Nízké Taury – Große Bösenstein

Deník přechodu hlavního hřebene Rottenmannských Taur.

První část hřebene od Stein am Mandel (vlevo vzadu) až po Kleine Bösenstein (pohled z Zinkenkogel)

Niedere Tauern, tedy Nízké Taury, najdete v Rakousku, ve spolkové zemi Štýrsko. Je to rozsáhlé pohoří, příslušejcí do skupiny centrálních krystalických Alp. Na rozdíl od jiných alpských skupin jeho vrcholy jen vyjímečně přesahují nadmořskou výšku 2500m. Tvářnost pohoří je rozmanitá: najdete zde travnaté vršky, skalnaté štíty a ostré hřebeny, horská jezera a lesnatá údolí. Na hřebeny se ještě nevyšplhaly silnice, lanovku najdete jen vyjímečně a i horských chat je jen poskrovnu. O Nízkých Taurách se dá říct, že nejsou přelidněné. Na hřebeni potkáte skupinky výletníků hlavně v místech, která jsou dosažitelná v rámci jednodenního výletu z některé z chat. O kousek dál se vám může stát, že celý den nikoho nepotkáte – a pokud ano, pak se často jedná o naše krajany.

Hory – kam oko dohlédne

Rottenmannské Taury jsou jednou z horských skupin Nízkých Taur a najdete je na severovýchodě pohoří. Souvislý hřeben začíná jižně od města Rottenmann horou Stein am Mandel (2043m) a táhne se bez nutnosti překonávat hluboká údolí k jihovýchodu, kde vrcholí po zhruba osmi kilometrech horou Große Bösenstein (2449m), za kterou se stáčí a pokračuje daších asi osmnáct kilometrů k jihozápadu. Za vrcholkem Breiteckkoppe hřeben v podstatě
končí a je možné buď pokračovat na jih do nitra Wölzerských Taur nebo se stočit na sever a vracet se po jiném hřebeni přes Hochrettelstein na severovýchod k Rottenmannu. Hřeben je možné na několika místech opustit a sestoupit do údoli. V takovém případě je však třeba se smířit s tím, že vás čeká mnohakilometrový pochod zpět do civilizace.

Napůl vyschlé Globukensee

Na věži rottenmannského kostela odbíjel zvon čtvrtou, když jsme hodili na záda batohy a vykročili vzhůru do hor. Bylo teplo a slunce si hrálo na schovávanou za houstnoucími mraky. Zatímco v Čechách byla obloha jasná, lámaly se teplotní rekordy a řeky byly napůl vyschlé, tady dokonce při průjezdu pod Totes Gebirge padlo i pár kapek.

Ulice přešla do asfaltované lesní silničky, pak zmizel asfalt a my jsme stoupali stále vzhůru lesem. Občas se na některé z luk otevřel výhled do údolí a my jsme s potěšením sledovali, jak se domky Rottenmannu zmenšují a otevírá se výhled na hory na druhé straně údolí – ale bohužel také na černé mraky, které se tam začínaly houfovat.

Rozcestí na Seegupf: zprava Diewaldgupf (za ní vykukuje Dreistecken), Moserspitz a Hochheide.

Horská silnice skončila na malém parkovišti u stanice nákladní lanovky a dál vedla jen pěšina. Stoupali jsme po ní a pohánělo nás blížící se hřmění. Jednou jsem se zastavil a ohlédl právě ve chvíli, kdy do protějšího svahu udeřil blesk. Výhled zastírala šedivá clona deště, která se stále blížila. Za těchto pomínek se nám do stanování nad hranicí lesa moc nechtělo a tak jsme se rozhodli strávit noc v poslední výspě civilizace, v chatě Rottenmanner hütte, postavené ve výšce 1650m. Když jsme brali za kliku, déšť došel až k nám.

Grüner See z Hochheide

Ráno nebylo po bouřce ani památky a tak jsme pokračovali ve včera přerušeném výstupu. Les brzy skončil a po pár krocích jsme se ocitli na břehu jezírka Globukensee. Pás holých kamenů na břehu byl široký a hladina byla o dost níž než obvykle. Když jsme pak po snídani vystoupali do sedla Globukensattel (1890m), bylo vidět, že plocha vodní hladiny je méně než poloviční.

