Nízké Taury – Hochreichhart a Geierhaupt

Spláchnutý výlet do rakouských hor.

Večerní procházka

I zachtělo se nám zase hodit na záda batohy a dojít někam výš, kde nejen výškové stavby ale ani stromy nebrání dalekému výhledu a noční obloha není otrávena světly sodíkových výbojek. Před několika desetiletími by to bylo jednoduché: Beskydy, Fatra, hole Nízkých Tater… Lidí na horách však přibylo, po hřebenech Krkonoš se prohánějí auta a ochranáři vynesou v zubech každého, kdo by si pod Kráľovou Hoľou byť jen rozložil spacák.

Prst bezradně kroužil nad mapou Evropy, přitahován místy, kde zelená barva nížin přecházela do žluté a dále hnědla. Nemělo by to být daleko, nemělo by tam být moc lidí, nemělo by to být nebezpečné a moc namáhavé… prst zamířil na jih, minul České Budějovice, prosvištěl celní kontrolou, u Linze trochu zaváhal, ale pak pokračoval ještě kousek stejným směrem a zabodl se do mapy jižně od městečka Trieben. Nízké Taury budou to místo.

Deštivé a mlhavé ráno

Na rozdíl od mnoha jiných pohoří v alpské oblasti jsou Nízké Taury schůdnější a jejich nejvyšší vrcholy nedosahují výše než nějakých 2400 metrů. Najdete v nich horské louky, oblé kopce porostlé kosodřevinou, jezera i žulové štíty. Pohoří se dále dělí na jednotlivé části, oddělené od sebe údolími: Rottenmannské, Wölzerské, Triebenské a Seckauské Taury. Po zvážení našich možností a částečném úspěchu ve shánění map jsme se rozhodli začít přechodem hřebene Triebenských Taur. To nám v případě příznivého počasí a dobré kondici umožňovalo plynule pokračovat Rottenmannskými Taurami na severozápad.

Konečně na hřebeni – Feistererhorn

Za východiště jsme zvolili malou vesničku Kalwang, ležící na silnici E57 několik kilometrů jižně od průsmyku Schoberpass v nadmořské výšce asi 750m. Značená nástupní trasa na hlavní hřeben Triebenských Taur začíná jen malý kousek od místní železniční zastávky, tvořené jen nástupištěm s přístřeškem proti dešti. Vlak z Rottenmannu a Triebenu, možných cílů přechodu hor, sem jezdí několikrát denně.

Hned prvního večera, dříve než jsme vystoupili nad hranici lesa, se přihnala první bouřka. Začala za soumraku nenápadným deštěm a s ubývajícím denním světlem nabírala na síle. Zvuk deště brzy přehlušil bystřinu tekoucí dole na louce. V průběhu noci déšt polevil, snad aby uvolnil scénu pro další bouřku, která přišla okolo třetí hodiny.

Pěšina sledovala koryto potoka, skoro pořád lesem vzhůru po spádnici, křižovala několik lesních cest. Jak nevlídné ráno přecházelo v dopoledne, přestávalo pršet a mezi mraky občas prosvitlo slunce. Porost okolo cesty se snižoval a střídal se s pasekami plnými zralých borůvek, což výrazně zpomalovalo náš postup.

Večer pod Hochreichhartem

Konečně jsme měli většinu výškového rozdílu za sebou a ocitli jsme se v sedle nad hranicí lesa. Dál nás vedl travnatý hřeben, mezi kosodřevinou k našemu prvnímu vrcholu, 2041m vysokému Feistererhornu. Po obloze se honily mraky, občas spadlo pár kapek a studený vítr nám vnutil i čepice. Za Feistererhornem, v sedle Stubentörl, jsme se již konečně dostali na naši mapu a i bez ukazatelů jsme věděli, že ten kopec před námi je 2090m vysoký Kleinreichhart.
Dál před námi se vypínala skutečná majestátní hora, 2416m vysoký Hochreichhart, s vrcholem zahaleným v mracích. Seběhli jsme pod něj, do sedla Schönebentörl, a přemýšleli, co dál. Naše další cesta nevedla přes vrchol, ale před závěrečným stoupáním se stáčela k západu k náročnému úseku přes Hirschkarlgrat. Další možnost k přenocování byla až dost daleko a tak jsme se rozhodli pro dnešek nepokračovat. Po stráních se honili kamzíci a zahlédli jsme i sviště, kteří byli velmi plaší. Slunce zapadalo a barevné mraky vytvářely dramatické scenerie. Nakonec se mraky zvedly a my jsme konečně uviděli vrcholek Hochreichhartu a pásy hor táhnoucí se až k obzoru. Za celý den jsme nikoho nepotkali, jen když se na chvíli roztrhly mraky zahlédli jsme spěchajícího chodce na úbočí Hochreichhartu.

