Neuvěřitelný člověk Karel Kruis

Staré fotografie mají zvláštní kouzlo a historickou hodnotu. Pátrání po autorech může připomínat detektivku. Například fotografa Karla Kruise zatím téměř nikdo nezná, ale všechno může být jinak.

Když mě potká nějaký známý a zeptá se mě, co právě dělám, odpovídám už asi třetí rok stejně: „Ale, prosím tě, dělám pořád na tom Kruisovi, je to nekonečný. Teď se o něm snažíme v nakladatelství Kant vydat knihu. Bude to pecka, uvidíš!“ A téměř vždy následuje otázka: „A kdo byl vlastně ten Krůs? Nebo si říkal Kruis?“

Karel Kruis: Autoportrét, kolem roku 1911. © NTM, Karolína Hughes, 2005

Karel Kruis byl neuvěřitelný člověk, který toho stihnul za život strašně moc. Byl to člověk, který všechno dělal nesmírně poctivě a důsledně. Byl to člověk, jakých je dnes už málo. Poslední takový člověk, kterého jsem osobně poznal, byl můj děda. Vždycky, když se o něm zmíním před někým, kdo ho dobře znal, tak znovu cítím tu poctivost a lásku, kterou kolem sebe celý život rozdával. A jestli to vyjde, tak tu knížku o Karlu Kruisovi věnuji právě svému dědovi. On měl krásné české příjmení, Hrouda. No, ale to ti asi nic neříká. To je stejné jako s tím Kruisem, takový fantastický člověk a nikdo ho nezná a to je strašná škoda.

No tak počkej, to mě dost zajímá, tak povídej…

To se nedá povídat takhle na ulici, to je na dlouho.

Tak nezajdeme někam na jedno?

A tak si jdeme někam v klidu do tepla posedět a já už se těším, jak budu zase o Kruisovi vyprávět a někdo další se o něm něco dozví…

Karel Kruis: Panorama Českého středohoří s dominantou hradu Házmburk, 1915. © NTM, Karolína Hughes, 2005

Z jaké doby jsou vlastně ty Kruisovy fotografie?

Kdy přesně začal fotografovat, nevím, ale nejstarší fotografie, tedy přesněji – nejstarší dochovaný skleněný negativ 18×24 cm je z roku 1882 z Velkých Popovic. Je to krásný záběr stavení na samotě, všude pastviny, v popředí si děti hrají kolo-kolo-mlýnský. Tento starý negativ má citlivou vrstvu ještě neortochromatickou. Domnívám se, že Kruise přivedla k fotografii nejen jeho technická zručnost, která byla samozřejmě předpokladem k ovládání fotografických přístrojů, ale také chemie, které se věnoval a která je pro zpracování fotografie nutná.

Takže on byl z Popovic?

Karel Kruis: Rej dětí u Popovic z roku 1882. © NTM, Karolína Hughes, 2005

Karel Kruis se narodil v Kosmonosích u Mladé Boleslavi 13. 5. 1851. Pocházel z chudé učitelské rodiny. Po nižší reálce, na kterou chodil do Mladé Boleslavi, ho dal otec do učení do blízké kosmonoské továrny na zpracování a barvení režného plátna. Říkalo se tomu továrna na kartouny.
V jednom nekrologu z roku 1918 jsem se dozvěděl, že už tady Kruis projevil velký zájem o provoz továrny, ale nejvíc ho zajímala chemie. A v roce 1872 se stal posluchačem Chemického oddělení Českého zemského polytechnického ústavu Vysoké školy technické.
V době studií na technice Kruis ve volném čase hodně maloval. Několik těchto pláten se ještě zachovalo. Jsou to olejomalby a docela zdařilé.

Takže to jsou ty skvělé předpoklady k tomu, jak se stát výborným fotografem?

Přesně tak, měl výborné znalosti z chemie, takže zpracování fotografického materiálu pro něj byla hračka, a z krajinomalby si odnesl vytříbený cit pro kompozici a estetiku obrazu.

A jak ses vlastně dostal k jeho fotografiím?

Karel Kruis: Istrijské veduty z roku 1908. © NTM, Karolína Hughes, 2005

Začalo to v Národním technickém muzeu, kde jsem asi před pěti roky objevil v krabicích od sušeného mléka spoustu fotografií jakéhosi Karla Kruise. V té době jsem tam pracoval jako fotograf. Zároveň jsem dálkově studoval fotografii na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě a potřeboval jsem nějaké téma na diplomku. No a ta hromada fotografií od úplně neznámého fotografa mne okamžitě zaujala. Jediné, co jsem o Kruisovi věděl, bylo to, že to byl nějaký chemik. Nikdo už si ani nepamatoval, jak se ta pozůstalost do muzea dostala. Trvalo mi další čtyři roky, než se mi podařilo dopátrat se opravdu fantastických nálezů, a to nejen v jiných institucích, ale především v soukromých sbírkách. Nejdůležitější byla sbírka pana R. B. Vočadla, potomka Karla Kruise, kterého jsem vypátral až v Anglii, a setkání s paní K. Hughes-Vočadlovou, která mi poskytla další cenné Kruisovy negativy i jeho korespondenci. Musím uznat, že jsem to chvílemi prožíval opravdu naplno. Bylo to hrozně dobrodružné. Až teď si uvědomuji, že takový nález je opravdová vzácnost a že jsem měl obrovské štěstí. Nic podobného se už pravděpodobně nebude opakovat.

