Člověk zabývající se focením se setkává se spoustou výtvorů jiných fotografů a je logické, že i když jde o fotografie zajímavé (nehledě na spoustu balastu, samozřejmě), začne to všechno někdy více, někdy méně, poněkud splývat. Alespoň pro mne to platí. A tak si nejvíc pamatuji fotky, které mají svůj příběh. Fotografii s příběhem si zapamatuji spíše, i když třeba nemusí být úplně ta nejnej.
Když jsem byl vyzván a mírným nátlakem donucen upsat se ďáblu, že článek namouduši zplodím, první, co jsem udělal, bylo to, že jsem si v hlavě promítl své oblíbené fotografie. Načež jsem promítačku vypnul, protože mi došlo, že tudy to nepůjde. Někdy je to ta, někdy ona, podle toho jak se vyspím (zjednodušně řečeno). Čili láska je láska, ale tady bude asi lepší zapojit rozum.
Bylo tedy třeba zamyslet se nad kritérii, podle kterých bych měl z povedených vybrat tu Nej. První kritérium bylo jasné: výše zmiňovaný příběh. Druhý předpoklad byl, že musí nějak vyjadřovat mou takříkajíc “fotografickou filosofii”. Což asi bude trocha ironie či poťouchlosti, snad paradoxu ale i pokus o jistou dávku humoru, kteréžto prvky ať vědomě či podvědomě do svých fotek vkládám.
Definitivně rozhodl třetí faktor a to, že nad dotyčnou fotografií několik lidí vyjádřilo své podezření, že je aranžovaná. Tak to mě potěšilo: vytvořit stoprocentně autentickou fotku, která tak trochu vypadá jako naaranžovaná, to není špatné :o).
Bylo to 5.7.1997 v Prostředním Vydří blízko Dačic, kde má statek Ivan Jirous zvaný Magor. Tam – ve stodole – pořádá každý rok docela slušně obsazený rockový festival se zajímyvým osazenstvem. Díky jednomu z návštěvníků se mi podařilo stvořit mou nejmilejší(?) fotografii.
Magor má na dvoře tohoto rozpadajícího se statku kromě jiných unikátů také pohřební vůz. Druhý den festivalu po ránu jsem si všiml, že se v něm snaží ubytovat jakýsi týpek, nevím proč, ale prostě se asi rozhodl, že je to to nejlepší místo na dospání. Zalezl si dovniř, chvilku se tam mlel, načež asi zjistil, že je uvnitř kvůli spoustě krámů málo místa, vysoukal se ven a bůhvíproč si vylezl na kozlík. A …
A tady jsem trochu zmaten, protože takhle jsem to měl ještě donedávna zafixované. Jenže když jsem se probíral těmi fotkami, poprvé jsem si všiml rozporu mezi obutím toho uvnitř pohřebáku a toho na kozlíku (viz další fotky). Takže ono to celé asi bylo jinak. Zkrátka tenhle okamžik mi úplně vypadl z hlavy, přestože ostatní situace mám kupodivu jako před očima. Vypadá to tak, že pohřebák se stal toho rána oblíbenou noclehárnou a nezávisle dva lidé těsně po sobě se ho pro tento účel snažili využít. Nebo šlo o téhož člověka, který se stačil přezout. No to asi ne. Tolik si ještě vzpomínám, že (ten druhý) šněroval opravdu vydatně, čímž se dá u něho ona vysoce náročná činnost vyloučit.
Takže… bůhvíproč vylezl na kozlík a bůhvíproč se rozhodl, že nejlépe se mu bude spát vsedě. Inu, proč ne, když se chci vyspat, tak si vyberu pohřebák, na něm jakožto nejpříhodnější místo kozlík, a samozřejmě tu nejpohodlnější polohu – sed. Jak jinak, že? Avšak netrvalo dlouho a dotyčný začal ubírat ze svých vysokých nároků. Rychle se přesunul do poněkud konvenčního lehu, brzy na to si asi začal připadat trochu jako skrčenec, ještě chvilku se snažil nějak srovnat a netrvalo dlouho, spustil se na pevnou zem a odkličkoval neznámo kam. Asi vyhledat nějaké pěkné místo na sedlové střeše Magorova baráku, kde by se mohl špičkami nohou pohodlně zavěsit za komín a konečně si dát svých dvacet.
Během těch pár minut, kdy se uvelebil v poloze ležmo, jsem udělal pár záběrů, z nichž jednoznačně nejlepší – jak kompozičně, tak i expozičně je tento:
Jenom nevím, jestli je lepší tato varianta (víc sevřenější, ale na druhou stranu poněkud plošší) nebo tato, která má zase víc prostoru, ale možná je tam ten “prostorotvorný” prvek tak trochu rušivý). Aktuálně se přikláním k první variantě, ale vůbec si nejsem jistý… Nedávno to bylo naopak a co já vím jak to bude třeba příští týden. A vůbec – kdoví jestli to nebude úplně jiná fotka.
Poznámka: ukázky doprovázející text jsou pořízeny z fotografií, se kterými jsem si – na rozdíl od té finální – nedal při zvětšování příliš práci. Udělal jsem je kdysi jenom jednou a zatím naposled, takže kvalita nic moc. Ale jako ukázka by to snad stačit mohlo, ne?
