Vyjeli jsme 22. května 2001 v 15:19. Aby to bylo stylové, rovnou jsme nastoupili do polského vagónu. Ostatně vypadal mnohem lépe než ty české. Ve 21:40 jsme měli být ve Wroclawi.
Začínali jsme klasicky – po výběru prázdného kupé a obligátním rčení o tom, že doufáme, že se nikdo neodváží přistoupit, jsme se přezuli do pantoflí a začali – jak jinak – mluvit o práci. Když jsme s kolegyní Zdeňkou (kterou s oblibou tituluji jako svou adoptivní matku) probrali všechno možné, byl čas dát si první řízek. Češi jedou do světa.
Hraniční přechod Lichkov – Medzyłesie působil dost nesympaticky. To jsme ovšem ještě netušili, že podobně působí celé Polsko (až na dvě malé výjimky, o nichž ještě bude řeč). Pohraničníci se divili, že jedeme až do Litvy. My jsme se divili také. Zkoumali, jestli nejsme hledané osoby a nechceme emigrovat do Polska. Nebyli jsme. Nechtěli jsme. A tak nás pustili. Zdeňka (učí zeměpis) poctivě sledovala krajinu, ale po chvíli zjistila starou známou pravdu – rovina je prostě nuda. A to nás té roviny čekalo bratru takových 800 kilometrů…
Náš pociąg pospieszny (= rychlík) dojel do Wroclawi načas. Jestli celé město vypadá jako místní hlavní nádraží, nechci ho nikdy vidět. V čekárně jsme dlouho nepobyli, protože si těsně vedle nás přisedl tvor, který se snad kdysi narodil jako člověk, ale v současné době se mezi lidi počítat skutečně nedá. Měl na sobě odporně špinavé oblečení a také asi půl kila holubího peří, protože holubi jsou evidentně jeho spolubydlící. Z láhve od Pepsi pil nějaký čistič na okna a neustále nabízel, že se spolu napijeme. Dvě hodiny čekání se neskutečně vlekly. Na peróně byla zima, ale aspoň nikdo neobtěžoval.
Cesta do Varšavy byla z těch příjemnějších etap, protože wagon sypialny (= lůžkový vůz) Wars nás přivítal čistě povlečenými peřinami a pět hodin jsme mohli spát. Moc jsem toho nenaspal, ale aspoň jsem nemusel pořád sedět. Ráno nám průvodčí přinesla kávu a croissant, což také nebylo k zahození, stejně jako froté ručník a mýdlo, které si každý může ponechat jako pozornost podniku. Vždyť také na billboardu bylo napsáno: WARS – stara fyrma, nowa kwalita… Jestli se něco v Polsku opravdu zlepšuje (ekonomickým ukazatelům nerozumím, a tak se zpravidla orientuji právě na věci viditelné a veskrze přízemně materiální), pak jsou to právě vlaky. Ale lokálkou bych pořád ještě jel docela nerad.
První výjimkou z beznadějnosti a bezútěšnosti, kterým celé Polsko působí, byla Varšava, konkrétně nádraží Warszawa Centralna a okolí. Nádraží je celé v podzemí, prakticky přímo pod hlavním náměstím. Budova vypadá jako letiště. Bylo půl šesté ráno, takže na nějaké velké výlety prostě nebyla dobrá doba. Ale viděli jsme kostel zbořený za války a obnovený v roce 1961, taxíky, divadlo (vypadá jako asi osmkrát zvětšený hotel International), lidi a mnoho dalšího. Věci jsme si dali do úschovny.
Železniční doprava ve Varšavě je docela zajímavá – na hlavní trati jsou 3 nádraží (Západní, Východní a Centrální) a přestupovat z vlaku na vlak lze na kterékoli stanici. Jenže tohle nikdo u nás v informacích asi neví, takže když nám dali v Praze jízdní řád, vypadalo to tak, že budeme muset vystoupit na Západním nádraží a nějakým způsobem se dostat na nádraží Východní (v 5 ráno v cizím městě žádná slast). Díky bohu (nebo komu vlastně) za Internet, kde se najde už opravdu asi všechno.
Rychlíkem v 7:00 jsme Varšavu opustili. Mířili jsme na východ do místa zvaného polsky Szestokai a litevsky Šeštokai. Ovšem to nás ještě čekali dobrých 500 km (hnidopichy upozorňuji, že je to odhad, protože jsem to neměřil). Po chvíli jsem myslel, že umřu nudou. Celé Polsko je totiž (alespoň při pohledu z vlaku) úplná placka; to ale není ten hlavní kámen úrazu. Některé kraje vypadají jako pár let po válce – všude hromady neidentifikovatelného bordelu a harampádí, špína a nedostavěné domy. Země vypadá zkrátka poněkud “vybydleně”. Omlácená nádraží a davy lidí tlačících se do pociągów osobowych, opuštěná pole, na nichž bůhvíkdo a bůhvíkdy pracuje, smetiště, hnus. Ještě dál na východě už na některých silnicích není ani asfalt a auta a povozy za sebou zdvihají oblaka prachu. Pokud někde byli nějací lidé, mračili se. Nejkrásnější stavbou každého města či vesnice je kostel, někdy úplně nový. Během celé cesty Polskem v nás obou klíčil neblahý pocit. Kam to jedeme, když už tady to vypadá takhle? Ale kupodivu jsme se mýlili.
