Nejmilejší fotografie Lucky Šedové

Každý kdo zná moje fotky z galerie na FotoPrůvodci, tak ví, že moje tamní prezentace je opravdová sbírka různých žánrů a stylů.

Zkoušela jsem reportáž, dokument, jednu dobu jsem dělala pro oblastní noviny, pak jsem se vrhla na výtvarno a abstrakce, kterým nikdo nerozuměl, prodělala jsem období makra, období černých tlustých rámečků, které jsem si hrdě bránila se slovy, že to nejsou rámečky, ale pasparty, abych se po čase zase vrátila k fotografiím lidí.

Hodně lidí, říká, že jim fotografie lidí dělá problémy, že se stydí. Nevím jak vám, ale mě dodává fotoaparát sebedůvěru, možná mám pocit, že se za něj schovávám a nejsem to přímo já, kdo strká lidem objektivem nos do soukromí.

Jitka

Když se probírám svými fotografiemi a přemýšlím, která je asi nejlepší, nejoblíbenější nebo nejúspěšnější, tak se dostanu vždycky k fotce, na které je člověk. A člověkem, který mne doprovází nejen od mých foto- začátků, ale už od mateřské školky je Jitka. Od první vzájemné nenávisti kvůli ukořistění lepší hračky jsme se dostaly k přátelství, které nerozdělilo ani studium ve vzdálených městech.

A právě Jitčiny fotky jsou ty, které mám nejraději. A to nejen kvůli tomu, že Jitka je objekt fotograficky velice atraktivní, ale hlavně kvůli atmosféře, které naše společné focení doprovází. Jako svou nejoblíbenější fotografii jsem vybrala fotku z loňského podzimu. Neprošla sice zatím moc dlouhou časovou zatěžkávací zkouškou, ale už teď po půl roce můžu říct, že je to fotka se kterou bych dokázala žít, dívat se n ni každý den. Pokaždé, když se na ni podívám, tak v ní objevím něco nového, zaujme mě, zapřemýšlím o tom jak je člověk proměnlivý, jak cize, uměle a studeně dokáže fotografie zachytit člověka, který se svému okolí jeví otevřeně a přátelsky.

A právě tahle Jitčina „druhá tvář“ je to, co pro mne tu fotku dělá mou nejoblíbenější. Možná za pár let bych psala o něčem úplně jiném, ale právě teď mi tato fotka připadá jako moje „nej“.