Můžeš být konkrétní?

Karel Kruis: Profesor c. k. české Vysoké školy technické Emil Votoček. © NTM, Karolína Hughes, 2005

Mohu, ale hodně to zestručním, jinak bychom tady byli ještě zítra. Takže prvním nálezem, jak jsem už řekl, bylo několik krabic nalezených v technickém muzeu. Bylo to asi 650 fotografií většinou nalepených na kartonech, z toho jedna třetina byla signovaná a datovaná. V krabicích bylo i několik novinových výstřižků a tři deníčky s fotografickými zápisky. Ty byly pro mě většinou jediným zdrojem informací, podle kterých se alespoň nahrubo dala určit datace a místo daného záběru některých nepopsaných fotografií. Z tohoto nálezu jsem sepsal bakalářskou práci. Měla velký úspěch a na škole jsem musel slíbit, že se Kruise pokusím vydat knižně, což jsem sám moc chtěl. Před tím jsem však musel mít souhlas z technického muzea, tedy autorská práva. To nebyl problém. Vedoucí archivu mi tehdy řekl, že v jiném suterénním depozitáři objevil další krabice, tentokráte s negativy. Ty by prý mohly „pasovat“ k těm mým fotkám od Karla Kruise. Bylo to tak.

Nevěděl jsem, jestli se mám radovat, či nikoliv. Bylo jasné, že je třeba pokračovat a že to bude pořádná dřina, jsem pochopil, když jsem se pokusil první krabici s negativy zvednout. Jedna bedna skleněných negativů mohla vážit kolem 40 kg. To sklo je neuvěřitelně těžké.
Na druhou stranu jsem měl naprosto jasno, o čem bude moje magisterská diplomka. Měl jsem štěstí, neboť vedoucí archivu PhDr. Jan Hozák mi poskytl tyto bedny s negativy k bližšímu studiu, a to i přesto, že jsem v muzeu v té době už nepracoval. No a pak to přišlo!

A co jako?

Na dně v jedné krabici ležel zažloutlý seznam. Tedy seznam s názvy a datací a přesnou lokací skoro ke všem negativům. Já jsem samozřejmě tušil, že nějaký seznam musel existovat, neboť fotky byly tužkou číslované. Nejzásadnější poznámkou v seznamu byl však malý vpis, kde bylo napsáno, že několik fotografií si ponechal Ing. Velen Vočadlo, což byl syn dcery Karla Kruise, Ludmily. Ten však zemřel v roce 1990 a já jsem se k fotkám dostal až v roce 2001! Co teď? Naštěstí jsem objevil jeho bratra žijícího v Anglii, který mi spolu se svou dcerou Karolínou Hughes-Vočadlovou poskytl mnoho informací a poskytli mi také spoustu krásných negativů ze své soukromé sbírky. Za důkladný seznam fotografií vděčím druhé dceři Karla Kruise, Blažence, která ho sepsala někdy v třicátých letech. Fantastické byly také již zmíněné Kruisovy fotografické deníčky se záznamy o fotografovaných místech s přesnou datací, expozicí a samozřejmě také zhodnocení vyvolání negativu. Tady je zřejmá úžasná pečlivost, s jakou Kruis pracoval. Ta ho pak dovedla k opravdu mistrovskému zvládnutí fotografování. Pochybuji, že by se dneska mezi fotografy našel člověk, který by si vedl tak dokonalé a přesné zápisky o svých fotografiích a o svých závěrech z procesu vyvozených. Samozřejmě opomenu-li digitální fotku, tam to za nás dělá kamera sama…

Co považuješ z fotografického hlediska v pozůstalosti za nejcennější?

Karel Kruis: Istrijské veduty z roku 1908. © NTM, Karolína Hughes, 2005

Cenná je celá sbírka, protože fotografie přece v sobě skrývá spoustu různých aspektů. Jedním z nich je třeba objektivně zachycovat přítomný okamžik. Tudíž cokoliv člověk vyfotografuje, bude jednou z odstupem času nabývat na hodnotě, protože to v sobě ponese ducha doby. Stačí, když se každý podívá na svoje fotky „dělané“ před rokem 1989. No, a pokud někdo k fotografování přistupuje s výtvarným citem pro kompozici a skladbu obrazu – jako třeba právě Kruis –, zbude tu pak opravdu hodnotná sbírka.

