Není všechno zlato, co se třpytí, aneb svrchu huj, vespod fuj

Ohlédnutí za čtvrtým kolem GPTK 2002 z pera paní předsedkyně.

Září uteklo jako voda. Sotva jsme se vrátili z prázdnin a už je tu podzim. Než ale úplně opadá listí ze stromů, pojďme se ještě na chvíli ohlédnout za prvním poprázdninovým kolem GPTK 2002.

Zářijové kolo přineslo řadu překvapení. Příjemných i nepříjemných. K těm příjemným patřil počet fotografií do soutěže přihlášených. Měla jsem trochu strach, zda soutěžící příliš nepřivyknou prázdninovému nicnedělání a nevypadnou díky dvouměsíční letní přestávce z rytmu. Moje obavy se ale ukázaly být zcela lichými. Aniž bych musela spustit kampaň a soutěžící uhánět, fotografie se jen hrnuly. Do uzávěrky se jich sešlo 46. Další příjemné překvapení (pravda, jak pro koho) bylo, že došlo k vyrovnání bodových zisků na prvních místech celkového žebříčku GPTK 2002. Zdeňkovi Tichému se podařilo si připsat body za první a druhé místo, a ještě navíc i získat cenu pana místopředsedy, čímž snížil náskok Jána Krče Jediného III na pouhý jeden jediný bod. Napříč všemu očekávání bude závěr soutěže tudíž ještě zajímavý a máme se na co těšit. Doufám, že o první místo bude sveden lítý boj a jeho aktéři nám předvedou svoje nejsilnější zbraně. Podaří se Zdeňkovi obhájit loňský titul nebo cena tentokrát poputuje do zahraničí?

Jiná překvapení už tak příjemná nebyla. Jednoho nepříjemného překvapení se dočkala blue. Zapomněla na to, že co můžeš udělati dnes, nemáš odkládat na zítřek, a že pozdě bycha honit. Pokusila se svoji fotografii tetičce poslat za pět minut dvanáct, leč přehlédla se v kalendáři a místo za pět minut dvanáct její snímek přišel s křížkem po funuse. Vzhledem k tomu, že již bylo po uzávěrce a bodování bylo v plném proudu, nebylo už možné její příspěvek do tohoto kola zařadit. Aby její snaha nepřišla vniveč a měli jste šanci její dílo aspoň shlédnout, když už ne ocenit bodově, dovoluji si její snímek použít jako ilustraci k tomuto povídání. Snímek si totiž rozhodně zaslouží zveřejnění. Blyštící se kolekce za výlohou je opravdu pozoruhodná.

Není všechno zlato, co se třpytí. Foto: blue.

Další nepříjemné překvapení bylo, že o co hůře přísloví měsíce „není všechno zlato, co se třpytí“ zachycovaly fotografie, o to lépe ho někteří soutěžící demonstrovali svým chováním. Když jsem si po ukončení bodování stáhla výsledky, abych je vyhodnotila, začal se pokojem linout pronikavý zápach. Ukázalo se, že hned několik soutěžících se rozhodlo ignorovat bod č. 11 propozic, který praví:

Každá liška chválí svůj ocas, leč samochvála smrdí. Nechce-li soutěžící smrdět jako liška, pak se zdrží bodování vlastních fotografií.

Některým je nutno ke cti přičíst, že alespoň fotografie ostatních obodovali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a ani sobě nenadělili plný počet bodů. Našel se však i takový lišák, který svým snímkům dal dvakrát za pět a ostatním nasázel nuly. Vyhlášení oficiálních výsledků se tudíž malinko pozdrželo, protože nejdříve bylo třeba vykydat hnůj a pomocí odečtení bodů neprávem nabytých odkázat lišky do patřičných mezí. Pokud toto veřejné, anonymní varování nebude dostatečné a lišáci nezačnou hrát fair a budou se i nadále snažit vyzvedávat svoje vlastní ocasy na úkor ostatních, bude nutno se příště uchýlit k otevření oken a vypuštění zápachu na veřejnost, včetně jmenovité identifikace jeho zdroje.

Co se mi tentokrát nejvíce líbilo a proč? Svoji cenu jsem tentokrát udělila fotografii fešného, leč očividně nepojízdného veterána, jehož autorem je Zdeněk Hrdlička. Je to úsměvný snímek, který dokonale vystihuje přísloví měsíce. Pobavil mě. Ocenila jsem na něm mimo jiné i to, že se jeho autorovi podařilo přísloví „není všechno zlato, co se třpytí“ vyjádřit, aniž by na snímku byl zachycen jeden jediný blyštící se objekt, čímž se výrazně odlišoval od naprosté většiny zbytku startovního pole.

