Pokud Miroslav Hucek (1934) opravdu začal fotografovat proto, že se mu nechtělo ráno brzy vstávat, dobře udělal. Teď je mu sedmdesát – a má za sebou půlstoletou fotografickou dráhu, která stojí za pozornost: obrovské množství fotografií, fotografických cyklů, výstav, řadu publikací…
Miroslav Hucek téměř patnáct let pracoval jako fotoreportér časopisu Mladý svět. I když dnes jeho fotografie mohou někomu připadat příliš krotké, ve své době působily jako svěží vítr. Hucek je dnes považován za jednoho ze zakladatelů české moderní fotožurnalistiky. Jeho fotografické reportáže z Čech i z nejrůznějších cest po světě si dodnes uchovaly svěžest, protože Hucek měl – a stále má – smysl pro humor, drobné životní paradoxy i dar vidět neotřelé věci. A ještě jednu věc je dobré připomenout: Miroslavu Huckovi nikdy nešlo tolik o technicky dokonalou fotografii jako o snímky, z nichž dýchá život.
 |
| Miroslav Hucek: Lucemburská zahrada, 1968. © Miroslav Hucek |
Malou retrospektivu fotografického díla můžeme nyní pod názvem Cesta za snem vidět v pražské galerii Leica. Výstavě dominuje Huckova nejznámější fotografie Křídla pana Makovičky z roku 1972, u níž je na kusu papíru popsán i skutečný příběh pana Makovičky, který se opravdu pokoušel létat. Je tady také další Huckova proslulá fotografie z Indie Vesnice u Ágry, ukázky z cyklu Tramping, fotografie z pohřbu Jana Palacha a mnoho snímků z cest po celém světě. Nejstarší vystavená fotografie vznikla v roce 1959, nejnovější v roce 2002 v Huckově bydlišti – ve Zbraslavi, které věnoval svou fotografickou publikaci U nás ve Zbraslavi.
Miroslava Hucka jsem potkal v galerii Leica zrovna v okamžiku, kdy mu bylo sedmdesát let. I když jsem to předem nijak neplánoval, nedalo mi to a položil jsem mu několik otázek.
Vaší současné výstavě dominuje proslulá fotografie s příběhem – Křídla pana Makovičky. Ta se stala nejen symbolem lidské touhy létat a být svobodný a nevázaný, ale také symbolem lidské tvořivosti. Nerozčiluje Vás, že se právě tato fotografie stala vaší ikonou?
 |
| Miroslav Hucek: Křídla pana Makovičky, 1972. © Miroslav Hucek |
Nevadí mi, že fotografie Křídla pana Makovičky je tak zpopularizovaná. Dnes se mi zdá, že bych ji už měl představovat jako své logo, tak snadno je zapamatovatelná.
Fotografie jsou jako děti, v určitém věku nebo období začnou žít vlastním životem.
Ale abych rozvedl, proč mám tu fotografii rád. Má atmosféru průkopnictví, touhu po uskutečnění něčeho nového. Zároveň mi připomíná pana Makovičku, který prodával kdysi v obchodě se suvenýry na Hradčanském náměstí. Chodili jsme tam s přáteli na procházku
s naší malou dcerou a zatímco ona pobíhala po parčíku, povídali jsme si. Tehdy mu bylo sedmdesát, jako je dnes mně.
Procestoval jste řadu zemí. Na kterou z nich nejraději vzpomínáte? Mně osobně se nejvíce líbí Vaše fotografie z Francie: Lucemburská zahrada, Před modrou prádelnou anebo Prodavačka na bleším trhu. Připadá mi, že pobyty ve Francii pro Vás byly mimořádně inspirativní. Máte k této zemi nějaký zvláštní vztah?
Moje první cesta do Francie se uskutečnila v roce 1966. Byli jsme mladí a chtěli jsme poznávat. Jezdili jsme ve skupinových zájezdech a hledali poučení z neznámého prostředí. Ono ani nebylo tak neznámé, znal jsem je z knih o umění, z Hemingwayova Pohyblivého svátku. Při mé první cestě mi učarovala Paříž. Vždy se tam toužím vrátit. Má schopnost inspirovat a přitom si zachovává svou identitu nezávisle na turistech a dnes i mnohonárodnostních obyvatelích, které dokáže přijmout do svého světa. Když tam jsem, mám pocit, že tam patřím. Mám však nostalgii po staré Paříži, dnešní je už jiná, ale jiný je i náš život.
Dlouhá léta jste pracoval v Mladém světě. Býval to časopis, který pro mnohé hodně znamenal, a zároveň to byla také líheň dobrých fotografů. Kde se tam vzal, jak se dnes říká, takový „tah na branku“?
