roku 1780 usídlila zde.
V areálu paláce se nachází i model kambodžského Angchor Watu, který ve své době patřil Thajsku.
Některé další chrámy jsou zavřené, některé otevřené. Co mají všechny společné, je jejich překrásná výzdoba. Ve slunci se zlatá výzdoba třpytí, až oči přecházejí.

Po obědě jsme loďkou přejeli na protější břeh na prohlídku Wat Arun neboli Chrámu rozbřesku. Jde o asi 70m vysokou stavbu, která se od brzkého rána třpytí v paprscích slunce. Je krásně zdobená malbami a štukovou výzdobou. Patří údajně k jednomu z nejstarších chrámů v Bangkoku.

Phra Siratana Chedi,	Královský palác

Po přeplutí řeky zpět naše kroky směřovaly k chrámu Wat Po neboli k Chrámu odpočívajícího Budhy. Socha je dlouhá 46 m a je celá pozlacená. Jen chodidla budou mít 3 m a jsou na nich zachyceny výjevy ze života Budhy. V areálu je opět spousta dalších chrámů a desítky pozlacených sedících Budhů v podloubích kolem nich. Skleněná výzdoba v záři zapadajícího slunce dostávala fantastické odstíny.

Den se začal krátit a nám se blížila doba k vyzvednutí víz. V 17:30 jsme procházeli kolem zprostředkovatelny víz a nenápadně se zeptali jak to vypadá. Chlápek vypadal celkem nechápavě a že přece máme přijít až v 18 hodin. Trochu nás to znervóznělo. Přišli jsme tedy v 18 hodin, on nás hezky usadil, povídal a povídal a jestli prý někam spěcháme. Naše nervozita silně rostla a hlavou nám běhaly černé myšlenky: Co s tou zakoupenou zítřejší letenkou, dostaneme se do Barmy? A kolik bude stát letenka nová? Nikomu se nechtěla vyřknout přímá otázka. Nakonec k tomu přeci jen došlo a odpověď zněla, že pasy odvezli na nějaké jiné místo. Každopádně v 18:45 přijel rychlý posel a v ruce držel naše pasy a byla v nich víza. Ten kámen, co nám spadl ze srdce, málem způsobil zemětřesení! Já osobně je podezřívám, že na naše víza zapomněli a narychlo vyřizovali jejich vystavení. Celí rozjaření jsme vyrazili na večeři, prošli jsme se večerním Khao Sanem a šli spát.

Ležící Buddha v chrámu Wat Po	Chrám Ležícího Buddhy, Wat Po	Výzdoba střechy, Královský palác

Dále nás již čekalo jen vstávání ve 4:30, abychom stihli letadlo do Myanmaru. Trochu jsme měli obavu, jestli včas seženeme nějaké taxi, ale naše obavy byly zbytečné. Když jsme přišli k hlavní ulici, nestihli jsme ještě ani sundat batohy ze zad a již nám jeden taxikář zastavil. Zkrátka Bangkok žije 24 hodin denně. Domluvili jsme se na ceně a vyrazili na letiště za dalším dobrodružstvím. Ale o tom až příště.