Odstraňování šumu

Možnosti digitálního zpracování obrazu jsou dnes velmi hojně využívány jak fotografy veskrze digitálními, tak i fotografy, kteří stále ještě používají analogové záznamové médium. Dnes se podíváme na dva programy, které mohou oběma výše jmenovaným skupinám přispět k technicky ještě dokonalejším fotografiím.

Na začátku tohoto článku bych rád provedl takové malé prohlášení. Tento článek není teoreticky korektním pojednáním o šumu. Ani se z něj nedozvíte definici šumu, jak se šum měří, jak vzniká a podobně. Tento článek je jen o jednom. O tom, jak moc nám šum na fotografiích vadí a jak a kdy můžeme na fotografii vnímání šumu ze strany pozorovatele potlačit. K vysvětlení budu v článku používat nekorektní názvosloví, jež si budu do značné míry vymýšlet sám, případně budu šum kategorizovat do zcela nových (a z hlediska teorie nesmyslných) kategorií. Nicméně tato “zvěrstva” činím v tom nejlepším úmyslu pomoci nám všem v boji se záludným nepřítelem.

Co je to šum a jak se projevuje

Nemyslím si, že je zapotřebí hlouběji nahlédnout do teoretických definic, abychom si detailně objasnili termíny signál a šum. Myslím, že pro pochopení tohoto článku i recenzovaných programů si stačí uvědomit následující. Signál je náš obrázek a šum je zkrátka něco, co většinou na snímku nechceme a co na snímku vzniká víceméně bez nějakého našeho většího přičinění. Je to takový skrytý nepřítel, jenž, ač nepozorován, vždy se nějak do obrazu vloudí.

Hned na začatku je dobré si připomenout, že možnosti ovlivnění šumu během expozice snímku jsou poměrně omezené. V případě analogovo-digitálního procesu šum můžeme významněji ovlivnit toliko volbou fotografického materiálu a jeho zpracováním (přesnost expozice, push/pull, kvalita skeneru). U digitální fotografie můžeme významně ovlivnit šum jen třemi způsoby, a to to výběrem digitálního snímače (fotoaparát, digitální zadní stěna), způsobem expozice a volbou “citlivosti” snímače (spíše než o změnu citlivosti digitálního snímače – ta je pořád stejná – jde toliko o zesílení zpracovávaného signálu).

Než se vrhneme do nelítostného boje se šumem, je také dobré si uvědomit, že nás příliš nezajímá absolutní velikost šumu. Laicky řečeno – když na kinofilmovou Portru 160 exponuji obrázek, ten následně vyvolám, naskenuji a chci z něj udělat co možná nejkvalitnější zvětšeninu 40x60cm, tak mě šum zajímat musí a musím ho nějakým způsobem řešit. Naproti tomu, pokud stejnou situaci zachytím na svitek 6x9cm, který zpracuji za stejných podmínek jako v případě předešlém, tak mě žádný šum zajímat nemusí, neboť i když absolutní míra šumu bude identická jako v prvním případě (stejný materiál, stejné volání i skener bude šumět více méně stejně), tak na výsledném tisku/fotografii stejného rozměru nebude žádný šum pozorovatelný.

Většina článků se dívá na šum především z pohledu, jak vzniká (resetovací šum CCD, geometrický šum CCD, teplotní šum CCD, šum A/D převodníku, zesilovače, vlastnosti filmu, …). Naproti tomu já se zkusím zcela laicky zamyslet nad šumem z pohledu vizuálního dojmu na výsledné fotografii.

Byť šum je jenom “jeden”, tak svými projevy nám připravuje dvojí úskalí. Degraduje totiž nejenom informaci barevnou (na víceméně monochromatických plochách se objevují nesmyslně barevné lokální úlety), ale i informaci topologickou (hladká plocha se jeví jako drsná, potlačení drobných detailů). Ještě jednou bych chtěl připomenout, že tu nerozlišuji dva druhy šumu. Spíše jeho dva projevy, které jsou navíc neoddělitelné. Ale subjektivně jednou vadí spíše jeden, jindy ten druhý a někdy oba dohromady.

Proč šum odstraňovat

Já osobně jdu šumu po krku především v těchto třech případech:

1. Vadí mi vlastní šum. A to především jeho barevné projevy.
2. Šum brání dostatečně razantnímu doostření.
3. Metody odstranění šumu používám k tvůrčím záměrům.

První případ je jasný. Především v tmavých místech se nám objevují barevné anomálie (ať už jsou způsobené podexponovaným filmem, šumem skeneru nebo digitálního chipu).