Kromě tohoto snímku mě ale zaujaly i další fotografie. Mezi nimi například portrét divoce nazdobené babice od Jardy Dohnala, jehož drsný humor tak trochu připomíná klasické grotesky, a který – dle mého soudu zcela po zásluze – skončil v lidovém hlasování na prvním místě. V případě druhého snímku, který se též umístil na prvním místě, zpívajícího houslisty od Zdeňka Tichého, jsem byla, přiznám se, tak trochu na rozpacích. Ačkoli fotografie jako taková se mi líbí, nějak jsem nebyla schopná v ní přísloví nalézt – respektive jeho první polovinu: „není všechno zlato“. Možná je to ale jen mým nedostatečným kulturním rozhledem. Kdybych věděla, kdo je na snímku zachycen a znala jeho dílo, třeba by mi bylo všechno okamžitě jasné. (Vlastně tak trochu podobný pocit jsem měla i u Spolku Sv. Vojtěcha od Jána Krče-Jediného III.) Takhle pro mě byl mnohem čitelnější další Zdeňkův snímek – noční Las Vegas, které skončilo na druhém místě. Kdo někdy viděl krásy Las Vegas ve dne (například populární dřevěnou Eifelovku), ví o čem je řeč.

Spolu s Las Vegas se v soutěži vyskytla ještě jedna další, velmi podobná fotografie.
Mám na mysli noční Ještěd od Kevina. Na rozdíl od Las Vegas, Kevinův Ještěd pro mě nefunguje. Jednak po výtvarné stránce nedosahuje úrovně Zdeňkova Vegas (kde auto vpravo dole posunuje tento jinak celkem tuctový záběr někam trochu jinam) a druhak mi zde opět schází první polovina přísloví. Osobně Ještěd nedokážu vnímat jako architektonickou hrůzu a odznak zpupnosti komunismu. Mám k němu vztah veskrze kladný. Na Proseči pod Ještědem jsem měla babičku a coby malá holka jsem tam jezdila na víkendy a na prázdniny. Mám na tetno kraj spoustu hezkých vzpomínek. Ještědská věž je tak trochu jejich součástí mého dětství. Co se pamatuju, odjakživa tam byla a byla pro mě vždycky symbolem toho, že se už blížíme k babičce. Vždycky jsem se těšila, až se mi ji podaří zahlédnout, až ji konečně uvidím.

Další fotografii s poněkud vážnějším námětem zaslal do soutěže Zdenek Bakštein. Jde o snímek lejna se Strakovou akademií (sídlem České vlády) a Pražským hradem v pozadí. Mám-li ji porovnat s Vegas Zdeňka Tichého, řekla bych, že jde o jakýsi protipól. Zatímco noční Las Vegas je skrz nasrkz seriózní fotografie, vyniká dokonalým technickým a výtvarným zpracováním námětu, leč sdělení samotné ani jeho prezentace není nijak zvlášť extrémně originální, tak hovno před sídlem vlády má sice po technické stránce co dohánět (mám zde na mysli kvalitu fotografie, nikoli ztvárněného produktu – jeho elegantním křivkám není co vytknout), ale zato se jedná o poměrně originální ztvárnění osobního názoru na českou politickou scénu. Trochu mi připomíná Švejka.

Z dalších věcí, které mě v tomto kole zaujaly, bych jmenovala ještě prst ukousnutý zlou manželkou, který na svém snímku (ne)zachytil mir@, karlův bezesporu originální amalgám a porcelán (jen si nejsem tak docela jistá jak je to a autorstvím snímku a také jestli nepodváděl a není to ve skutecnosti doopravdy zlato), nablýskané pisoáry – třetí to soutěžní snímek Zdeňka Tichého, který si odnesl cenu pana místopředsedy, naleštěnou pleš příbuzného či přítele Jarky Jelínkové, rozbité okno, které má na svědomí její dcera Lethy, falešnou historickou fasádu od Zdenka Bakšteina, elegantní hostesku od Honzy Seiferta a krásné, leč jedovaté muchomůrky červené od Tomáše Růžičky.

Toť ode mne k tomuto kolu vše. Čtvrté kolo je za námi, vzhůru do pátého:

Jaký pán, takový krám!