O tělech a jiných věcech

Již za několik dní skončí jedna z nejvýznamnějších výstav letošní sezony nazvaná O tělech a jiných věcech. Výstavu s podtitulem Německá fotografie 20. století už můžete vidět jen několik dní v sálech Městské knihovny v Praze, neboť již 28. září výstava v Praze končí a přesouvá se do Berlína.

Je to zvláštní, ale je to tak: monumentální výstavu německé(!) fotografie připravila česká(!) instituce – Galerie hlavního města Prahy. Oslovila při tom znalce dějin německé fotografie a kurátora úspěšných výstavních projektů prof. Klause Honnefa. Ten ve spolupráci se svou manželkou Gabriele Honnefovou a kurátorkou Galerie hlavního města Prahy Hanou Larvovou pro výstavu vybral přes tři stovky fotografií, které datem vzniku pokrývají celé 20. století. Nejstarší jsou tu Trpaslíci nelítostně věcného Augusta Sandera, nejmladší pak „snový“ cyklus Alexandry Vogtové, který vznikl již v „našem“ tisíciletí. Mezi těmito hranicemi pak můžeme nalézt řadu slavných jmen, namátkou například Karla Blossfelda, Leni Riefenstahlovou, Heinze Hajeka-Halkeho, z novějších pak fotografické „hvězdy“ Helmuta Newtona nebo Andrease Gurského. Ovšem jmen a fotografií je tolik, že se z nich běžnému návštěvníkovi může snadno zatočit hlava. Pokusme se proto prohlídku výstavy zjednodušit a všimnout si jen hlavních jmen a trendů.

Jürgen Klauke: Rozhodovací nouze

Řekněme rovnou, že německá fotografie má dva vrcholy. První ve 20. a 30. letech minulého století, kdy se paralelně rozvíjely protikladné přístupy k tvorbě, dodatečně pojmenované jako „nová věcnost“ a „nové vidění“. Zatímco „nová věcnost“ měla svým pojetím blízko k dokumentární fotografii a záměrně omezovala autorův subjektivní vklad do díla, směr nazývaný „nové vidění“ hledal neotřelá témata a nové, dosud neprobádané cesty. Výstava O tělech a jiných věcech začíná zmíněným Augustem Sanderem, jehož fotografie jsou přímo prototypem „nové věcnosti“: z jeho cyklů Děti, které se narodily slepé (1930) nebo Oběti exploze (1930) dodnes mrazí. Protikladné „nové vidění“ na výstavě reprezentují například Karl Blossfeld nebo v Německu usazený Maďar Lázsló Moholy-Nagy. Ovšem nezapomeňme ani na méně proslulého, avšak stejně pozoruhodného fotografa Heinze Hajeka-Halkeho, který je za výstavě představen sérií aktů z první poloviny 30. let.

Je dobré, že se kurátor výstavy prof. Honnef nevyhnul ani spornému období 30. a 40. let, kdy se někteří fotografové dali do služeb nacistické propagandy. Zatímco snímky Maxe Ehlera z této doby nejsou příliš invenční a mohly být klidně vypuštěny, fotografie rozporuplné filmařky a fotografky Leni Riefenstahlové, která před několika dny zemřela v úctyhodném věku 101 let, jsou přinejmenším řemeslně zdařilé a (patrně proto) dodnes svěží. Předválečné a válečné období je však z hlediska německé fotografie jen okrajovou záležitostí, protože druhý zmiňovaný vrchol přichází až mnohem později, v rozmezí 70. – 90. let 20. století, a je téměř výhradní záležitostí tehdejšího západního Německa. V souvislosti s rozvojem technických možností fotografie se v této době jako výrazový prostředek do popředí dostává barva a místem vzniku (převážně) inscenovaných fotografií se stává ateliér. Ovšem nová německá fotografie nevzniká jen tak sama o sobě: řada tvůrců přiznává návaznost na předchůdce z předválečného období. Například Floris M. Neusüss jako přímý následník Moholy-Nagye vytváří obrovské fotogramy, Jürgen Klauke, který na výstavě překvapí cyklem tří velkoformátových fotografií nazvaným Rozhodovací nouze I-III, je žákem Hajeka-Halkeho, Dellie Kellerová pak svou Architektkou (1999) přímo parafrázuje starý Sanderův portrét Žena architekta z roku 1926.

Olaf Martens: Berlin

Vystavená díla kromě jiného dokládají i to, jak se v druhé půli 20. století proměnil pohled na lidské tělo a sexualitu. Fotografie se v té době postupně víc a víc sbližuje s reklamou a díky tomu se do ní dostává, samozřejmě výběrově, mnohem více peněz. Patrně nejlepším dokladem proměny vnímání lidského těla v tomto období je mimořádný úspěch eroticky dráždivých a rafinovaně komponovaných fotografií Helmuta Newtona (jeho velkou samostatnou výstavu budou moci diváci vidět během podzimu na Pražském hradě). Na Newtona svým způsobem navazuje například Wolfgang Tillmans, který patří spolu s Andreasem Gurskym k nejdražším německým fotografům současnosti (jejich fotografie se prodávají doslova za stovky tisíc dolarů), ale i oslavovaný a zároveň proklínaný fotograf Olaf Martens z dřívějšího východního Německa.

Výstava O tělech a jiných věcech je v mnohém překvapivá a provokativní, ale také velmi inspirativní. Pomiňme proto, že kurátor výstavy v podstatě vynechal žurnalistickou a dokumentární fotografii a nezařadil ani některá velmi známá jména z oblasti inscenované fotografie, například Horsta P. Horsta. Na výstavě je k vidění (například ve srovnání s předchozím výstavním projektem Galerie hlavního města Prahy – Slovenskou fotografií) také minimum poetických a humorných snímků, ale to je patrně dáno spíš německou náturou než výběrem fotografií.

I když výstava má podtitul Německá fotografie ve 20. století, je zřetelné, že se prof. Honnef nesnažil o vytvoření objektivního a vyrovnaného pohledu na dějiny německé fotografie 20. století, ale spíš se držel předem stanoveného tématu (lidského těla ve všech podobách) a samozřejmě vybíral i podle toho, co má sám rád. Nepochybujme ani o tom, že ambicí Galerie hlavního města Prahy bylo vytvoření divácky atraktivní výstavy, samozřejmě s přihlédnutím ke všem hlavním směrům a proudům, které se v německé fotografii 20. století objevily. Pokud se na výstavu budeme dívat z tohoto úhlu, musíme jen konstatovat, že se to povedlo dokonale.