Nejmilejší fotografie Josefa Zinka

Další pokračování našeho seriálu. Tentokrát s mistrem periferního vidění – Bahňákem.

Pro většinu amatérských fotografů je výlet do přírody, túra po horách čí exotická dovolená obdobím fotografických žní. Dlouho takové fotografické výpravy připravují. S požitkem před takovou akcí balí výbavu, vyměňují baterie za čerstvé, leští čočky a filtry, nakupují filmy i novou techniku. Zjišťují možnosti nákupu filmu či možnosti uložení dat. Převažují svoji fotovýbavu a studují průvodce s ohledem na možnosti zajímavých záběrů a romantických míst.

Pro mne je dovolená již po léta období fotografického odpočinku. Na dovolené toho mnoho nenafotografuji. Mám rád tyto fotografie nesoucí otisk navštíveného místa, ale sám je moc nedovedu vytvářet. Spěch a mnoho nových informací není pro mne správným fotografickým prostředím. Raději se jen dívám a „nasávám“ atmosféru místa. Pro mé fotografování nastává čas jindy.

Nejčastěji to bývají jarní či podzimní sobotní dny kdy se slunko moc neukazuje. Mé Cote d`Azure je město a jeho periferie. Nejen periferie, ale i různé slavnosti a vůbec místa, kde se to hemží lidmi. V takový den za šera po šálku silného čaje a toastu se vydávám na toulky městem. Procházka po opuštěném nábřeží, kde osamělý rybář sleduje v mlze svůj splávek. Mokrá dlažba, těžká vůně hnědozelené vody, mlha a skřehotání racků jsou kulisou rána. Převalující se mlha střídavě odkrývá lodě v přístavu, temné a opuštěné svědky letních dní, zavřené kiosky, polopotopené lodičky, hromady lan a dřeva.

Mé kroky vedou dál do opuštěného parku. Na kraji sadu stojí postava ženy v kabátě přes domácí šaty a v pantoflích. V ruce cigareta. Oči sledují bezstarostně pobíhajícího psa a nohy v pantoflích se třesou ranní zimou. Opodál starý muž s ruksaky vybírá popelnice. Jinak je všude klid a ticho. Jen z povzdálí se slabě nesou zvuky ulice.

Pracně se vyškrábu na kopec, přehoupnu se zase dolů a už je tu periferní nádraží. Zanedbané a opuštěné, kde se pod oprýskaným lakem objevují svědci lepších časů. Pár vagónů je zapomenuto na zarostlých kolejích. Z rozsvícené kanceláře se ozývají hlasy. Z patra je slyšet zvonek. Mlha se zvedá a v kalužích se odráží nesmělé slunko. Z blízkých činžáků vybíhá několik dětí s rozbitým kolem. Voda v kalužích uskakuje v gejzírech za veselého křiku. Z okna kuchyně zavřené hospody voní cibulka. Z otevřeného okna výčepu je cítit vůně rozlitého piva a včerejších cigaret. V bytech je slyšet vysavač a televize.

Sobotní ráno ve městě má své neměnné rituály. Mezi domky procházím na hlavní třídu a dál na Pláň. První kolečkáři a bruslaři se prohánějí po cestičkách. Maminky tlačí své kočárky. Kluci pohánějí merunu. Po kamenných deskách pomníku drnčí kolečka skateboardů. Je tu již živo. Nacpávám dýmku. Požitkářsky potahuji z dýmky v dopoledním ospalém slunci. Pokukuji po dění na pláni. Poslouchám úvahy penzistů o situaci na druhém konci světa.

Klid a pohoda se rozlévá po těle. Zvednu se. Vyklepnu popel o kramflek a mířím dál. Procházím ztichlým přístavem. Podlézám kýly lodím v suchém doku. Vypadají jak leklé ryby na suchu. Rezaté břicha se stydí za svoji nahotu. Staré kotvy, motory a navijáky. Zakopnu o lano. A vida, nezbytná ochranka se probudila. Dávám se na ústup. Sluníčko už je zase dávno za mraky. Nad stavbou z ocele točí se jeřáby. Ve výšce nové budovy muži cosi sváří. Nová konstrukce vyhrožuje přístavu, že přístav městu brzy ustoupí. Tak v drobném mžení zamířím přes ulici.

Hamburk zní hrdý název na štítu. Uvnitř je krásně teplo. Vůně polévky a řízků. U výčepu muži v sakách i v montérkách . Za stolem dělníci v kombinézách s talířem polévky a pivem. Cikán hraje karty s mladíky. Nezbytné automaty sem tam zařinčí hrstí mincí. V rohu si povídá mladá dívka. Usedám pod okno a poroučím si polévku a pivo. V poklidu pozoruji ruch a upíjím pivko. Nechce se z tepla. Je krátce po poledni a já zamířím do zábavního parku. Je to místo, kde se už dávno setkávají nejčastěji lidé žijící na okraji.

Obyvatelé předměstských činžáků, směs lodníků, uhlířů, dělníků na stavbě, matek početných rodin, nádražáků, podvodníčků a příživníků, důchodců i lehkých žen se točí za zvuků mizerné dechovky na betonovém parketě. Děti se bezstarostně prohánějí okolo a mladíci pokoušejí dívky v rohu nesmělými polibky. Další cesta vede přes vodu do uliček Libně. Na hřiště Meteoru, kde nadšenci po nedělním obědě hrají pro radost okresní přebor. Dál podél Rokytky a znovu řeka. Slunce se kloní k západu. Nepatrný vánek čeří vodu. Rybář na písku pozoruje pruty. Je čas návratu. Tak takový je čas mého odpočinku.

Ptáte se po nejmilejší fotce? Tak to vám nepovím. Milá je každá, co zachytí okamžik lidského snažení. Jsou pro mne radostí života. Zavoní po letech člověkem, cibulkou, radostí, cigaretou.