Druhý případ je trochu záludnější. Někdy (především se to týká zpracování filmového skenu) šum (v tomto případě zrnitost) brání nasazení razantnějšího doostření, neboť v případě doostření velmi rušivě vystoupí i šum. Řešením této situace je šum v obraze před doostřením potlačit.

Třetí skupina je velmi volná. A každý si pod ní může představit téměř libovolnou aplikaci, při které se používají postupy odstraňující šum k jiným účelům. Já je poměrně často používám k specifickému potlačení detailů určitých částí obrazu, které dává trochu odlišné výsledky než klasické postupy k tomuto přímo určené (blur).

Potlačujeme šum

Vlevo je zmenšená upravovaná fotografie. Vpravo pak 100% výřezy části kalhot. A – neupravováno B – šum potlačen pomocí desaturace C – šum jemně potlačen za pomoci filtru Noise Ninja Při tisku na A3+ byl šum v tmavších částech oděvu lehce patrný. Obě metody, B i C, si s potlačením šumu poradily z hlediske percepce finálního tisku stejně dobře – tj. šum nebyl pozorovatelný. Kinofilm Supra 400 volaný na základ, skener FS4000, skenováno s rozlišením 4000dpi / 16 bitů

Pokud chceme vizuálně potlačit šum v digitálních datech, je potřeba nejprve se zamyslet nad tím, jestli je opravdu šum potřeba odstranit. Neboť ne všechno, co ruší na monitoru při zvětšení 100%, je rozlišitelné na finální zvětšenině. Pokud se tedy rozhodneme nějakým způsobem potlačit vjem šumu ve fotografii, máme de facto k dispozici dvě účinné metody.

V případě, že nám vadí spíše náhodná barevnost šumu (typicky tmavé, podexponované partie, ve kterých se objevují chaoticky zbarvené body), lze si pomoci velmi jednoduše. Pokud se jedná o monochromatickou oblast, není nic jednoduššího než oblast vybrat (stačí poměrně hrubě), desaturovat a následně vrátit ten správný odstín. Tento postup funguje velmi dobře pro celou řadu případů – tmavé oblečení, špinavá voda apod.
Tento postup jde s úspěchem použít i pro retuš pleti. Nejenom že se zbavíme v pleti nepříjemných barevných artefaktů, ale i pleť vyhladíme a snadněji vyretušujeme různé žilky, póry i jiné problematické vady.

Pokud se ovšem šum nachází v partiích s bouřlivě se měnící barevnou informací, případně šum potlačuje vnímání drobných detailů či znemožňuje ostření (odbarvením šumu se příliš nezbavíme problému s doostřováním), je potřeba sáhnout ke specializovaným metodám, které si se šumem poradit umí. Alespoň do jisté míry.
Tyto metody nejsou součástí žádného specializovaného editoru (Photoshop, Gimp) určeného k editaci fotografií. Lze je sehnat toliko jako samostatné produkty, které fungují buď jako specializované programy, případně dokáží spolupracovat kupříkladu s Photoshopem na úrovni plug-inů. (Funkce pro odstranění šumu obsažené v editorech jsou pouze primitivní filtry, které s těmito specializovanými programy nelze srovnávat.)

A právě dva takové programy se pokusíme dnes otestovat. Jsou jimi Noise Ninja ve verzi 1.1.2 Professional a Neat Image ve verzi 3.1 Pro Plus.

Než přistoupíme k vlastnímu popisu a testu programů, pojďme se podívat, jak principiálně z hlediska uživatele pracují.

Program sám o sobě není schopen šum na fotografii rozpoznat. Nicméně pokud jsme schopni programu na začátku dostatečně přesně definovat, co je na fotografii šumem a co nikoliv, dokáže si se šumem poměrně přesně poradit. Tuto definici, díky které dokáže program rozpoznat šum od informace, budu v dalším textu nazývat šumovým profilem.

Definice šumového profilu probíhá v obou recenzovaných programech zhruba stejně. Na fotografii je potřeba nalézt takové místo, kde se projevuje šum a nejsou v tomto místě žádné další strukturální informace (drobné detaily, barevné přechody apod.). Z takto označené oblasti pak program dokáže určit šumový profil, který lze zobecnit na celý obrázek. Po tomto hrubém nastavení lze šumový profil ještě doladit. A upřímně řečeno, toto přesnější vyladění probíhá v programu Noise Ninja mnohem intuitivněji a rychleji. I když ani s Neat Image to není žádná katastrofa.

