Analýza 3. kola GPTK 2002 z pera paní předsedkyně.
3. kolo GPTK 2002 potvrdilo to, co již naznačil experiment s vysazením králíků, nejbližších příbuzných zajíce, v Austrálii: zajíci jsou nezničitelní! Každý australský farmář si je dobře vědom, že bez ohledu na množství nasazených psů, nastražených jedovatých návnad a odstřelených kusů králíky nelze udolat. Málo je platné, že mnoho psů, zajícova smrt. Se zajíci a králíky je to podobné jako s trpaslíky. Ty potvory vám vlezou všude – a strašně rychle se množí. Zabijete jednoho a objeví se tři jiní.
Nepopírám, že když se na mě e-mailem začaly sypat soutěžní fotografie pro 3. kolo GPTK 2002 jedna za druhou, tak mi to udělalo radost. Koho by netěšil úspěch vlastního děcka. Na druhou stranu, jak se seznam soutěžních fotografií kvapem prodlužoval, začaly ve mně hlodat pochybnosti, jak si s takovým množstvím snímků poradí bodující. Do 3. kola bylo nakonec přihlášeno 45 obrázků. (Zatímní maximum bylo 35 snímků, loni, také v červnu. Že by červen byl pro fotografy nějak speciální a stal se tradičně nejsilnějším měsícem?) Jak dokazuje několik zoufalých výkřiků ve fóru na Fotoprůvodci, několik zajíců bylo skutečně úspěšně uštváno. Sedmadvacet jich ale ani všichni psi, kterými se to na soutěžních fotografiích skutečně jen hemžilo, nedokázali udolat. Sedmadvacet hlasujících rozhodlo o konečném pořadí fotografií v tomto kole.
Ve veřejném hlasování zvítězila Tobíkova smrt fotografického zajíce. Zdá se, že většina hlasujících se dokázala do tohoto snímku plně vcítit a ztotožnit se s ním. Na druhém místě pak skončila fotografie vítěze loňského ročníku GPTK, Zdeňka Tichého. Přiznám se, že mě trochu zamrzelo, že neskončila první. Ne že bych Tobíkovi vítězství nepřála, ale kdyby Zdeněk konečně jednou zvítězil ve všelidovém hlasování, tak by už konečně musel přestat svoje úspěchy svalovat na podplacené bafuňáře. Kromě toho se mi tato fotografie velmi líbila a patřila k mým kandidátům na Cenu paní předsedkyně. Zdeněk tu opět projevil dobré oko, cit pro atmosféru okamžiku a pohotovost. Fotografie je navíc i kompozičně a technicky dobře udělaná. Vypadá to tak lehce, samozřejmě a jednoduše – ovšem jen do té doby, než zkusíte totéž udělat sami. Známka mistra svého oboru. Kromě toho, že je to výborná fotografie sama o sobě, tak i dokonale vystihuje přísloví měsíce. Hustá řada odhodlaných policajtů se zbraněmi v pohotovostní poloze nenechá nikoho na pochybách, že jakýkoli zajíc nemá šanci. Tady ale není zajíc ledasjaký. Zajícem je obrýlený muzikant. Člověku se v tomto kontextu ihned vybaví jiné přísloví: Inter arma silent musae. Mezi zbraněmi múzy mlčí. Sdělení, už tak jasné, podporují i další symboly a prvky: policajti černí, muzikant bílý, policajti nahoře, muzikant dole, hlava a trubka svěšené… Bravo, Zdeňku.
