Nikon F-401, F-401s a F-401x

V roce 1987 byla na trh uvedena zrcadlovka, která v mnohém předznamenala současné přístroje. U příležitosti tohoto malého výročí se pojďme podívat, co byl (a je) Nikon F-401 vlastně zač…

Nikon F-401 (na severoamerickém trhu nazývaný N4004) se v prodeji objevil v červenci 1987 (mimochodem prodejní cena samotného těla byla 64.000 japonských jenů). Čtyřistajednička byla teprve druhým AF modelem Nikonu po F-501 (1986, tělo prodáváno za 89.000 jenů), která ovšem jak konstrukcí, tak vzhledem vychází spíše z manuálních těl jednookých zrcadlovek; naproti tomu F-401 přináší řadu nových věcí, které se pak staly běžnými. Je to jednooká kinofilmová zrcadlovka pro formát 24 × 36 mm s automatickým zaostřováním a automatickým či manuálním (dle nastavení) řízením expozice. Má vestavěný TTL blesk (tímto opět drží u Nikonu prvenství – a nejen tam, je to vlastně první SLR s integrovaným TTL bleskem vůbec!), změnila se i ergonomie těla, jež se sice v dalších letech dále vyvíjela, ale základ je tentýž i u dnešních digitálních zrcadlovek a zde se objevil poprvé – jde hlavně o grip, tedy ergonomicky tvarované držadlo a na jeho horní ploše tlačítko spouště. Vertikální nápis Nikon na gripu je specifickým znakem modelu F-401 a jeho dalších derivátů 401s a 401x; je také zajímavým faktem, že nápis se stále zvětšoval – u 401x je o dost větší než u prvních 401 – důvod ovšem těžko odhadovat.

Tato SLR tvořila základ řady uváděné v dalších letech – kromě F-401 ji tvořily F-601 (resp. F-601M) a F-801 (resp. F-801s); čtyřistajednička byla z této řady nejlevnější a jednalo se o poměrně jednoduchý přístroj pro začínající či nenáročné fotografy (později se pro tuto třídu přístrojů vžil název „Entry level SLR“). Model Nikon F-301 (v USA označován jako N2000, uveden 1986) do této řady v rozporu se svým označením nepatří: jde o zrcadlovku s motorovým posunem filmu, čtečkou DX a automatickým zaváděním filmu, ovšem s manuálním zaostřováním a manuálním nebo poloautomatickým ovládáním. Stejně tak Nikon F-501 (N2020) není moc příbuzný s F-401: jde vlastně o třistajedničku s AF, ovšem v ovládání a řízení expozice nejsou mezi F-301 a F-501 žádné rozdíly.

Víceméně vždy mi vadilo americké značení modelů Nikonů. Neměl jsem k tomu žádný racionální důvod, jen jsem se ve dvojím značení moc nevyznal (a určitě jsem nebyl sám), ovšem nyní při globálnějším pohledu na celou výrobní řadu je naopak předností amerického značení to, že se výrobní řady F-301 (N2000) / F-501 (N2020) méně pletou s F-401 (N4004) / F-401s (N4004s) / F-401x (N5005) / F-601M (N6000) / F-601 (N6006) / F-801 (N8008) / F-801s (N8008s); vyšší číslo znamená lepší model, což u evropského značení moc neplatí (alespoň u 501 a 401 určitě ne)…

Tělo Nikon F-401/N4004 je zvenku plastové, ovšem plast je na solidním kovovém základu: šachta, bajonet i dráha filmu jsou z kovu. Vnější plast vypadá poměrně odolně. Typ přístroje není označen; na místě, kde jsme už dávno zvyklí vídat označení typu, je jen nápis „AF“. Přístroj měl elektronicky řízenou závěrku s časy od 1/2000s do 30s v automatickém režimu, manuálně (tedy v manuálním režimu nebo při prioritě expozičního času) je možno nastavit časy od 1/2000s do 1s (krok 1 EV). Přístroj není vybaven časem B, ale místo něj se objevuje praktičtější čas T (po stisku spouště se závěrka otevře, po dalším stisku zavře).

