Další díl o putování naší expedice po zemích Jižní Ameriky.
Kaňon Colca, jezero Llanganuco
Pohodlný noční autobus nás dovezl do Huarázu, centra celé oblasti. Jeho prohlídku necháváme na pozdější dobu a mikrobusem pokračujeme do Yungay, které bylo po ničivé a smrtící lavině v roce 1970 postaveno celé znovu. Dalším mikrobusem míříme do národního parku Huascarán v pohoří Cordillera Blanca (vícedenní vstup je 65 S) a vystupujeme u jezera Llanganuco u pomníku československé horolezecké expedice.
Nádherné údolí je plné barev a květin, u potůčku mezi tyrkysovými jezery se pasou koně. Přesto zde na člověka padá tísnivý pocit. Nad jezery vykukuje z mraků vrchol Huascaránu. Z něho se 31. května 1970 utrhla také boční lavina, která pohřbila základní tábor československé horolezecké expedice. Tiše stojíme u pomníku s českou a španělskou deskou, díváme se na seznam jmen, zlomený cepín a naši vlajku. Díváme se i na protější stranu údolí, kde zahynuli naši horolezci. Toto místo přiměje člověka zamyslet se nad krásou hor, nad nebezpečím, které v nich číhá i nad sebou samým.
Trek Santa Cruz
Jdeme podél jezer a pak pokračujeme mikrobusem do Vaquerie. Odtud vyrážíme na trek Santa Cruz. Nejprve klesáme k potoku a jdeme do vesničky Huaripampa plné dětí, které žadoní o sladkosti. Pak stoupáme údolím až do prvního kempu na pastvině.
Ráno pokračujeme v cestě podél potůčku, luk s pasoucími se stády dobytka a kolem jezírek. Pak příkře stoupáme skalnatým terénem do sedla Punta Union ve 4750 m, horší se počasí. Kousek za sedlem stavíme stan, abychom to ráno neměli zpět do sedla daleko na východ slunce. Místo má jen jednu vadu – není tu voda. Po marném hledání na této straně se pro ni vracíme asi 60 výškových metrů do údolí, kterým jsme přišli.
Ráno nás odměnilo červánky a nádherným východem slunce. Špičky okolních hor se zbarvily do ruda. Šplháme na skalky nad sedlem a kocháme se nádhernými pohledy na vrcholy Cordillery Blanca i na obě údolí s modrými jezery. Krásně je vidět Huascarán, Taulluraju s ledovcem spadajícím do tyrkysového jezera, hřebínek Pucahirca a spousta dalších nádherných hor.
Pak dva dny sestupujeme údolím Santa Cruz. Podél bublajícího potoka, rozkvetlými loukami a po nekonečně dlouhé a rovné pastvině jdeme k nádherným jezerům, vpravo nad námi se tyčí zasněžené vrcholy Quintaray a Alpamayo. Duše fotografů plesá a filmy mizí. Kamenité stráně nad jezerem jsou obrostlé broméliemi, bažinatá jezírka s červeným vodním květem kontrastují s bílými kameny a sem tam se do záběru připlete oslík.
Níž v údolí objevujeme nádherné ostnaté kulaté kaktusy s velkými růžovými a červenými květy a stromy obalené barevnými bromeliemi sklánějící se nad potokem. Romantiku údolí narušují jen skupinky mladých amerických turistů, kteří se mátožně a bez zájmu o okolí pomalu plazí nalehko vzhůru, s průvodcem, kuchařem a oslíky obtěžkanými batohy a vybavením pro jejich pohodlí. Na konci údolí se ráz krajiny mění, pěšinka vede příkrým kamenitým srázem bez možnosti úkrytu před sálajícím sluncem. Přicházíme do vesničky Cashapampa a po dlouhém čekání na autobus následuje dobrodružná jízda po prašné cestě, odvážně vedené v příkrém svahu, neboť náš řidič se snaží dohonit a předjet náklaďáček s melouny. Přežili jsme a pokračujeme dalším mikrobusem do Huarázu.
Huaráz
Poslední den si prohlížíme si Huaráz a pak jedeme do Monterey, odkud stoupáme několik hodin k prý nedalekým ruinám Willkahuan, které jsou menší kopií chrámu v Chavínu. Na rozdíl od ostatních ruin, které jsme v Peru viděli, tyto jsou zastřešené a mají tři patra s nízkými stropy (proto nás v nich provádějí místní malí kluci). Čas letí a navíc přichází deštík. Máme štěstí, právě jede autobus zpět do Huarázu. Před nočním odjezdem do Limy se setkáváme s Martinou a Bakinem, kteří dali v této oblasti přednost památkám a kratším výletům do hor.
Odlet
Opět jsme v Limě. V hotelu Espaňa nemají volný pokoj, tak se stěhujeme do blízkého hotelu Europa a přebalujeme batohy do letadla. Jedeme na velvyslanectví vyzvednout letenky, utrácíme poslední soly za oběd a míříme na letiště. Pracovník společnosti KLM si nás těch šest týdnů pamatoval, ujistil nás, že batohy poletí do Prahy a ne do Sao Paula a ozdobil naše folií omotané kokony červenou visačkou Priority Handling. Vypít KLM bar jako odplatu za zdržené batohy se nám podařilo už do mezipřistání v Arubě, protože jejich zásoby Baileyes nebyly velké. Při přestupu v Amsterdamu jsme vyčíhali vhodný okamžik a docílili ruční kontroly filmů a pak jsme se po šesti týdnech vrátili domů.
Použitá technika: Pentax K 1000, Pentax MZ-5N, Pentax SMC A 50/1,7, Pentax SMC FA 28-70/4, Pentax SMC A 70-210/4, materiály Kodak Supra 100 a 400