Tvorba šumového profilu jde zautomatizovat ofocením speciálního obrazce dodávaného výrobcem softwaru. Tuto možnost jsem nezkoušel. “Ruční” nastavení je natolik rychlé, pohodlné a dostatečně přesné, že jsem neměl potřebu se tímto nějak podrobněji zabývat.

U fotografií pořízených digitálním fotoaparátem není nutno šumový profil vytvářet. Téměř pro každý současný digitální fotoaparát má jak Noise Ninja, tak Neat Image šumové profily pro jednotlivé citlivosti již předpřipravené. Navíc Neat Image umí z EXIF informace přečíst typ fotoaparátu a použitou citlivost snímání, takže šumový profil dokáže vybrat a použít automaticky.

Speciální předdefinované šumové profily pro jednotlivé kombinace filmu a skeneru nejsou k dispozici (a ani se nedivím). Jejich vytvoření je již plně v rukou uživatele. Já jsem se snažil jakési univerzální profily pro svůj skener a několik druhů filmů, které používám, vytvořit. Nicméně jsem příliš úspěšný s těmito profily nebyl. Mnohem lepších výsledků dosahuji, pokud pro každou fotografii vytvořím profil ručně zas a znovu.

Jakmile máme vytvořený šumový profil, je možné se pustit do boje s vlastním šumem. Než však tak učiníme, musíme si objasnit jednu zákonitost. Téměř každou digitální úpravou obrázku (levels, curves, color balance apod.) nějakou informaci ztrácíme. Nikdy žádnou nezískáme. Jediným ziskem je vizuální vyznění, které je blíž našemu tvůrčímu záměru a vědomí, že při správném postupu je úbytek informace v obrázku de facto nepozorovatelný.
Při použití metod sloužících k potlačení šumu je to ale maličko jinak. Aplikací tohoto filtru totiž nejenom že informaci ztrácíme, ale ztrácíme ji v mnohem větší míře, než jsme zvyklí při tradičních úpravách (levels apod.). Proto použití tohoto filtru je vždycky obchodem něco za něco a jeho precizní nastavení je nutným předpokladem jeho úspěšného použití.

Nastavení vlastní filtrace probíhá na dvou úrovních. Programu říkáte, jak moc má potlačit barevné projevy šumu (šum přestane barevně rušit, nicméně struktura obrazu – např. zrno u skenu z filmu – zůstane stejná) a jak topologické projevy šumu (šum se eliminuje, dochází k mizení zrna, vyhlazování obrázku a bohužel také k masivnější ztrátě detailů). S nastavením těchto parametrů je potřeba si u každého obrázku individuálně pohrát. Na paměti je zapotřebí mít především toto:

• Pokud připravujete obrázek pro tisk, je potřeba si uvědomit, že není důležité, jak upravený obrázek vypadá na monitoru, ale jak bude vypadat po vytištění. Je to podobné jako u doostřování (pro některé techniky tisku, je zapotřebí obrázek na monitoru přeostřit, aby na papíře vypadal korektně). Bohužel toto je zapotřebí vyzkoušet individuálně pro každou technologii tisku/tiskárnu a formát zvětšenin.

• Aplikací téměř vždy přicházíme o pozorovatelné detaily. Proto je potřeba postupovat s nasazením této metody velmi opatrně a nepotlačovat šum v obrázku víc, než je nezbytně nutné.

• Byť logicky nastavujeme filtr v úrovních “jak moc má šum zmizet” a “jak moc se má odbarvit”, tak tato nastavení se v každém programu ovládají odlišně a rozdílným počtem parametrů.

• Je také dobré si uvědomit, že řada nastavení filtru přímo s potlačováním šumu nesouvisí a jenom se snaží napravit vedlejší efekty, které aplikací filtru vznikly. Především se jedná o vizuální snížení ostrosti a saturace barev. Proto některé programy mají přímo ve svých nastaveních ukryty parametry, které se snaží tyto ztráty ex post zamaskovat. Myslím, že je dobré umět odlišit, která nastavení souvisí přímo s potlačením šumu a která až s případným post-processingem. Neboť ty druhé je někdy záhodno provést později, až v rámci úpravy obrázku v grafickém editoru.