Měření světla je TTL (tedy skrz objektiv). Nikon zde poprvé uvedl tzv. “Matrix metering”, tedy vícesegmentové měření – model 401 pracuje se třemi takovými segmenty. Korekce expozice nejsou možné, stejně jako není možné manuálně nastavit citlivost filmu (pouze čtečka DX v rozmezí 25 – 5000 ASA; pokud je vložena kazeta bez DX, je nastavena citlivost 100 ASA). Automatické zaostřování (mechanický motorový náhon z těla) mělo 1 lineární senzor a řídil ho modul AM200, kde se objevila metoda „Image Master Control“, což je software kontrolující zároveň expoziční hodnoty i funkce AF. Přístroj disponuje čtyřmi expozičními režimy: plným manuálem, prioritou clony (A), prioritou času (S) a plným automatem (P). Expozici lze blokovat tlačítkem AEL (bez popisu), které je umístěno vedle gripu na přední straně přístroje; tlačítko zámku expozice blokuje i polohu AF. Expozimetr i AF se zapíná polovičním stiskem spouště. Samospoušť je elektronická se zpožděním cca 10 sekund a lze ji vypnout i v době jejího běhu. Samospoušť má 2 varianty: buď lze pořídit jeden snímek, nebo dva s malým odstupem. Kabelovou ani dálkovou spoušť používat nelze.

Posun filmu je motorový a není to žádný rychlík – zvládá jen 0,4 obrázku za sekundu. Zakládání filmu je jednoduché – jazýček filmu se vytáhne k červené značce, poté se zavře zadní stěna a naplno stiskne spoušť. Počítadlo snímků je mechanické, čísla se objevují v okénku vedle ovladačů clony a času. Po otevření zadní stěny se počítadlo samočinně vynuluje. Přístroj napájejí 4 klasické tužkové baterie 1.5V typu AA; v modelu F-401x jsem zkoušel i akumulátory NiMH (1.2V) a přístroj ochotně pracoval, i když s takovýmto zdrojem se tehdy určitě nemohlo počítat. Zpětné převíjení filmu je nutno aktivovat ručně.

Ovládání je z dnešního pohledu poněkud zvláštní. Hlavní ovladače jsou 2 – a jejich kombinacemi lze ovládat vše. Zajímavý je ale hlavně fakt, že clona se ovládá z těla, nikoli clonovým kroužkem na objektivu – a tak je bez problémů možno použít objektivy AF-Nikkor G, které clonový kroužek vůbec nemají; při použití AF-Nikkor D (s clonovým kroužkem) je třeba nastavit (a případně zaaretovat) maximální clonové číslo, jinak přístroj odmítá cokoli dělat. Na ovladači časů je červeně označena poloha „L“ – to je hlavní vypínač, který je aretován tlačítkem, aby se přístroj nezapnul např. při pohybu v brašně. Další polohou je zeleně označené „A“ – při zvolení této polohy je pak třeba druhým ovladačem nastavovat clonová čísla (krok 1/2 EV). Pak jsou na voliči časů hodnoty od 1/2000 do 1s a T – při jejich nastavení přejdeme do manuálního režimu; pokud ovšem zároveň nastavíme na clonovém ovladači polohu „S“, pracujeme v režimu předvolby času (správnou clonu přístroj sám dopočítá a nastaví). Poslední možnou kombinací je nastavení obou voličů do polohy A-P (časový volič) a S-P (clonový volič): pak pracujeme v plné automatice bez vlivu na expoziční hodnoty (a dokonce o nich ani nic nevíme – takže v režimu „P“ funguje přístroj asi jako kompakt, i když asi s lepšími výsledky). Ovládání není moc rychlé ani pohodlné (na ovládání jednou rukou rychle zapomeňte), ale je přehledné, jednoduché a i bez návodu snadno pochopitelné. Problémem je však to, že při vypnutí přístroje nezůstanou nastavené expoziční hodnoty (resp. čas), protože hlavní vypínač a ovladač časů jsou sloučeny do jednoho voliče.

