Nehrdinští hrdinové Ivana Pinkavy

V Galerii Rudolfinum nyní vystavuje Ivan Pinkava, jeden z našich nejoriginálnějších současných fotografů. Jeho fotografie jsou těžko žánrově zařaditelné – pokud je to vůbec důležité, patří kamsi mezi portrét a akt. Řekněme rovnou, že jeho Heroes jsou zatím nejvýznamnější fotografickou událostí letošního roku.

Ivan Pinkava: Advocatus diaboli, 1999

Ivan Pinkava (*1961 v Náchodě), absolvent Střední průmyslové školy grafické a poté fotografie na FAMU (1982–1987), bývá řazen mezi portrétní fotografy, i když tomu tak docela není a sám se tomu vzpírá. Každopádně již našel svůj originální styl a výrazový rejstřík: věnuje se téměř výhradně stylizované ateliérové fotografii, používá středoformátový přístroj (6×7), černobílý negativní film, blesky… Pracuje téměř vždy s lidmi: neběhá sice s aparátem jako „zuřivý“ reportér po městě, ale systematicky vyhledává zajímavé, nekonvenční lidi, s nimiž pak komunikuje tak dlouho, než se mu otevřou a nabídnou k fotografování i své „nitro“.

Ivan Pinkava: Salome, 1996

Ivan Pinkava v Praze naposledy vystavoval před dvěma lety: tehdy vystavený soubor
TNF (Teatr novogo fronta) dále rozvíjel styl „duchovního aktu“ předchozích úspěšných cyklů Dynastie nebo Kain a Ábel. Cyklus, který v komorním prostředí Ateliéru Josefa Sudka na diváka silně zapůsobil, je v rámci Heroes jen okrajovou, téměř přehlédnutelnou kapitolou, zejména pokud pomineme Irinu, postavu, která se na výstavě objevuje hned několikrát. Ostatně zvětšená fotografie Ecco la luce!
posloužila i jako pozvánka a plakát k výstavě. Irinino gesto a výraz tváře v sobě mají příznačně pinkavovskou nejednoznačnost. Kterým prstem nám to Irina vlastně kyne? Je to pozdrav, gesto plné pohrdání anebo především odkaz směrem nahoru, ke světlu? A je ten posmutnělý, odevzdaný náznak úsměvu v tváři opravdu odevzdaný? Neskrývá se za ním něco jiného?

Ivan Pinkava: Narcis, 1997

Fotografie Ecco la luce! patří zajisté k Pinkavovým nejznámějším, ale pokud si v klidu projdeme celou výstavu, zjistíme, že je tu vrcholů celá řada: v první řadě
Narcis, dále Beránek Boží, konec věků…, Advocatus diaboli, Ábel a Kain, Salome, Bratr a sestra, Sára a její bratr Tomáš… Zapomenout nelze také na dvě fotografie modelů v karnevalových maskách – Castor a Pollux a zejména Dance Macabre. I když počátek posledního sálu naznačuje určité odlehčení (Malíř Petr Nikl – jako Casanova), je opravdu jen chvilkové. Ivan Pinkava se až do konce drží svého pojetí a nerozmělňuje je lacinostmi. Jeho výstava (a vlastně celé jeho dosavadní dílo) je proto ve své různorodosti neobyčejně sevřeným a kompaktním celkem.

Ivan Pinkava: První víno, 1995

Fotografie Ivana Pinkavy nejsou líbivé, zato jsou dost znepokojivé. Autor, i když nepochybně ovlivněný manýrismem a dekadencí, však nechce jen provokovat, ale především hledá a ptá se: Jaký je člověk takový, jak ho sám Bůh stvořil? Jak vlastně vypadá bez vlasů, nánosu make-upu, šatů a nejrůznějších módních doplňků, bez naučených grimas a širokých úsměvů? A pokud se po tom všem pídí s cílevědomostí a umem, pak také nalézá – a my se vůbec nemusíme divit, že jeho holohlavé modely leckomu připadají na první pohled ošklivé: vždyť jsou tolik vzdálené všemu tomu, čím nás zaplavuje a ohlupuje reklama a nejrůznější média.

Na fotografiích Ivana Pinkavy je zajímavá i další věc: autor své modely, ač nejednou ve fyzickém smyslu nedokonalé, nezesměšňuje. Jeho fotografie mají velmi daleko k satiře, figurkaření i k tolik oblíbenému sociálnímu dokumentu. Autor patří mezi ateliérové umělce, kteří tvoří pomalu a na základě dlouhodobých příprav. Dá se i říci, že svým dílem programově bojuje proti povrchnosti. Ale i tak lze v jeho tvorbě vystopovat prvek směšnosti – netýká se však fotografovaných modelů, ale jejich prostřednictvím především života ve falši, přetvářce a lidské existence vůbec… Pinkavův filozofický přístup vzbuzuje u diváka neklid, nejistotu a trochu i strach. Proto má kromě obdivovatelů i řadu odpůrců – pokud dáváte přednost v tradičním slova smyslu hezkým, líbivým věcem, je docela dobře možné, že se mezi ně zařadíte i vy.