Noise Ninja

Noise Ninja

K ovládání programu Noise Ninja lze říci jediné – skvěle jednoduché a přehledné. U digitálního fotoaparátu se v podstatě stačí starat o dva kroky – Profile a Filter. V první z nich zvolíme filtr pro daný fotopřístroj a citlivost. V instalaci je cca 130 nastavení pro 36 fotopřístrojů. Nechybí vlastně žádná dostupná DSLR, z vyšší kategorie kompaktů a elektronických zrcadlovek pak chybí jen Sony 828. Profily jsou ale na webové stránce výrobce aktualizovány a lze stáhnout i další (zrovna 828 už na webu k dispozici je). Po výběru profilu lze výsledek ověřit v kroku Filter a případně doladit nastavení. A to je vlastně vše – aspoň u mého EOSu 10D byl výsledek při implicitním nastavení vesměs slušný a vlastně nebylo co nastavovat. Pak už tedy jen spustíme konverzi. Musím říci, že právě toto mě na programu Noise Ninja asi nejvíc nadchlo.

Poslední dostupnou funkcí je volba Touch-up. Tato volba slouží k tomu, abychom mohli odstranění šumu provést pouze na části obrázku. Myšlenka zajímavá a jistě praktická, ale její realizace je více než sporná. Bohužel totiž není k dispozici žádný nástroj ve stylu “lasa” ve Photoshopu či něčeho podobného, máme k dispozici jen kreslící nástroj, který ruší anebo naopak potvrzuje provedené odstranění šumu. Praktická využitelnost je ale hodně sporná a možná by v praxi bylo lépe načíst do Photoshopu původní a “odšuměný” obrázek jako dvě vrstvy a pak v něm vybrat, která část snímku bude vzata z které varianty.

Neat Image

Neat Image

Neat Image je také profesionálně zvládnutý program. Snadno a elegantně se používá. Jediné co bych mu vytknul je poněkud nesrozumitelné vytváření šumových profilů. Musím se také přiznat, že než jsem se s ním alespoň trochu seznámil, musel jsem častěji koukat do manuálu, než v případě Noise Ninji.

Stejně jako v případě Noise Ninji obsahuje předdefinované šumové profily pro snad všechny možné digitální fotoaparáty současnosti. Jako bonbónek navíc přidává filtr pro potlačení artefaktů vzniklých při JPEG kompresi.

Jeho velkou výhodou je, že umí pracovat nejenom jako samostatný program (stejně jako Noise Ninja), ale i jako plug-in pro Adobe Photoshop. Což práci s programem umí velmi zpříjemnit a zrychlit. Hlavně v situaci kdy pracujte se středo-formátovými skeny (600 MB dat není žádná míra) a jakékoliv zbytečné ukládání, otvírání a načítání obrázku je citelně znát. Plug-in také usnadňuje práci v případě kreativnějšího přístupu (použití filtru jenom na části obrázku apod.), neboť umožňuje práci s vrstvami (bohužel už ne se selekcemi).

Výsledky – DSLR

Snímky z EOSu 10D při ISO 1600 z oslavy narozenin, jediným zdrojem světla byly svíčky na dortu – viz celkový záběr. Zlepšení celkem patrné.

Sice je nesporným faktem, že programy pro odstranění šumu pracují dobře, ovšem reálný přínos již tak jednoznačný není. Při mých testech s EOSem 10D jsem došel k závěru, že pro citlivosti ISO 100-200 nemá použití podobného programu žádný význam. Pokud se při této citlivosti objeví výraznější šum, tak je jeho odstranění vesměs spíše otázkou lokálních úprav, na které je praktičtější Photoshop. Při citlivosti ISO 400 je přínos také většinou sporný. Naproti tomu při ISO 800, 1600 či dokonce 3200 ISO stojí nasazení programu jako je Noise Ninja minimálně za pokus. Více napoví ukázky. Je z nich celkem jasné, že “odšuměná” fotka bude při prohlížení na obrazovce v plném rozlišení působit lépe než neupravená, což bude například při prezentaci pro fotoagenturu působit dobře. Trochu diskutabilní jsou výsledky při tisku – při tisku na menší velikost nemusí být přínos až tak velký. Nicméně určité zlepšení bude patrné i zde.

Ukázkové snímky jsou všechny zpracovány programem Noise Ninja. Výsledky z Neat Image jsou prakticky stejné. Rozdíl vidím v tom, že Neat Image méně doostřuje a tak jsou (alespoň u EOSu 10D) snímky po úpravě poněkud “mlžnější”. Pokud se ale na tento obrázek aplikuje dodatečně unsharp mask, tak se dojem v podstatě vyrovná.