Vestavěný blesk má směrné číslo 12 (ISO 100), vyklápí se manuálně pomocí dvou protilehlých tlačítek nahoře na hranolu. Svým reflektorem pokrývá blesk úhel odpovídající objektivu ohniskové vzdálenosti 35 mm a delší. Na F-401 lze nasadit i externí TTL blesk; zkoušel jsem SB-80DX, což je mnohem mladší přístroj než čtyřistajednička, a pracoval bez problémů. Synchronizační čas je 1/125s a delší. Pentagonální pevně vestavěný hledáček má velký a dost světlý obraz (zvětšení 0.8× při použití objektivu 50mm zaostřeného na nekonečno) a pokrývá 92% obrazového pole. Uprostřed je vyznačen kruh a značka AF senzoru; pro manuální zaostřování (přepínač AF/MF je vedle bajonetu vpředu) nemá matnice žádné zaostřovací pomůcky. V hledáčku se nezobrazují žádné konkrétní hodnoty; je vybaven jen několika barevnými LED: informace o správném zaostření (zelená tečka), správná expozice (červený kroužek), podexpozice (červené minus), přeexpozice (červené plus) a červený symbol nabití blesku (pokud je blesk v neaktivní poloze, řekne si přístroj o jeho použitím blikáním tohoto symbolu).

“Smyslový dojem” (lze-li to tak nazvat) ze všech variant Nikonu F-401 je překvapivě dobrý, byť to ve své době byl snad nejlevnější a nejzákladnějsí Nikon. Grip je dostatečně velký, poloha spouště dobrá, povrchová úprava vypadá jednak solidně, jednak anti-skluzově (a skutečně taková je). Hmotnost samotného těla 401 bez baterií je kolem 650 gramů; se čtyřmi tužkovými bateriemi a objektivem se tak hravě dostaneme k hranici 1 kg; pro někoho příjemný fakt, pro někoho otravná tíha.

V dubnu 1989 se objevila vylepšená varianta Nikon F-401s/N4004s, jejíž prodejní cena byla 61.000 jenů. Vylepšení se týkalo vnitřku, nikoli vnějšího vzhledu (tam došlo jen ke změně dvou malých detailů – přibyl nápis označující typ přístroje a zvětšilo se logo Nikonu na držadle). Kruhové ovladače expozičních časů a clonových čísel byly u 401 a 401s kryty plexisklovým krytem, který se u modelu 401x už nevyskytuje. Ovládání se naprosto nezměnilo. Uvnitř se však změnilo mnohé – zejména byl vylepšen AF modul AM200 (nyní pracoval v rozmezí -1 až 19 EV při ISO 100); Nikon se rád chlubil, že AF pracuje i při osvětlení, které vydá jedna zapálená sirka (nezkoušel jsem, ale vzhledem k tomu, že s takovým “osvětlením” mají dost co dělat i mnohem lepší a novější přístroje, beru to spíš jako reklamní heslo). Z dnešního pohledu není AF žádný zázrak, ale před lety bylo vylepšení světelného rozsahu AF významné. Další změna se týká měření světla – matrix měl nyní 5 segmentů (F-401 jen 3) a automatika podle slov výrobce měla být schopna správné expozice i v protisvětle (zase nutno brát v intencích doby vzniku).

Stejně jako model F-401 mohl být i F-401s vybaven jednoduchou datovou stěnou – v označení typu se pak změnilo na F-401 QD (N4004 QD) resp. F-401s QD (N4004s QD). Datová stěna uměla opravdu jen jedinou věc: tisk data nebo času do snímku. Měla vlastní baterii a bylo možno ji vypnout bez vlivu na ostatní funkce přístroje.

Poslední variantou se stal Nikon F-401x/N5005; byl uveden na trh v září 1991 za cenu 64.000 jenů. Současně se objevila i varianta QD (cena 69.000 ¥). Hlavním vylepšením byly opět funkce, i když zde došlo i k změnám designu – zejména zmizelo ochranné plexisklo nad otočnými ovladači clon a časů (usazoval se pod ním prach, což nesvědčilo vzhledu přístroje), opět se zvětšilo logo na rukojeti a bylo ještě nápadněji barevné. Zlepšeno bylo měření světla (5 segmentů zůstalo, ale zvýšila se citlivost TTL: EV 0 až 19 při ISO 100 s objektivem 50mm f/1.4), čidla tak zvládala větší rozdíly mezi světly a stíny. Vestavěný blesk nyní pokrýval úhel záběru až do 28 mm, směrné číslo, chování blesku i manipulace s ním se nezměnila. Přístroj v poloautomatických režimech (A, S) „žádal“ o použití blesku v případě, že střední část obrazu byla o 2 EV a více tmavší než zbytek obrazového pole; pokud jste ale blesk nepoužili, přístroj exponoval (tedy žádné zablokování spouště apod.). V poslední modifikaci F-401 šlo o víceméně nepodstatné změny, ale i ty prodloužily „morální životnost“ základního modelu.