Na vrcholku Hochheide, 2363m. Vlevo Dreistecken a Große Bösenstein

V sedle nás došla skupina výletníků, jdoucích nalehko. Za jeden den se sice dá z chaty přejít část hřebene a sestoupit zpět do údolí, tito výletníci však mají většinou namířeno na některý z nejbližších vrcholů a poté se vracejí stejnou cestou.

Dreistecken a Große Bösenstein. Vpředu vlevo Mitterstein, za ním Seekarspitze. (pohled z Hochheide)

Vydali jsme se travnatou stoupající stezkou k jihovýchodu a záhy jsme se ocitli na prvním vrcholku své pouti, 2011m vysoké Seegupf. U kříže odbočovala stezka doleva zpět k chatě. My jsme pokračovali dál na Diewaldgupf (2125m), Moserspitz (2230m) a k dalšímu kříži na vrcholku naší pro dnešek poslední hory, Hochheide (2363m). S rostoucí nadmořskou výškou se hřeben stával divočejším, ubývalo trávy a přibývalo kamení. Na Hochheide se již stoupalo namáhavě kamenitým polem a v závěru po rostlé skále. V délce asi třiceti metrů byla cesta dokonce jištěna řetězy.

Pohled zpátky z Hochheide: Moserspitz

S postupujícím dnem také na obloze přibývaly mraky, ochladilo se, odkudsi se neslo hřmění a tu a tam se spustila i přeháňka. Vlevo pod námi bylo Grüner See, svou barvou dělající čest svému jménu, a před námi rozeklaný Dreistecken. Nevěděli jsme nic o jeho schůdnosti, počasí bylo nejisté a tak jsme se rozhodli odbočit vlevo na hřebínek Mittersteinu a z něj sestoupit k jezeru Gemeinsee a tam strávit noc. I toto jezero mělo velmi málo vody. Jen jsme se zabydleli, přihnala se bouřka a spustil se liják. Tento typ počasí se opakoval téměř denně: ráno slunečno, přes den oblačnosti přibývalo a okolo čtvrté začaly hrozit bouřky. Je proto dobré vyrážet brzy a v časném odpoledni sestupovat z hřebene.

Gefrorener See, vzadu Große Bösenstein

Ráno se však prohřešilo proti právě vyslovenému pravidlu: Bylo chladno, velmi větrno a Slunce vysvitlo jen občas. Nevraceli jsme se zpět, ale obešli jsme Dreistecken od východu. Cestou k sedlu v bočním hřebínku mezi Dreistecken a Seekarspitze jsme viděli velké stádo kamzíků. Směřovali do kotle pod Dreistecken a se záviděníhodnou lehkostí a jistotou skákali po balvanech a skalnatých římsách. V sedle se nám otevřel výhled na neutěšené kamenité údolí s jezerem Gefrorener See (2076m), nad kterým se vypínala nejvyšší hora hřebene, Große Bösenstein. Počasí se zhoršovalo. Stále vál silný vítr a obloha se zcela zatáhla. Vystoupali jsme prudce do sedla nad jezerem, kde jsme se připojili na hřebenovou cestu. Odtud nevypadal Dreistecken nijak hrozivě – na rozdíl od toho, co bylo před námi. Značená cesta pokračovala dál k jihu, byla však označena tabulkou “Jen pro zkušené”.

Pohled zpátky ze svahu Bösensteinu: Sonntagskarspitze, za ní Dreistecken

Minuli jsme tedy drze tabulku a stoupali jsme na Sonntagskarspitze (2350m). Terén byl skalnatý a náš postup pomalý. To nejhorší nás ale čekalo až za vrcholkem Sonntagskarspitze. Vlevo i vpravo prudký sráz a uprostřed ostrý členitý hřebínek. A značka vedla důsledně po hřebeni. Jsem přesvědčený, že i tam, kde by se dalo bezpečněji traverzovat. A tak nahoru a dolů s dopomocí rukou, jen místy s možností použít ocelová lana. Ostrý vítr hnal po obloze stáda temných mraků, naštěstí se nedalo do deště. Pamětní desky připevněné ke skále jsou dokladem toho, že toto místo je ve špatném počasí smrtelně nebezpečné. Poslední úsek výstupu vedl severozápadním svahem přímo po spádnici ke kříži na vrcholu ve výšce 2449m. Kupodivu zde nefoukalo zdaleka tak prudce jako v sedle. Sedli jsme za balvan, obědvali a pozorovali mraky ženoucí se přes Dreistecken a odhalující občas úseky hřebene, po kterém jsme přišli.