Pohled zpátky na Kleinreichhart a Feistererhorn

Počasí ráno vypadalo nadějně: oblačno, ale i modré oblohy bylo dost. Došli jsme na rozcestí. Vlevo pokračovala cesta na vrcholek Hochreichhartu, cesta vpravo po pár desítkách metrů končila u paty strmé skály u tabulky pravící že dále je to obtížný terén a vstup jen na vlastní nebezpečí. Kousek jsme zkusili, ale bylo to už lezení nad propastí, s batohy se nám tam nechtělo a lanem jsme vybaveni nebyli.
Nakonec jsme sestoupili vlevo a Hirschkarlgrat obešli – nestabilní sutí a potom travnatým úžlabím zpátky nahoru na hřeben. Po něm jsme se museli kus vrátit, abychom se napojili na cestu vedoucí po hlavním hřebeni. Zabralo to až příliš mnoho času.

Cesta na Grieskogel a Geierhaupt

Další cesta vedla přes řadu vrcholků ve výšce okolo 2100m. Většinou po kamenech, přelézali jsme i skalnaté úseky. Tak to šlo až na začátek stoupání na Grieskogel a Geierhaupt. Obloha se začala zase zatahovat. Stoupali jsme po úzkém hřebínku, místy bylo potřeba i lézt za pomoci rukou, nikde to však už nebylo tak náročné jako přechod přes Hirschkarlgrat.

Geierhaupt: pod vrcholkem

Na vrcholku Grieskogel (2328m) se připojila zprava značená cesta 971 od Unterwaldu. Konečně jsme byli u železného kříže na vrcholku Geierhauptu, s 2417m nejvyššího bodu hřebene. Počasí se rychle kazilo. Absolvovali jsme proto rychlý sestup do sedla Liesingtörl. Západní svah Geierhauptu nebyl zdaleka tak prudký a náročný jako východní hřeben, po kterém jsme předtím stoupali vzhůru. Rovněž výstup na následující vrchol Schrimpfkogel (2207m) byl celkem v pohodě, až na to že jsme stoupali v dešti a žulové kameny byly rázem velice kluzké. Na Schrimpfkogel jsme se dostali do hustých mraků, viditelnost se snížila na pár metrů, cesta však byla dobře patrná. Tak jsme došli do sedla Krugtörl, kde jsme se ocitli zase pod mraky a uviděli jsme dnešní cíl, kotlinu s jezírkem o několik desítek metrů níže jižním směrem. Protější stranu kotliny uzavíraly ostré štíty Hahnenkammu (2072m). Sestoupili jsme ze sedla, přelezli plot a mezi kravinci našli místo k přespání.

Další na řadě je Schrimpfkogel

Nespal jsem dlouho – někdy okolo půlnoci se přihnala bouřka a hřmění se odráželo od okolních skal. Počítal jsem čas mezi zábleskem a úderem hromu. Jeden blesk stíhal druhý a interval se zkracoval: dvanáct vteřin… osm… pět… dvě… Byli jsme uprostřed bouřky, rachot hromů rozechvíval zemi, já jsem si představoval železné kříže kotvené řetězy na vrcholcích hor zářící při zásahu bleskem a přemýšlel jsem, jestli jsme sestoupili dostatečně nízko.

A počasí se stále zhoršuje

Ráno déšť ustal a okolní hory se halily do mlhy. Dohadovali jsme se, zda sestoupit do údolí podél potoka Grünbach, který vytékal z louže u které jsme spali, nebo se vrátit do sedla a pokračovat po snižujícím se hřebeni.