Co se mi v tomto kole ještě líbilo? Kromě dvou již zmíněných snímků mě podobně jako pana místopředsedu a všelidovou porotu pobavily kreace s plyšovou zvěří (čísla 41 a 42) od Jardy Dohnala, speciálně ta s prodlužovačkami. Líbily se mi ale třeba i všechny tři snímky od blue (čísla 5, 19 a 20), pivní skauti od Honzy Seiferta a nakupovací smrt od Jána Krče-Jediného. Pana místopředsedu, zmocněnce pro Českou republiku, zase zaujal osel Josefa Muzikára. Nemohl ale nalézt souvislost s příslovím měsíce, a proto se nakonec rozhodoval mezi dalšími dvěma svými favority: slimáky od Michala Navrátila a předvolební výzdobou od Zdenka Bakšteina. Svoji cenu nakonec přiřknul první z nich.
|
| Jen počkej, zajíci! (Garry Kasparov a reportéři) Foto: Jakub Kencl |
Fotografie volebních plakátů od Zdenka patřila i k mým favoritům. Líbí se mi jak po výtvarné stránce, tak i obsahem. Přísloví „Mnoho psů, zajícova smrt.“ vystihuje přímo dokonale. Můžeme si ho stáhnout čistě jen k početu volebních plakátů různých stran na fotografii zachycených, nebo můžeme jít víc do hloubky a zavzpomínat na nedávné volby, politické dění před nimi a to, jak dopadly. Každý si podle svého vlastního názoru může dosadit konkrétní strany, jména.
Nakonec jsem ale přece jen, podobně jako pan místopředseda, sáhla jinam. Moc se mi totiž líbily tři černobílé reportážní snímky, které do soutěže zaslal Jakub Kencl. I zde každá z těchto fotografií je dobrá sama o sobě, ale je-li dána do souvislosti s příslovím „Mnoho psů, zajícova smrt.“ získá ještě něco trochu navíc. Když se na ni člověk dívá v tomto kontextu, vynoří se nové asociace a člověka napadnou souvislosti, které by ho jinak nenapadly.
Dvě z těchto fotografií zachycují masopustní veselí. Na jedné z nich je smrtka, na druhé hospodář nalévá masce. Oslavy Masopustu jsem sice osobně nezažila, ale tato scéna mi připomněla Velikonoce, které jsem jako malá holka každoročně trávila u babičky na Proseči pod Ještědem. Vždycky tam chodila po vesnici parta chasníků s harmonikou a klarinetem, s pomlázkami ověnčenými mašlemi od navštívených děvčat a žen každého věku. Kromě pentle se sluší nabídnout též malované vejce a panáka. Velice dobře si vybavuji, jak koledníci, kterým v každém baráku nalijí, obvykle končí. Mnoho panáků, koledníkova smrt. Rychlá. U druhého z masopustních snímků mě zase pobavila ironie osudu: smrtka se v davu sama stala zajícem. Nebo si snad nějakého jiného zajíce umořeného davem vyhlíží?
Svoji cenu jsem udělila třetí Jakubově fotografii, portrétu Garry Kasparova. Jakub fotil z poněkud neobvyklého úhlu, ale přesto se mu podařilo Kasparovova dobře zachytit. Typický ostře řezaný profil s orlím nosem, pichlavý pohled zpod hustého tmavého obočí. Díky tomu, odkud Jakub fotil, se ostatní fotoreportéři dostali do záběru. Kasparov, osvětlený bleskem, ale z davu reportérů jasně vystupuje. I ten, kdo Kasparova nezná, vidí před sebou dynamický portrét muže silného, tvrdého … a slavného. Není pochyb, kdo je středem pozornosti. Všechny objektivy a blesky míří na něj. Díváme-li se na tuto fotografii v kontextu přísloví „Mnoho psů, zajícova smrt.“, ihned vidíme: fotoreportéři – mnoho – psi, Kasparov – jeden – zajíc. Kasparov ale nepůsobí dojmem slabého zajíce. Naopak. Vyzařuje z něj síla. Je to bojovník, který dokáže médiím vzdorovat a i je využít ve svůj prospěch. Nicméně člověka okamžitě napadne, že paparazzi i seriózní reportéří už dokázali zlikvidovat nejednu tvrdou osobnost. Jednak samotným svým počtem a neodbytností, ale hlavně tím, co svojí mravenčí prací dokáží vykutat. Masová média v roli hlídacího psa. Šlápneš vedle a dostaneme tě. Máš máslo na hlavě, zajíci? Nu pogodi!