Poslední polské nádraží vypadalo jak z jiného světa – čisté (!), nové (!!) a naprosto nepoškozené (!!!). V Trakiszki (tak se to tam prosím jmenuje) nám dali razítka do pasů a když mi prohrabali kufr, mohli jsme jet. Hned za hranicí, kterou poznáme podle pruhované budky, v níž sedí polský pohraničník, se země změnila. Pole byla obdělaná a všude někdo pracoval. Krávy nebyly tak hubené. I poslední patník u trati byl pečlivě natřený, prostě jiný svět. Nikde žádné smetiště.
První litevská stanice – Mockava (neblaze mi ten název připomíná Moskvu, ale tím veškerá podobnost končí). Litevský celník nás přivítal ve své zemi (!!!) a dal nám razítko. Mockava je zvláštní nádraží, protože sice patří litevským drahám (mají zkratku LG), ale jezdí tam jenom polské vlaky, protože v Litvě mají širokorozchodnou železnici a tahle kolej je vede jen do Šeštokai. Tam jsme vystoupili s podivnými pocity – u nás se pořád říká, jak je na tom Polsko dobře a o Litvě zde panuje takové mínění, že je to prostě tak trochu pořád ještě Rusko, nebo dokonce i Sovětský svaz. Není. Litevský průvodčí nás uvedl do vagónu, který vypadal jako z žurnálu a cestování. Pomohl nám se zavazadly. Byli jsme opravdu vyvedeni z míry. Vyjeli jsme. Nestačili jsme zírat a zírali jsme celou dobu, co jsme byli v této malé zemi. Nádraží vypadají jako v modelovém kolejišti, jsou čistá a barevná.
Na nádraží ve Vilniusu, hlavním městě Litvy, na nás měla čekat Elena, ředitelka Vilkaviškio vaiku ir jaunimo centras, tedy Centra dětí a mládeže ve Vilkaviškis. Tipovali jsme, že jí bude nejmíň 40. Ale v téhle zemi jsme se prostě pořád měli čemu divit; je jí 27. Poznala nás hned podle fotky, kterou jsem jí poslal mailem. Před nádražím nás naložila do Volkswagenu Golf a my se mohli divit dál. Projeli jsme rušným centrem a mířili k hotelu. Konverzace zpočátku poněkud vázla – jak už to u lidí, kteří se vidí prvně v životě, bývá – ale díky snaze nás všech to rychle přešlo. V hotelu, který patří také nějaké mládežnické organizaci, jsme si dali sprchu (konečně!) a za slabou hodinku vyrazili do města. Elena zcela samozřejmě mávla na taxi, což jsme od ní velmi rychle odkoukali a taky se občas svezli.
Večerní Vilnius nás opět – ostatně jak jinak – příjemně překvapil. Všude korzovali lidé a mně to připadalo málem jako někde na lázeňské kolonádě. Navštívili jsme obrovský chrám na hlavním náměstí, které má povrch z čínského mramoru, jelikož se místní radní chtěli pořádně vytáhnout (to nám samozřejmě řekla Elena); jenže tamější klima cizokrajnému kameni nesvědčí. Zatím vypadá hezky. Zatím. Zdá se, že vejtahové a hlupáci nejsou jen u nás, což je samozřejmě potěšující. Vyšplhali jsme na kopec, na němž se vypíná cihlový hrad, jenž patřil jistému Gedyminasovi, zakladateli města. Je to vlastně rozsáhlá zřícenina a opravená je jen jedna osmiúhelníková věž, v níž je muzeum; ovšem večer už měli pochopitelně zavřeno.
Město je plné kostelů nejrůznějších vyznání a navíc je docela rozumně řekou rozděleno na staré a nové město. Velice sympatický je na Litvě a všech místech, která jsme za tu krátkou dobu spatřili, ještě jeden fakt – totiž nikde nejsou žádné pozůstatky připomínající období Sovětského svazu (od roku 1940 do roku 1991 patřila země zcela v rozporu s jakýmikoli normami mezinárodního práva k SSSR). Rozhlédli jsme se a pomalu scházeli dolů – na večeři. Velmi příjemný cíl.
Litevská kuchyně je docela zajímavá; hlavní surovinou jsou brambory. Mezi národní jídla patří třeba jakási klobása plněná kořeněným bramborovým těstem. Dal jsem si ji na Eleninu radu k večeři a vůbec jsem nelitoval, že onoho večera jsem byl vlastně vegetarián. Zdeňka konzumovala cosi jako bramborák plněný masem. K tomu jsme si dali pivo značky Utenos; po počáteční – z hlediska příslušnosti k našemu národu pivních věrozvěstů myslím docela pochopitelné – nedůvěře jsem zjistil, že jsem opět mile překvapen. Troufnu si tvrdit, že litevské pivo by se klidně mohlo prodávat u nás (na rozdíl třeba od španělských či – chraň nás pánbůh – amerických patoků!). Po večeři, která se protáhla, jelikož jsme si měli hodně co povídat, Elena nekompromisně mávla na taxík (“No more walking today!”) a jeli jsme spát. Před spaním jsem ještě odeslal několik SMS a až ráno zjistil, že jedna přijde na 18 korun. Všechno není prostě zadarmo, že. Ale i tak – musel jsem přece dát vědět, že jsme se neztratili a že se proti veškerému očekávání máme moc dobře. Nazítří nás čekala dlouhá cesta do Vilkaviškis.
Snímky byly pořízeny zrcadlovkami Olympus IS 100 (objektiv 28 – 110 mm f/4,5 – 5,6) a Praktica B 100 (obj. Prakticar 50 mm f/1,8) na materiály Agfa Vista 400 a Kodak Portra 160 NC.
