Neopouštěj staré známé pro nové

Může to začít různě. Prostě se najednou objeví spouštěcí symbol.

S novoročním úklidem jsem objevil krabici, kterou jsem neměl v ruce asi pět let. Obsahem byly vyskládané zbytky fotokomory, která byla dlouhé roky mým fotografickým průvodcem.

Většina obsahu byla pořízena v bazarech a na e-bayi během mé stáže v belgickém Leuvenu před jedenácti lety, kdy mě bavila pouze černobílá analogová fotografie a práce v komoře. V Belgii jsem také zvětšil „reportážní“ fotku, která by v současné imigrační hysterii mohla být opět aktuální. Za fotku jsem díky studentské soutěži získal svůj první digitál – olympus 5060SW a ten nastartoval můj postupný odchod od historických technologií analogových procesů. S přestavbou bytu před pěti lety jsem analogové technologie opustil definitivně.

Ale zpět k té krabici! Když jsem uviděl roztoky s daty expirace v letech 2008 – 2009, řekl jsem si, to se přece musí vyzkoušet! Navíc náš tříletý syn by už přece konečně také měl dostat možnost poznat ten zázrak „kouzla zjevení obrazu ve vývojce“.

A tak jsem to během víkendu vše opět vybalil. Ledkové osvětlení, které jsem v suterénu v prádelně rozvěšoval a spojoval drátky a čokoládami, bylo překvapivě ještě na místě, přišroubované na stěnách. Pouze adaptér chyběl. Dobře posloužila stará nabíječka na mobil a červené ledky se opět rozzářily. Mohl jsem přivést malého Vojtu do svého hájemství červených světýlek. Už jen jeho zážitek z absolutní tmy, na Vojtův pokyn přerušované slabým rudým světlem, mě přesvědčil, že nápad na obohacení víkendu stál za to. Nastal čas otevřít naše „archivní ročníky“. První vývojka mě svým výrazným zčernáním opravdu nepřesvědčila, oxidace byla zřejmá, ale již druhý nálev byl pouze mírně zahnědlý. Ta půjde, řekl jsem si. A tak záhy zavoněl fotokomorou i starý známý kyselý pach ustalovače. Kapku jsem kápl i do přerušovací lázně a mohli jsme začít.

Otiskem dlaně to začalo.

Vojta si stoupl na židli před zvětšovák, v červeném světle jsme umístili pod zvětšovák papír FOMA, který na to ve své krabici trpělivě čekal deset let. Ukázal jsem Vojtovi, kam položit ruku, tipl jsem si osvit 15 sekund s otevřenou clonou (5,6) a rozsvítili jsme časovou spouští. Oslněni zvětšovákem jsme opatrně po expozici papír vložili do vývojky, Vojta si vylezl na stůl a čichaje vývojku papír v červeném příšeří pozoroval. „Dívej se pořádně!“ Asi za půl minuty začal papír výrazně tmavnout a uprostřed na nás svítila Vojtova dlaň. „Jé!“ Opatrně jsme kleštěmi opláchli papír v přerušovací lázni a ponořili obrazem dolů do ustalovače. Vojta chtěl okamžitě rozsvítit. Proč ne? Rozsvítili jsme v místnosti a převrátili papír v ustalovači obrazem vzhůru. Dětská radost neznala mezí. Musel jsem ho krotit, aby si do ustalovače pro „moje ruka!“ nesáhl. Po třech minutách jsme kleštěmi přenesli obraz do kbelíku s vodou a já mohl Vojtovi dovolit, aby si jej z lázně vytáhl.

„Nechceš si vyrobit nějaké zvířátko? Zkusíme kachnu?“ A tak byl náš druhý pokus tvořivější. Nejprve jsme si pod zvětšovákem ukázali, jak stín kachního zobáku vytvořit a že je třeba při osvícení rukou nepohybovat. Osvitovou dobu a clonové číslo jsme vyhodnotili jako vyhovující. Vojta ruku na místě udržel, a tak vznikla kačenka.

Druhým pokusem byla kachnička. Nebo spíš pejsek?

Oba první vyprané a mokré obrázky běžel po schodech vzhůru do druhého patra ukázat mamince. A protože vývojka byla účinná a papíry stále funkční, já mohl mezitím přemýšlet o kreativnějším a náročnějším výtvarném projektu pro tříleté dítě. „Vojto, zkusíme sluníčko?“

Sluníčko 1

Vysvětlil jsem mu princip pokusu. Tentokrát bude potřeba svítit zvětšovákem na papír dvakrát. Já budu při prvním poločasu pokusu pohybovat nad Vojtovýma rukama víkem krabice, kterým zakryji polovinu listu tak, aby se nám předčasně neosvítila. Potom otočíme osvětlovaný list o 180 stupňů, Vojta opět rozloží ruce s roztaženými prsty a v druhém poločase osvítíme druhou polovinu listu. Při prvním pokusu se projevilo, že jsem již 5 let žádný obrázek nenadržoval, a tak synchronizace obou polovin nebyla ideální. Nevadí, papírů máme dost. Již na druhý pokus se nám podařilo vykouzlit docela pěkné, symetrické sluníčko a každé další vyloupnutí obrazu v tmavé vývojce bylo malým kouzlem.

Sluníčko 2

„Tak co kdybychom tě pod další obrázek ještě podepsali?“ „A jak?“ „Vyrobíme slovo Vojta z drátku a položíme ho na papír stejně jako tvoje ruce. Taky se pod ním udělá stín, kde zůstane bílý podpis.“ A tak vzniklo poslední sluníčko s podpisem a mohli jsme přejít k dalším experimentům.

Sluníčko 3

Co takhle zkusit padesát odstínů šedi? „Vojto, nasypeme si na papír plaňky, a až rozsvítíme, ty je budeš postupně z obrázku sundávat.“ V garáži jsme si zajistili dostatek třísek a v červené tmě na exponovaný papír vyskládali pořádnou hromádku. Přidali jsme i nezbytný drátkový podpis umělce. Samozřejmě jsme tentokrát maximálně zaclonili a prodloužili osvitový čas na devadesát sekund. „Vojto, opatrně!“ A Vojta sundával z papíru rychle jednu třísku za druhou. Asi po 70 sekundách jsme vyprázdněný papír stáhli z osvíceného kuželu a opět ponořili do vývojky. Vznikla abstrakce, na jaké je však tříletý chlapec z vlastních kreseb přirozeně zvyklý, takže mamince po opláchnutí všech výtvorů popisoval i: „Plaňky, to jsou pla-ňň-ky!“.

Plaňky v padesáti odstínech šedi.

Dvě hodiny v temné komoře utekly jako nic. Mezitím se probudil i mladší Jáchym, a tak jsem si řekl, proč nezaučit i devatenáctiměsíčního mrňouse do tajů temné komory. Pokusili jsme se o oblíbené sluníčko – na výsledku vidíte, jak končí pokus udržet ruce batolete dvakrát deset sekund v klidu.

A závěr z celého víkendu? Je to stále stejné kouzlo. Vrátit se o pár let zpátky je nejen příjemně nostalgické pro někoho, kdo v temné komoře strávil mládí, ale i zábavné pro děti všech generací. Zkuste to, třeba podle mého stručného návodu. Zvětšovák, červené LED osvětlení ani další vybavení komory nepotřebujete. Pro podobný experiment postačí lampička, červený krep papír přes úsporku na stropě, zatemněné okno koupelny, tři mělké misky, prošlé papíry a roztoky od některého kamaráda, který je podobně jako já zapomněl dosud vylít. Nebo se ozvěte, ještě mi zbyly.

Sluníčko 4