Sestup z Bösensteinu: pohled na Zinkenkogel, vlevo pod sedlem vyschlé Geißrinksee

Sestup byl ve srovnání s tím, co jsme měli za sebou, pohodový. Vynechali jsme vrcholek sousedního Kl.Bösenstein a klesali jsme po kosodřevinou porostlém hřebínku Bärwurzleiten k jihozápadu. Počasí se rychle vylepšovalo a když jsme došli k vyschlému jezírku Geißrinksee, svítilo Slunce. Cestou jsme vyplašili zmiji, již druhou při tomto výletě.

Geißrinksee a údolí Pölsen

Noc byla klidná, ráno slunečné a teplé a další cesta nevypadala nijak dramaticky. Byl tedy důvod k optimismu. Pěšina vedla travnatými svahy, ze kterých jen občas vykukovaly kameny, k jihozápadu na Bärwurzgupf (2082m) a potom ke kříži na Zinkenkogel (2233m). Prohodili jsme pár slov s několika českými studenty a naše cesty se záhy rozešly: oni sestoupili z následujícího sedla na sever do údolí a my jsme pokračovali po hřebeni dál na Hochschwung.

Bösenstein ze Zinkenkogel

Před výstupem jsme chvíli poseděli na nečekané lavičce s výhledem na sever a potom přišlo poznání: na
Hochschwung se zase leze po čtyřech, tentokrát však po trávě, jejíž drny moc nedrží a pokud z ní kouká kus skály, může to být také volný kámen. Prvních několik metrů nám vzalo chuť a sestoupili jsme zpátky.

Ze Zinkenkogel na Hochschwung

Mapa (ale i pohled) říká, že z jihu to vůbec nevypadá dobře, na severu je naopak nakreslená cesta vedoucí k vrcholu. Pustili jsme se tedy po severním úbočí do travnatého kotle, ze kterého se ozývalo cinkání kravských zvonců. Cestou necestou jsme se dostali až ke stádu, usměrňovanému starým pastevcem vydávajícím jen velmi málo artikulované výkřiky. Všímal si nás ještě míň než krávy, které před námi neochotně uhýbaly stranou.

Z výstupu na Hoschwung

Došli jsme ke žlabu, ve kterém tekl potůček, a následoval nekonečný a prudký výstup žlabem. Místy bylo nejvhodnější k chůzi koryto potoka, ale jak ubývalo vegetace, šlo se lépe a lépe. Z hřebene nás pozorovali kamzíci.

Z vrcholku Hochschwung zpět

Dojdu k tomu kameni pod nimi a tam se zastavím a oddychnu si. A pak támhle. A támhle. Konečně jsme byli na vrcholku Hochschwung. Další kříž na naší cestě, tentokrát ve výšce 2196m. A před námi, dál na jihozápad, se v odpoledním slunci rozkládala říše mírných travnatých vrcholků. Zahodit batoh a běžet a běžet…

Pohádky z říše travnatých kopců

Výstup na Hochschwung nás stál příliš času a sil a tak na splnění původního plánu nebylo ani pomyšlení. Došli jsme tedy jen asi na půl cesty mezi Schattnerzinken a Seitnerzinken a tam jsme se uložili ke spánku. Kousek od nás tekl potok a všude byly zralé borůvky. Občas se ozvalo hvízdnutí svišťů, jejichž norami bylo celé okolí provrtané. Přes veškerou snahu jsme ale žádného z nich nespatřili.

Přišla noc. Obloha byla jasná a tak jsem se rozhodl, že se pokusím vyfotit hvězdné dráhy. Asi po hodině ale od západu začaly hvězdy mizet za mraky podsvícenými světly civilizace. Dolehlo k nám hřmění.