Samozřejmě i v Kruisově pozůstalosti jsou fotografie, které jsou velmi vzácné. Jedná se většinou o fotografie pamětihodností nebo portréty významných osobností tehdejšího kulturního a politického života, nebo fotografie určené pro vědecký výzkum. Kruis patřil mezi takzvané fotoamateury – dnes říkáme fotoamatéry. Je smutné, že se dnes slovo fotoamatér tak hrdě „nenosí“ jako tenkrát a je spíš spojováno s někým, kdo vůbec neovládá černobílý proces nebo nepostaví fotoaparát na stativ. A musím přiznat, že mne dost šokují zástupy lidí, kteří jsou schopni se fotografy nazývat přesto, že je jejich přístup k fotografii dost povrchní.
Kruis převážnou většinu svých fotografií exponoval ve svém volném čase v době letních dovolených a během víkendových výletů do okolí Prahy. Nebo ve volném čase, který trávil na svých cestách v zahraničí.

On se tedy fotografováním neživil? A co ho tedy živilo? Jaké měl zaměstnání?

Hlavním zdrojem jeho příjmu a náplní práce byly vědecké práce a výzkumy týkající se chemických procesů v tehdejším lihovarnickém, cukrovarnickém průmyslu, ale také pedagogická činnost na Vysoké škole technické, kde založil a vedl nejen vlastní lihovar, ale také fotoateliér.

Aha… Co tedy vlastně fotil, když právě nebádal nad pivními kvasinkami?

Říci, že nějaký záběr nebo soubor je nejcennější, dost dobře nejde, ale je tu několik opravdu pěkných prací. Především fotografie Braunova kamenného Betlému. Soubor zachycující sochařské dílo Matyáše Bernarda Brauna v podkrkonošském Kuksu totiž patří k nejstarším a také nejzdařilejším fotografickým dokumentům této dnes již mizející památky. Fotografie byly pak publikovány spolu s textem sochaře Josefa Maudera v časopise Dílo v roce 1902. Již zde Josef Mauder apeluje na katastrofální stav této vzácné kukské památky. Z tohoto úryvku z Díla je jasný, že už před sto lety měli problém s graffiti, i když tenkrát se tomu říkalo obyčejně vandalství. „Všechno je zpustošeno, poškrábáno a pomazáno vzácnými jmény početných vandalů, kteří během dlouhých let se tudy ubírali.“

Karel Kruis: Hospodyně pana Laisera, pí Rézi, asi z roku 1909. © NTM, Karolína Hughes, 2005

Dalším krásným nálezem jsou velké fotografie formátu 30×40 cm. Jsou to krásné zvětšeniny vedut z některé z přímořských vesniček v Istrii v Chorvatsku. Tyto fotografie byly vykopírovány kontaktně ze stejně velkých negativů, z kterých je patrné, že jejich předlohou byly opět fotografie. Kruis chtěl tímto opětovným kopírováním dosáhnout té správné atmosféry, kterou se pyšnili fotografující piktorialisté.

Na letní dovolenou – dřív se říkalo na letní byt – Kruis se svými dětmi často odjížděl na vesnici. Tenkrát skoro každý druhý větší sedlák v létě pronajímal některé z pater svého statku, takže bylo z čeho vybírat. Dokonce k tomuto účelu sloužil v Praze Ústav království města Prahy pro zprostředkování bytů. Kruis na letním bytě často fotografoval sezónní práce sedláků na polích, do kterých zapojoval i svoje děti. Kruis takto zmapoval okolí Nižboru v roce 1896, Zbirohu v letech 1998 a 1899 a Teplic nad Metují v září 1899, odkud pocházejí fotografie Adršpašských skal. Krásné jsou též fotografie Židovy strouhy z Bechyňska z roku 1901.

Z portrétních fotografií jsou nejkrásnější ty, které zachycují Kruisovy dcery Blaženku a Ludmilu, které otci často stály modelem, a především inscenované skupiny výletníků v přírodě, připomínající romantickou atmosféru výletů do pražského okolí. Ale nejpopulárnější jsou určitě ty, na kterých jsou tehdejší „celebrity“, například úřednictvo velkostatku s panem a paní Daubkovými, malíř František Ženíšek, Josef Václav Myslbek, Alois Jirásek a spousta dalších.

A fotil Kruis taky obyčejné lidi? Třeba nějaké vesničany?

Na konci svého života v srpnu 1917 Kruis fotografuje ucelený soubor fotografií všech obyvatel vesnice Sedlejovice u Sychrova. Jednotlivé rodiny fotografuje vždy na zápraží jejich rodné chalupy.

A kdy vlastně Kruis zemřel?

Karel Kruis zemřel těsně po Vánocích 27. prosince 1917. Bylo mu 66 let.

Musím říct, že jeho fotografie jsou opravdu krásné a pan fotograf je velmi zajímavý. Tak ti držím palce a těším se na krásnou knížku!