… neúspěchy

Pokud vždycky všechno vychází, je to podezřelé. A to nejen ve fotografii, ale v životě vůbec.

Neúspěch s fotografií souvisí opravdu hodně. Každý fotograf zkazil nespočet snímků, občas něco rozbil, sem tam byl nepochopen („Proč jsi proboha fotil zrovna tohle?“), jindy selhala technika a někdy zkrátka shodou více či méně nešťastných okolností dotyčný člověk vypadal jako naprostý blb. Otázkou je, co s tím dotyčný udělá. Motivací dalšího pokračování tohoto seriálku bylo několik. Kromě výše uvedeného to byl také příběh mé nešťastné známé, která po průchodu bezpečnostní prohlídkou na letišti mohla všechny své fotografické počiny z dovolené vyhodit (jasně, je to její vina a neopatrnost, ale zamrzí to stejně), ovšem zjistila to až po vyvolání filmů a tristním pohledu na fialové fotografie. Říká se – celkem právem – o všech autorech, že pokud o něčem píší, jsou to vždycky jejich zážitky, i když v rámci umělecké (pro někoho ovšem neumělecké) licence. Stejně jako si někteří lidé potom, co se jim nepovedou nějaké ty snímky, řeknou už nikdy nebudu fotit a radši si koupím pohledy, říkám si někdy po článku, jenž byl sice dobře myšlen, ale čtenáři to viděli jinak, že už nikdy nic nenapíšu, a pronásleduje mě vize exemplárního a ostudného vyobcování z redakce Paladixu, což mě děsí ještě o něco víc než to, že vypadám jako totální hlupák… Zpět k té umělecké licenci – i sny a vize jsou koneckonců zážitky…

Stane se, že věci nevycházejí tak, jak si představujeme, což ostatně třeba Milan Kundera považuje za jedno z hlavních pravidel fungování života. Ti, kdo znají jeho slavný román Žert, vědí. A tak když jsem si kdysi naplánoval návštěvu noční Paříže, ušel asi 10 kilometrů, fotil a pak zjistil, že jsem si do letité Praktiky L2 špatně nasadil film, byl jsem opravdu zklamaný. Naštěstí jsem mohl tuhle vycházku další večer zopakovat… Zpravidla ale tolik štěstí nebo další možnost nemíváme – okamžik mine a jen si můžeme pamatovat, co jsme z nejrůznějších příčin nevyfotografovali. Maximálně si ještě můžeme slovy písničkáře Pavla Dobeše nadat v duchu do starych zviřat, co se pasla v polu a nebyli to lvi, což jsem také nesčetněkrát udělal, i když bez toho ostravskeho přizvuku. To je ale neúspěch, o kterém víme jen my sami a nemusíme to nikomu vykládat; ostatně takovéto zážitky a hlavně pocity z nich jsou nesdělitelné, když se jimi člověk moc užírá (zpravidla zbytečně).

Pokud to ale nebudeme brát nijak přehnaně tragicky v duchu hesla, že pokud nejde o život, jde o … (nic), jsou to historky pohříchu zábavné a leckdy i zajistí společenský úspěch, i když v době, kdy se neúspěch udál, moc k smíchu nebývají. Všechno – i nezdary – po čase vypadají jinak a lze se s nimi mnohem snáze smířit. Jeden můj kolega byl fotografovat v USA, kam jel hlavně kvůli fotografiím národních parků, a všechny nás lákal na snímky, které přiveze. Nebyl důvod mu nevěřit. Vrátil se nejen bez snímků, ale i bez fotografické výbavy, protože na nějakém parkovišti mu kdosi vykradl auto, filmy nepochybně zahodil, ale faktem je, že prostě zmizely. Tento neúspěch asi hodně bolel, byla s ním spojena i nemalá finanční ztráta. Že by přestal fotografovat? Ani omylem, prostě tam jel znovu a ty snímky opravdu přivezl. Stojí za to. Navíc nad oním příběhem teď už s úsměvem mává rukou a ukradený foťák je mu už opravdu úplně ukradený.