Výsledky – film

U dat skenovaných z filmu je situace a vyhodnocení trochu složitější než u DSLR. Je zde navíc zrno, které při aplikaci protišumových filtrů dává hypotetický další “stupeň volnosti” se kterým je možno si hrát.

Při svých testech jsem se zaměřil především na situaci, kdy potlačení šumu slouží při přípravě fotografií k tisku. Testovací tisky jsem prováděl na tiskárně Epson 2100 na matném papíře. Všechny skeny z kinofilmu byly produkované skenerem Canon FS4000US (4000dpi / 16 bitů) a ze středoformátu skenerem Nikon LS8000 (4000dpi / 16 bitů). Bohužel tiskové výstupy se na internetu velmi špatně dokládají. Obrázky mnoho nenapoví. Takže se budete muset spolehnout především na mé subjektivní slovní hodnocení.

Středoformát

V případě tisků ze středoformátových skenů z formátu 6×7 a 6×9 není většinou zapotřebí se šumem nějak zvlášť zabývat, pokud výsledný tisk má být do rozměru A3+. Jediným případem, kdy nasazení dává smysl, je použití nějakého hrubozrnnějšího materiálu (Portra 400). Ale i u něj je zlepšení spíše v rovině pocitové, než že by člověk nad tiskem fakticky mohl doložit nějaké výrazné zlepšení.

U tohoto snímku z hlediska tisku A3+ (32×48) nemá smyslu nějak zásadně řešit potlačení šumu. Na výsledné zvětšenině nebude de facto vůbec patrný, natož rušivý. Kinofilm Supra 200 volaný na základ, skenner FS4000, skenováno s rozlišením 4000dpi / 16 bitů.

Jiná situace nastane u opravdu velkých tisků/osvitů. Z mých testů vyplývá, že až do rozměru cca 75x115cm (což je formát 6×9 skenovaný na 4000dpi a tisknutý při 300dpi) je situace u svitku znatelně lepší než u tisku z kinofilmu na proporčně odpovídající menší formát (což je v tomto případě kinofilm skenovaný na 4000dpi a tisknutý při 300dpi na formát 32x48cm). Takže ani u zvětšeniny 75x115cm ze svitku 6×9 jsem necítil žádný zásadní důvod, proč se potlačováním šumu nějak zásadně zabývat. Nicméně pečlivým experimentováním se mi podařilo dosáhnou pozorovatelně lepších výsledků při použití testovaných filtrů. Nicméně zlepšení se mi nejevilo jako zásadní.

U větších zvětšenin lze předpokládat, že pomocí potlačení šumu lze výrazně zlepšit vizuální podání fotografie i v případě skenů ze středoformátových zvětšenin. Nicméně v těchto případech jistě každý fotograf provede své vlastní testy.

Tento test jsem prováděl s filmem Portra 160. Testovací snímek pro kinofilm byl pořízen objektivem Nikkor 50/1,8. Pro středoformát jsem použil Linhof Technikon 100/2,8. Oba objektivy byly cloněné na optimum. Foceno ze stativu. V případě kinofilmu bylo exponováno s předsklopením zrcátka. Test proběhl u obou filtračních programů (Noise Ninja i Neat Image) s obdobnými výsledky. Nastavení filtrace bylo ve všech případech provedeno s ohledem na maximální zachování detailů ve scéně.

Kinofilm

U kinofilmu je situace značně jiná. Takže u něj jsem dělal i mnohem podrobnější testy. Nicméně všechny testy jsem prováděl s ohledem na své zkušenosti a zažitou praxi. U kinofilmu téměř nepoužívám inverzi. Takže mé závěry ohledně této kategorie filmů berte s rezervou. Hlavně jsem se zaměřil na svoji silnou stránku – na negativy (a to konkrétně na Supru 200 a 400), kde také nasazení filtrů potlačujících šum je mnohem potřebnější než v případě inverze s nízkou citlivostí.

U zvětšeniny A3+ (32x48cm) začne poněkud vadit šumnění v tmavších partiích oka. Navíc lehce zrnitá struktura dveří, jež tvoří pozadí snímku, brání žádanému doostření. V obou těchto případech metoda desaturace nepomůže. Je tedy na místě použít specializovaný nástroj na potlačení šumu (v tomto případe Noise Ninja). Kinofilm Supra 200 volaný na základ, skener FS4000, skenováno s rozlišením 4000dpi / 16 bitů

U Supry 200 je použití filtru na potlačení šumu minimálně při tisku do rozměru 20x30cm zbytečné. U tisků A3 a A3+ to již zbytečné není, já sám nasazuji tyto postupy skoro vždy. Nicméně nejde o nějaké zásadní zlepšení. Supra 200 je negativ poměrně jemnozrnný a takovéhle zvětšení snese sám o sobě se ctí (danou samozřejmě mantinely toho, že jde o kinofilm a o negativní materiál). Nicméně trochu hraní s potlačením šumu většinou prospěje. Především z důvodu, že jde pak použít razantnější parametry při doostřování obrázku.