Všechny modely „lidové“ kinofilmové zrcadlovky Nikon F-401 byly velmi oblíbené a prodávaly se dobře, o čemž svědčí nejen velký počet vyrobených kusů, ale i to, že dodnes jsou tyto přístroje poměrně běžně k vidění, a to nejen v bazarech, ale i při aktivním používání. Výhody i nevýhody jsou zřejmé – čtyřistajednička je prostě takový nezáludný přístroj… Mezi výhody patří zejména možnost použití objektivů AF-Nikkor G (tedy těch bez clonového kroužku), protože clona se ve všech režimech ovládá z těla; objektivy AF-Nikkor D (s clonovým kroužkem) samozřejmě použít lze, ale clonový kroužek musí být nastaven (případně zaaretován) na maximálním clonovém čísle. Přístroj neumí k nastavení expozice využívat informace o vzdálenosti (Nikkor G a D), ale žádné katastrofy to nezpůsobuje. Dalším kladem je napájení z tužkových baterií, které lze zakoupit prakticky kdekoli (s akumulátory problém není).

Nevýhod je ovšem také celá řada – což je u postarších přístrojů pochopitelné. Kompatibilita s objektivy není nijak skvělá: lze použít objektivy AF-Nikkor (D, G i „non-D“) a objektivy Nikkor vybavené čipem; s manuálními objektivy bez čipu měření světla nefunguje. Při použití objektivu AF-S sice měření funguje, ale přístroj nezaostřuje – to je ovšem pochopitelné, protože Nikkory AF-S se objevily později než F-401. Největší nevýhodou je ale nemožnost nastavení korekcí expozice nebo aspoň manuálního nastavení citlivosti filmu, čímž se absence ovladače korekcí dá velmi dobře obejít. V automatických režimech nemá fotograf žádnou informaci o expozičních datech, což je pro vážnější práci opravdový handicap; jenže je třeba si uvědomit, že pro takovou “vážnější práci” přístroj nebyl primárně určen. Ovládání je pomalé, nelze s ním pracovat ani jednoručně, ani s přístrojem u oka – je však stále ještě řada lidí, kterým by toto moc vadit nemuselo.

Uvažujete-li o jednoduché kinofilmové zrcadlovce Nikon s AF, není F-401 zas tak mimo úvahu; jen je třeba vědět, co chci, co potřebuji a co ne. Tělo je solidně odolné (na rozdíl od nových low-end “celoplasťáků”) a nevyžaduje speciální baterie, což např. při cestování není zas tak zanedbatelný fakt. Při jeho zničení či ztrátě tak není třeba propadat beznaději, protože současná prodejní cena těla je cca 1500 Kč. Jednoznačně však – pokud je to možné – volte poslední model F-401x/N5005; jednak toho bude mít nejméně za sebou, jednak ony dílčí změny, ke kterým v průběhu výroby čtyřistajedničky došlo, nejsou až tak zanedbatelné…

Ilustrační snímky k tomuto článku byly pořízeny digitální zrcadlovkou Nikon D50 s objektivy AF-S DX Nikkor 18-55mm f/3.5-5.6G ED a AF Sigma 50mm f/2.8D EX Macro a kruhovým makrobleskem Sigma EM-140 DG iTTL. ©2007 Milan Sýkora
Přehledné vyobrazení modifikací přístrojů vytvořeno s využití tiskových materiálů firmy Nikon.

Přístroj Nikon F-401x k tomuto článku laskavě zapůjčila firma Centrum FotoŠkoda. V bazaru FotoŠkoda najdete velmi širokou nabídku přístrojů, objektivů i dalšího příslušenství.