Nečekal jsem, jak je složité najít svoji nejoblíbenější fotografii. Je to asi tím, že si člověk jako já, tedy fotograf amatér, fotí pro svoji zábavu a může si fotit co se mu zlíbí. Není vázán žádnou smlouvou, netlačí ho žádné termíny ani zakázky. Tím pádem si všechny fotky dělá pro radost a ty povedenější jsou vlastně
všechny oblíbené. Už jenom pro to, že se povedly a udělaly fotografovi radost.
Fotím rád skoro všechno. Nepohrdnu kytičkou v lese či pěknou
krajinou, občas se pokusím o nějaký sport či zvíře. Nejvíce mě ale poslední dobou baví
reportáž, dokument či spíše takové to dění kolem nás, které ani moc lidí nevnímá. A z
této oblasti je i moje asi zatím nejoblíbenější fotografie, kterou bych vám chtěl představit.
Jednoho letního dne jsem seděl na zahradě a rovnal si věci ve fotobatohu a připravoval
se vyrazit do lesa. Na zahradě si hrál můj syn Mates se psem a docela řádili. Vzhledem
k tomu, že se jedná o poměrně běžný jev na naší zahradě, ani mě nenapadlo přikládat foťák
k oku. Ale najednou se oba uklidnili a zalehli vedle sebe a začali něco pozorovat po
svém pravém boku. Naštěstí mě nenapadlo sledovat co ty dva zaujalo, ale popadnul jsem Sixe
z batohu, nastavil 1/125 a clonu 8, jelikož tato kombinace při polojasném dni a dvoustovce
ve foťáku nemůže nic pokazit, rychle zaostřil a zmáčknul spoušť. Chtěl jsem pro jistotu
udělat ještě jednu, ale než jsem stačil převinout film bylo po všem. Opět se rozjelo
velké běsnění a ona pohoda, která panovala v těch několika vteřinách, byla pryč.
|
| Dva hlídači |
Rád se na tu fotku dívám. A to nejen pro to, že je na ní náš syn a pes, ale proto že mi
připomíná ten okamžik, který naprosto dokonale vystihl to kamarádství těch dvou malých
tvorečků, které se táhne od jejich plínek. Jejich naprostou soudržnost a sehranost,
jež nás někdy až udivuje. No snad se bude líbit i vám, přestože na ní není vaše dítě
ani váš chlupatý miláček, a že na vás alespoň trochu dýchne ta atmosféra okamžiku.
Nejmilejší fotka
Tuhle fotku jsem viděl několikrát. Pokaždé ve mně vyvolala řadu vzpomínek na dětství. Jak jinak taky? Ano, tahle fotka se mi moc líbí. Je opravdu udělaná v pravou chvíli. Jsem potěšen tím, že se na ni mohu dívat.
RE: Nejmilejší fotka
Radku díky, od fotografa tvých kvalit slova chvály zvláště potěší.
Klobouk dolů
Klobouk dolů před Vaší střelhbitou pohotovostí. Mám 4 malé děti a 2 malé psy a nikdy se mi nepovedlo zachytit nějakou jejich vzájemnou kombinaci v takové kompozici – ani s AF!
RE: Klobouk dolů
Abych se přiznal, tak já těch záběrů taky nemám mnoho, jelikož oba jsou jak blesk a když se k nim přidá ještě mladší sestra… Chce to mít trpělivost a trochu toho pověstného štěstí. No a odpad je strašnej.
Jen tak dal
Pekna fotka, pekny clanek.
Oproti minulemu dilu s nepresvedcivou fotografii a hrubkou v textu je to krok dopredu.
RE: Jen tak dal
Ahoj Petře,
tady se musím druhého Petra zastat. Tady se nepředvádějí nejlepší, ale nejmilejší fotografie a to je sakra velký rozdíl. To co může být pro někoho nezajímavé může být pro druhého velice interesantní. Navíc při tomto “hodnocení” je autor velice úzce, až by se dalo říci citově svázán se svým nejmilejším dílem. Nemusí to být fotka nejlépe udělaná, bez kompozičních prohřešků, perfektně ostrá či jinak dobrá. Je to prostě takovej fotografův mazel, na kterého autor nedá dopustit.
Sám za sebe mohu říci, že některé úspěšnější fotografie v různých soutěžích mi nejsou tak milé jako tato či jí podobné fotografie, které jsou doma v krabici 🙂
RE: RE: Jen tak dal
Taky mě ta první fotka nijak neuchvátila, ale souhlasím s Jakubem. V dosti knihách se píše, že by člověk neměl dělat fotky tak, že to řekne něco jenom jemu, protože měl přitom nějakou náladu. Ale já říkám – dělejte takové fotky a kochejte se jimi! Nic na tom, že řeknou něco jenom Vám. Čas od času sáhnu do skříně, žena řekne: “Zase Maroko?!” a já si vlezu do pokoje s promítačkou a promítám si diáky jen tak pro sebe a znovu si to užívám. Ženě se nedivím, od té expedice uplynulo skoro osm let, ale pořád to cítím, jako bych se vrátil před týdnem.