U Supry 400 je situace maličko odlišná. Stále jde o velmi jemnozrnný materiál. Ale trochu více šumí ve stínech a jeho rozlišovací schopnost je pozorovatelně nižší než u jeho méně citlivého souputníka. Takže pro tento film (a všechny zrnitější) lze u zvětšenin A3 a A3+ jednoznačně nasazení takovéhoto filtru doporučit téměř vždy.

Na druhou stranu, jak u Supry 200, tak u Supry 400 se většinou s problematickým šumem (typicky na podexponovaných tmavých partiích) dokáži uspokojivě dobře vypořádat za pomoci tradičních metod, které nabízí každý slušný grafický editor.

S citlivějšími emulzemi ani s pushem nemám tolik zkušeností. Nicméně trochu jsem experimentoval s Fuji Press Professional 1600. V tomto případě se recenzované produkty dokázaly se šumem vypořádat poměrně zásadním způsobem. Přesto na mě výsledný tisk nepůsobil dobře. Pokud jsem razantním způsobem šel šumu po krku, fotografie začala působit tak nějak “plastově” (na to pozor, to se stane při necitlivém nastavení velmi jednoduše s jakýmikoliv daty). V případě méně razantního odšumění na mě tisk působil tak “na půl cesty”. Ani ryba, ani rak. Přesto si myslím, že nasazení recenzovaných programů na skeny z velmi citlivých emulzí může být velmi prospěšné a užitečné. Jen to asi chce více zkušeností s těmito materiály, než mám já.

Nerad bych zapomenul na ještě jedno použití recenzovaných programů. Nezapomínejme, že fotografické emulze se vyvíjejí. A naštěstí většinou k lepšímu. Na zkoušku jsem zkusil aplikovat potlačení šumu na jednu cca 10 let starou fotografii pořízenou na negativní kinofilm Fuji 400 (přesně nejsem s to si vzpomenout na přesné znění názvu filmu) skenovanou na skeneru Nikon LS30, jež vykazoval na dnešní poměry velmi nepříjemné zrno. Moderní kůra starému skenu ze starého filmu zcela zásadně prospěla.

Vzhledem k tomu, že k této části textu jsem nedělal žádné komparativní testy, tak jako zdroj mých pokusů sloužily mé “normální” fotografie. Tj. nepoužíval jsem žádné speciální testovací snímky.

Zjednodušeně jde má zkušenosti z dvouměsíčního testování těchto produktů shrnout asi takto:

• U středoformátových skenů, při tvorbě “normálních” zvětšenin z přiměřeně zrnitých filmů, není nutno si s nějakým šumem dělat hlavu.

• U kinofilmu se u zvětšenin kolem velikosti A3/A3+ vyplatí nad šumem trochu popřemýšlet. Nicméně u jemnozrnných inverzních a negativních filmů není nutné používat na boj s šumem speciální software. Je snadné si vystačit se standardními funkcemi bitmapového editoru. Avšak se specializovaným softwarem je práce o něco pohodlnější.

• Negativní emulze o citlivosti 400 a více si specializovaný software většinou zaslouží.

Závěr

Tento článek není fundovanou recenzí konkrétních produktů. Zcela záměrně jsem se věnoval spíše obecným problémům s tím, že případný zájemce jejich konkrétní aplikaci v daném programu sám lehce najde. Spíš mi šlo o to, aby článek ukázal, zdali ve vašem konkrétním případě má smysl se vůbec zabývat nějakým potlačováním šumu, případně zdali se vyplatí za takovýto speciální kus softwaru utrácet peníze.

Pokud vás tento článek nahlodal k tomu, abyste se danou problematikou zabývali hlouběji, stáhněte si zkušební verze recenzovaných programů a chvilku s nimi experimentujte. A pokud se vám budou zdát užitečné, neváhejte do nich investovat. Do kterého? V tom vám může pomoci naše tabulka, ve které jsou shrnuty nejdůležitější aspekty těchto produktu. Nicméně já i Tomáš Hrubý si společně myslíme, že chybu neuděláte s žádným z nich.