Poslední světlo nad údolím Grünbachu

Zvolili jsme druhou variantu – na bouřku to nevypadalo, měli jsme před sebou jen jeden vrcholek a tato cesta nás přivede dříve do civilizace.

Stoupání na Kerschkernkogel (2225m) bylo nekonečné. Už se zdálo, že jsme nahoře, ale po překonání prahu se z mlhy vynořil další hrbol, vyšší než ten, který jsme právě zdolali. Občas jsme se přidržovali rukama, ne však pro obtížnost terénu jako spíše pro udržení rovnováhy na kluzkých kamenech. Tráva se střídala s kameny a pevnou skálou. Nahoře jsme se na chvíli zastavili. Kolem nás se hnaly mraky. V jednu chvíli se rozrhly a odhalily naši další cestu. Všechny kopce dnes už budou nižší.

Goldkogel a ti druzí

Sestupovali jsme směrem na Goldkogel (2080m) a začalo pršet. A už nepřestalo. Schoval jsem zrcadlovku hluboko do batohu a pod pláštěnkou si nechal jen dokumentační kompakt. Pěšina vedla blízko hřebene. Vlevo pozvolný travnatý svah, vpravo příkrý skalnatý sráz vedoucí do nízkých mraků. V dálce před sebou jsme uviděli cestu, vedoucí napříč přes hřeben. Byl to k ní ještě kus, čekal jsem ji dřív.

Pokračovali jsme deštěm přes Goldkogel (2080m) dál na sever a za Lattenbergem (2018m) už se kolem cesty začala objevovat kleč a později stromy. U Bärenkogel cesta sestoupila z hřebene vpravo, vedla pod romantickou skalou porostlou stromy a najednou tu byla vytoužená cesta na severovýchod, do údolí. Původně jsme měli v úmyslu pokračovat na jihozápad, překročit údolí Vordertriebental, vystoupat na Grießstein a dál na severozápad po hlavním hřebeni do Rottenmannu, v tomto počasí by to ale byl holý nesmysl.

Návrat do civilizace nám značně usnadnil správce jedné místní chaty. “Kam jdete? Do Kalwangu?” zeptal se nás z okénka terenního vozu. “Za chvíli tam jedu. Sejděte dolů a na křižovatce vás vyzvednu. Ale nezdržujte se.” Šli jsme a šli, v botách čvachtalo, už jsme byli v údolí, kolem cesty se objevila první stavení, míjely nás náklaďáky s materiálem na stavbu cesty někde za námi – a najednou křižovatka. A zvuk motoru, kombík zastavil, vevnitř bylo sucho a teplo a těch zbývajících osm kilometrů jsme urazili jako nic. Děkujeme. Kemp? Tak to vám neporadím. Proč nepřespíte támhle v lese? No, nebudeme si hrát na tvrďáky. Nám se už stýskalo po sprše a dalších vymoženostech civilizace.

Klášter Admont

Klášter Admont

Bloudili jsme po Wald am Schoberpass a marně hledali mapou avizovaný kemp. V Rottenmannu se již zdálo, že se na nás štěstí usměje: našli jsme dopravní značky navádějící na kemp – na místě samém však žádný kemp nebyl a domorodci nám to potvrdili: nicht mehr. Takže dál po silnici na západ až do kempu Putterersee u Aigenu. Příjemné klidné místo. A klidná noc. Deštivá.

Klášter Admont

Ráno pro změnu pršelo. Stočili jsme mokré karimatky, sbalili jsme mokrý stan a vydali jsme se mokrem na východ do kláštera v Admontu, který nám doporučil náš včerejší dopravce. Říkal, že by mělo dnes přestat pršet a tak jsme zařadili kulturní program.
Areál kláštera, stále obývaného a spravovaného řádem benediktinů, je opravený, s upravenými zahradami a velkým parkovištěm. Je možné zde navštívit kostel, kapli a hlavně rozsáhlou knihovnu. Ta má tři sály s tajnými schodišti na galerii, je zdobená barokními sochami a freskami. Bylo zde poměrně dost lidí, ale bylo na co se dívat.