Ráno jsme za hvízdavé asistence neviditelných svišťů doplnili zásoby vody a pojídajíce borůvky jsme vystoupali zpátky na hřeben. Po obloze se honily bílé mraky. Kam až jsme dohlédli, rozprostíraly se hory, některé zalité sluncem, jinde zahalené temnými mračny. Šli jsme dál po hřebeni a já jsem s obavami sledoval, kam se mraky vrtnou.

Schrattnerkogel, 2104m. Cesta vede na Kreuzkogel a Breiteckkoppe

Napravo slunce, nalevo se právě míhaly blesky. Jak je to daleko? Deset kilometrů? My jsme šli po rozhraní. Seitnerzinken, Schrattnerkogel a Kreuzkogel s posledním křížem naší cesty a pak už poslední velký vrchol toho pohádkového hřebene, 2144m vysoká Breiteckkoppe. Tady se hřeben větví, na jih nejasně pokračuje do Wölzerských Taur, na západ pak ke Kreuzbergu. Tam jsme zahnuli i my. Podle původního plánu jsme dnes chtěli dojít do Planneralm a potom ještě dva dny pokračovat zpátky k Rottenmannu po jiném hřebeni, přes Hochrettelstein a Seeberg.

Cesta na Kreuzkogel

Právě jsme začali stoupat na Kreuzberg, když se za ním ozvalo hřmění.

Sestup z Breiteckkoppe

Už zase? Nechtělo se mi pokoušet dál štěstí a spoléhat na to, že bouřka uhne zase někam jinam (samozřejmě uhnula). V nejlepším přestat. A začali jsme sestupovat na sever do údolí Schwarzgulling. Borůvky, sviští díry a ani kousek místa k přespání. A tak jsme sestupovali a sestupovali, minuli jsme posed, narazili na cestu, která vypadala, jako by ji loni vyhrnul buldozer, ta přešla v lepší cestu, podél níž hučela bystřina. Konečně jsme našli kousek rovného trávníku.

Údolí Schwarzgulling

Ráno nás vedla cesta dál na sever. Podél ní další posedy (prosklené a zateplené), staré sruby, chaty, a všude stopy po těžbě dřeva. Minuli jsme ceduli, která protijdoucím oznamovala, že dále nesmějí, protože je tam z důvodu mechanizované těžby dřeva nebezpečno, a potom jsme došli do osady Gulling. Je tu pila a pompézní, vysokým plotem obehnaná luxusní chata. U ní jsme přešli most a zleva se připojila podobná cesta ze sousedního údolí Weißgulling. Na mostě (zase v opačném směru) byla cedule, hlásající že do lesa se smí jen od 8 do 16,
nesmíte tam sbírat houby a nesmíte tohle a nesmíte támhleto a že to tady všechno patří tomuhle pánovi a že tyhle zákazy má posvěcené shora. Jestli nám na hřebeni nebylo líp.

Oppenberg

Dál pokračovala asfaltka, u ní sem tam nějaká ta usedlost, skoro nic tam nejezdilo a cesta byla nekonečná. Konečně se v údolí před námi objevil kostelík a my jsme věděli, že se po nějakých patnácti kilometrech konečně blížíme k Oppenbergu. Ale ani odtud nejel autobus. Nechal jsem zbytek výpravy a batoh na lavičce nad kostelem a vydal se nalehko do Rottenmannu pro auto. Ještě osm kilometrů. Ty mi ale značně zkrátila dodávka, kterou se mi záhy podařilo stopnout.

Rottenmann byl za svými středověkými hradbami líný, ospalý a liduprázdný. Našel jsem auto a převlékl se do něčeho méně propoceného. Když jsem vyjížděl zpátky do Oppenbergu, odbíjel zvon na věži rottenmannského kostela čtvrtou.

---

Fotografická výbava pro tento výlet byla oproti sestavě z první části vyprávění rozšířena o
dvouokou zrcadlovku Yashica D s drátěnou spouští a filtrem pro infračervenou fotografii.
Na druhou stranu doma zůstal střední objektiv sady (28-105) pro kinofilm. Naprostá většina
snímků tak byla pořízena objektivem 20-35mm. Pro barevné snímky jsem použil Fuji Superia 200, pro černobílé to byly infrafilmy Maco 820c a Konika 750.