Rozhovor s fotografem Radovanem Koderou
Co Vás přivedlo k fotografování?
V 80. letech jsem pracoval jako vychovatel ve stavebním učilišti, kde byl vodácký oddíl. Jezdil jsem s ním jako řidič doprovodného vozidla a dost času trávil čekáním na zajímavých místech. Půjčil jsem si zrcadlovku, Praktiku, s třemi různými objektivy, a začal kupovat levné prošlé filmy, pořídil si vývojnici, abych filmy mohl vyvolávat sám, a už jsem v tom „lítal“.
Proč vlastně fotografujete? Považujete to za formu seberealizace?
Fotografii považuji za nejpravdivější médium. Zvětšenina vytvořená vyvoláním exponovaného negativního obrazu dává zcela objektivní obraz skutečnosti. To žádné jiné médium nedokáže. Už desátý rok pracuji jako fotograf v plzeňském památkovém ústavu, je to tedy má profese – i když nikoli původní. Kromě této fotodokumentační, sice dobrodružné, ale v podstatě rutinní práce, se věnuji i tzv. volné tvorbě. To určitě seberealizace je, i když svým způsobem je to i deviace, která snad – s výjimkou mé rodiny – nikomu neškodí.
Jakou fotografickou techniku upřednostňujete?
Klasickou černobílou fotografii. Filmy, které nafotím, si sám vyvolávám a sám dělám zvětšeniny. I po těch více než patnácti letech mě nepřestává fascinovat okamžik, kdy se na exponovaném bílém papíře začíná ve vývojce objevovat pozitivní obraz.
Máte své oblíbené fotografické téma?
Jsem v podstatě romantik. Jsou mi blízká témata spojená s nějakým zapomenutým příběhem nebo místem nebo témata stojící na okraji zájmu a módních trendů. Některá okrajová témata, kterým jsem se věnoval (např. židovské hřbitovy, pozn. red.), se ale módní záležitostí později stala. Rád „pracuji“ na monotematických cyklech. Ty dávám dohromady třeba několik let. Nebo pár hodin.
Fotografujete na film. Co říkáte prudkému rozvoji digitální fotografie?
Je to nové médium. Úžasné, praktické, komunikativní, všestranně použitelné. Už to ale není fotografie. Myslím, že by mělo mít jiný název, třeba digigrafie nebo digrafie, co já vím. Cédéčku také neříkáme gramofonová deska nebo elpíčko. Využití digitální fotografie mě přirozeně fascinuje. Zároveň mě ale trochu děsí možnosti přetváření a úprav původního snímku. Už proto by mělo být z názvu jasné, že nejde o snímek pořízený klasickým fotochemickým způsobem.
Co byste poradil začínajícímu fotografovi?
Zapomenout na existenci digitálních, kompaktních a automatických aparátů a barevných minilabů, pořídit si starší zachovalou manuální zrcadlovku s vestavěným měřením expozice a základním objektivem, měřit světlo, fotit různými časy a clonami, pohrát si s hloubkou ostrosti, se světlem, pořídit si vývojnici, vyvolávat si filmy, sehnat si zvětšovák a v noci se dlouhé hodiny trápit v komoře. Ukázat někomu výsledky a nechat si vysvětlit, co je dobře a co je špatně. Chodit na výstavy a dívat se, jak to dělají druzí. Ale pozor, ne všechno, co je úspěšné, je zároveň i dobré. I v prestižních galeriích se objevují různé módní paskvily.