Zdánlivě horší jsou ty neúspěchy, o kterých vám někdo řekne. „Když to neumíš, nefoť!“, slyšel možná každý, kdo někdy někomu ukázal svoji fotografii, a měl v ten moment pocit, že aparát zahodí a už NIKDY nebude fotit. Nebo bude, ale nikomu nic neukáže. Za slovo nefoť si dosaďte libovolné sloveso jako třeba nezpívej, nemaluj, neřiď nebo nepiš… Neberte to tak, vždyť chybami se člověk učí! Prostě to zkuste znovu, třeba vás příště někdo za něco pochválí. Ale i přílišná chvála je na škodu (natož pak smrdutá sebechvála!), protože k ničemu nemotivuje a vůbec nepomáhá najít si vlastní cesty. A také limity těchto cest. Zkažená fotografie je nikoli důvodem k ukončení činnosti, ale k pojmenování chyb a motivací následně vyvozených důsledků. Nespokojenost může být příčinou změny techniky, materiálu a třeba i celkového přístupu k fotografii, ale těžko jen kvůli nějakému příkrému odsudku přestat. Potom by se stala aktuální otázka, proč vlastně fotografujeme. Fotografií se jistě každý zabývá proto, že je to jeho styl vyjádření a vnímání světa, nikoli proto, že by chtěl, aby se nad každým snímkem musely vznášet obdivné a pochvalné komentáře těch, kteří je viděli. Proto – pokud se stane, že vás někdo odsoudí za něco, co jste udělali, jak nejlépe jste uměli – máte možnost diskutovat a snažit se příště chybu neopakovat. Ale stát si za svým je také důležité, ne vždy mají všichni kritici jen a jen pravdu. Jestli chcete, klidně chybu opakujte, protože to třeba vůbec není chyba a protože do toho koneckonců je to vaše věc.

Tak to chodí, že se něco někdy nepovede. A to jak ve fotografii, tak kdekoli jinde. Nevzdávejte to! Už jen proto ne, že by třeba někdo mohl mít radost, jak vám zkazil den, nebo abyste si sami o sobě nemysleli, že jste zbabělci (nemluvě o těch ostatních!). Nevzdávejte nic také proto, že byste se připravili o zjištění, že vám to už jde. Vzdávat bychom se neměli také proto, že i zjištění, že na něco nemám, je ku prospěchu věci. Můžete zjistit, že vám nejde reportáž, ale umíte skvělá zátiší. Zjistíte třeba, že kompakt se nehodí na astrofotografii a že s velkoformátovým přístrojem se špatně jezdí na kole. Pochopitelně přeháním, ale přeháním proto, že stokrát známá pravda se stane tou vaší až v okamžiku, kdy si ji objevíte sami, kdy se o ní přesvědčíte. Metoda pokus – omyl není dobrá dejme tomu ve zdravotnictví nebo v ekonomice, ale ve fotografii slaví úspěchy pořád. Nad reakcemi k asi opravdu nepovedenému článku jsem si napřed říkal, že recenze psát už nebudu, když mi několik lidí vysvětlilo, že je píšu špatně, ale pak jsem přišel na lepší nápad – vrátím se ke svým hradům a zámkům, také ke staré fototechnice a k tomuto fotoliterárnímu seriálu, protože jednak mi to jeden člověk zlomyslně poradil a jednak mi to jde asi opravdu líp. Takže vše špatné je k něčemu dobré, ne?

Možná se divíte, že tady nejsou žádné snímky. Co by tu mělo být – fialové fotografie z ozářeného filmu, rozbitý fotoaparát, člověk s uříznutou hlavou (žádná vražda, ale špatný výřez!), poškrábaný film nebo třeba podexponovaný snímek čehokoli? Měl bych tu publikovat věci, které patří do koše? Už tam dávno jsou. Kdokoli ať si sem doplní své nepovedené snímky, rozbité přístroje, poškrábané filtry, špatně vyvolané filmy, své neúspěchy, protože ten, kdo dočetl až sem, přesně ví, co sem patří. Původně jsem chtěl napsat článek, kde bych mohl zdánlivě odůvodněně publikovat obsah své fotopopelnice (koš se ukázal býti příliš malým), ale tato umělecká licence je pro mnohem odvážnější autory.

Takže nakonec je to úplně jinak: tento článek je bez fotografií, ale přesto o fotografii. O neúspěchu, který se dříve či později dostaví jako sice nevítaný, ale přesto důležitý host, který vám tvrdě do očí řekne, že něco děláte špatně. Berte to tak, že má třeba pravdu, a zkuste to jinak. To není nikdy na škodu. Neúspěch patří ke všemu, co patří k životu, který je přece hlavně o překonávání neúspěchů a nezdarů. Fotografujte. Fotografujme a nenechme se odradit.