 |
| Miroslav Hucek: Před modrou prádelnou, Paříž, 1966. © Miroslav Hucek |
Přátelil jsem se tehdy s fotografy Honzou Bartůškem a Pavlem Diasem. Připravovali jsem výstavu Chceme vidět život ve všem a pomohl nám s ní fotograf Leoš Nebor z čerstvě vzniklého časopisu Mladý svět. A tak se zcela náhodou stalo, že potřeboval něco vyfotografovat a já zrovna měl volno a z toho se odvinula spolupráce. V prostředí redakce jsem poznal, že jsou tam lidé, kteří mají podobný názor na časopis jako mám já, že znají svůj obor a chtějí být ještě lepší a také jiní. Do ničeho mě nenutili, neříkali, že je to nepřijatelné, i když tehdejší požadavky byly mnohdy nesmyslné. Bylo to šťastné období a vzácné seskupení osobností, které byly ochotny dávat a já chtěl přijímat. Výtvarným redaktorem byl tehdy Jaroslav Weigl (dnes ho můžete vidět v kolektivu divadla Járy Cimrmana). Ten mi uštědřil velmi cenné rady a já pochopil, co se stane s mou fotografií, když se zmenší na velikost poštovní známky nebo z ní bude titul nebo dvoustrana, a co se s ní stane v tisku. Do roku 1966 byl mým šéfem Leoš Nebor. To slovo šéf však používám snad poprvé. Byl to především vzácný kolega a přítel. Nikdy mu nebudu dost vděčný za to, že si mě vybral a dal mi příležitost. Prodiskutovávali jsme fotografii jako obor, její smysl v tisku, pojetí fotografie i techniku. Už nikdy v životě jsem neměl nablízku takového člověka, plného tolerance a všestranných vědomostí v oboru fotografie. Byl to on, který na stánkách časopisu začal prosazovat rovnost významu textu i fotografie. Fotograf nebyl podřízen píšícímu redaktorovi a vyslovoval souběžně obrazový názor. To se ujalo mezi všemi redaktory a věřím, že to tam zůstalo, i když jsem již v roce 1975 musel odejít. Dnes již časopis nesleduji. Když se mi dostane do rukou, tak už jen logo MS nebo slogan „už jsi čet mladý svět“ mi připomene staré časy.
Křídla pana Makovičky a řadu dalších známých fotografií jste pořídil Leicou. Zůstáváte věrný tradiční značce? Čím jste vlastně za ta léta fotografoval?
Fotografovat jsem začal Prakticou, byla to zrcadlovka, finančně přijatelná s možností využití výměnných objektivů. Později to byl Pentacon a ten jsem vyměnil za Leicu IIIa. To bylo asi v roce 1958, když jsem byl na FAMU. V Mladém světě jsem dostal přidělenou Exaktu. Kolem roku 1964 přišla do redakce Leica M 3 s objektivy Summiluxem 35mm a Super Angulonem 21mm. Tyto objektivy jsem si zamiloval a tomuto typu řady M jsem zůstal věrný po celý život. Je to přístroj tichý, spolehlivý, slouží dlouhá léta bez poruch. Samozřejmě, že mě vábily všechny druhy fotografické techniky. Používal jsem Rolleiflex, Bronicu, Praktisix. Z kinofilmových aparátů pak Pentax Spotmatic, který jsem později vyměnil za Nikon F.
Po odchodu z redakce jsem musel přejít na střední formát. Postupně jsem používal Horsemann, Verivide, Pentax 6×7 a Linhof 9×12. Ty větší formáty fotopřístrojů byly nutné z důvodů barevných diapozitivů, které mně po nějakou dobu poskytovaly obživu. Skončil jsem však u Hasselbladů z důvodů kazet a výborné optiky. Avšak nikdy jsem neopustil Leicy M, ať už M3, M4 a dnes M6. Vyhovuje mi, že nevyžadují příliš technické pozornosti, mají vše, jsou tiché a vidím okamžik záběru. Mohu se plně soustředit na záběr. Digitální Leicu jsem již také měl, ale příliš mě rozptyluje technika snímání, i když si uvědomuji, že pro určitý druh práce je nenahraditelná. Ale z nových technik si vybírám a zkouším.
 |
| Miroslav Hucek: Z cyklu Jak chutná polibek, Berlín 1973. © Miroslav Hucek |
Pro řady fotografů se stal černou komorou počítač a dobrá tiskárna. Fotožurnalisté pracují s digitálními přístroji snad bez výjimky. Je to rychlejší, pohodlnější… Ale klasicky zhotovená černobílá fotografie své kouzlo neztrácí. Čím to je?
Proč klasická černobílá neztrácí na svém kouzlu? To je to kouzlo tvorby, stylizace a uspokojení z toho, při čem jsme byli. Krása tvaru, stupnice šedi, polostín a trochu tajemna při vzniku obrazu. Černobílá stylizace je oproštěna od barevného rozptýlení pozorovatele, je jednoznačnější a přímočařejší. V dnešní době přemíry barevných informací je černobílá fotografie světem klidu, i když probíhající akce na obraze je vzrušující.
Potkal jsem Vás v Leice právě ve chvíli, kdy Vám bylo sedmdesát let. Působíte jako optimista plný elánu. V posledních letech jste fotograficky zmapoval místo, kde žijete – pražskou Zbraslav. Velká voda Vám tam sice před dvěma lety zaplavila ateliér, ale nevzala chuť fotografovat. Čemu se budete věnovat nyní?
Mám v hlavě několik projektů a také jich ještě několik musím dokončit. Snad jenom zdraví by mě mohlo omezit. Technika, finanční prostředky ani úspěch na to nemají vliv. Fotografie je totiž obor, při kterém nejste nikdy sám, pomáhá Vám hledat a nalézá nepoznané.