Klášter Admont – knihovna

Klášter byl založen roku 1074 arcibiskupem Gebhardem ze Salzburgu. Své vrcholné období prožíval ve středověku a potom znova v 17. a 18. století. V té době klášter zakládal školy, podporoval umění a doznal značného stavebního rozšíření. V roce 1865 byl těžce poškozen požárem, po kterém byl vystvěn nový kostel v novogotickém slohu.

Klášter Admont – strop knihovny

Po obědě jsme zamířili okolo Halstattského jezera pod Dachstein, do Obertraunu, s úmyslem shlédnout tamější jeskyně. Nechtělo se nám šlapat hodinu v dešti do kopce – vchod do jeskyní je ve výšce asi 1400m – a tak jsme se rozšoupli a ke vstupenkám přikoupili i cestu lanovkou. Konec konců, předchozí dny jsme žili velmi úsporně – tak co si neužít.

Dachstein – Obří ledová díra

Nahoře nás čekala studená temná díra vyzdobená ledem, tedy Obří ledová jeskyně. Není špatná, ale přece jen pro našince zmlsaného Moravským krasem a jinými tuzemskými a slovenskými jeskyněmi to není dech beroucí zážitek. Pravda, rozměry některých sálů jsou impozantní. Kousek od stanice lanovky je ještě museum, kde kromě fotografií a jeskyňářského vybavení vystavují trojrozměrný model systému chodeb dachsteinské Mamutí jeskyně – a je to tedy pořádný kousek! Dosud prozkoumané chodby mají celkem 60km, z toho je veřejně přístupných asi jen 800m.

Dachstein – Obří ledová díra

Počasí nevypadalo, že by se chtělo umoudřit a tak jsme zamířili domů. Koryta řek byla plná, kalná voda se divoce tříštila o pilíře mostů a místy to vypadalo, že se už už vylije z břehů. V pohraničí měli rakouští hasiči plné ruce práce s čerpáním vody ze sklepů a lidé měli jiné starosti než oprašovat přečetné cedule brojící proti Temelínu. Za hranicemi jsme si pustili rádio. V Českých Budějovicích je v ulicích místy až půl metru vody, vyhněte se městu. S koncem našeho propláchnutého výletu do Nízkých Taur začínaly v Čechách srpnové povodně roku 2002.

---

Jakou nosím na podobné výlety výbavu a jak ji mám uloženou? Předně kinofilmovou zrcadlovku s třemi objektivy, pokrývajícími rozsah 20-200mm. Zrcadlovku se základním objektivem (28-105) mám uloženou ve středně velkém pistolovém pouzdře, do kterého se však velmi těsně vejde i s nasazeným 70-200. Zbývající dvě skla pak jsou uložena v polstrovaných pouzdrech. Umístění pak se mění podle potřeby: pistolové pouzdro mám připevněné karabinou na spodní konec pravého popruhu batohu. Kupodivu tak překáží při chůzi jen velmi málo a snadno se dá posunout výš tak, aby se s ním dalo manipulovat. Objektivy pak jsou v kapse batohu, zvenku na stahovacích bočních řemíncích batohu, na bederním pásu (nejméně pohodlné) nebo bez obalů v náprsních kapsách bundy – ve chvílích, kdy hodně fotím. Za deště se vše stěhuje dovnitř do batohu, v civilizaci potom foťák v pouzdře na krk a objektivy někam, aby nebyly vidět a nedaly se snadno ukrást. Jako zápisník a pro případ nouze a deště vozím kompakt mju II s pevným sklem. Je malý, lehký, vodovzdorný a má poměrně kvalitní optiku a velkou světelnost. Bydlí v kapse bundy nebo košile. Do něj nabíjím barevný negativ 400, do zrcadlovky negativ 200. Výbavu doplňuje kapesní stativ (Yashica ST7), drátěná spoušť, infraspoušť, náhradní baterky a polarizační filtr, který však prakticky nepoužívám. Na uskladnění filmů a příslušenství se mi velmi osvědčily igelitové sáčky se zipem.