Panoramatické fotografie Ivana Lutterera

Český fotograf Ivan Lutterer (1954–2001) po sobě zanechal téměř tři tisícovky negativů s panoramatickými záběry. Jeho posmrtná výstava Panoramatické fotografie je průhledem do fotografovy citlivé duše a zároveň nelichotivým obrazem našeho života v 80. letech minulého století.

Ivan Lutterer: Praha, Císařská louka, 31.3. 1988

Jitrnice, chtělo by se říci slovy Josefa Sudka, ale v případě tragicky zemřelého fotografa Ivana Lutterera to zní dost nepatřičně. Na to jsou jeho panoramatické fotografie příliš poctivé, tiché a melancholické. Letos by bylo Luttererovi rovných padesát. K nedožitému výročí mu bývalí spolužáci z FAMU (Lutterer tu studoval v druhé půli 70. let) uspořádali výstavu, která je pozoruhodná nejen díky svému rozsahu. To nejlepší z 2957 Lutererových panoramatických negativů nejenže vystavili v Paláci Langhans, ale též zařadili do fotografické publikace se stejným názvem – Ivan Lutterer: Panoramatické fotografie.

Ivan Lutterer: Úherce, 28.11. 1987

I když použitá technika nebývá při vzniku zajímavých fotografií tím nejpodstatnějším, v případě Luttererových panoramat za zmínku rozhodně stojí: ukazuje totiž nejen na určitý rys autorovy povahy, ale také na neuvěřitelnou úroveň „předpotopní“ fotografické techniky. Všechny Luttererovy panoramatické fotografie totiž vznikly starým přístrojem Kodak Panoram 6×18 z přelomu minulého a předminulého století (přístroj se vyráběl v letech 1894–1904, podobný, avšak s větším formátem, používal Josef Sudek). Zajímavý fotoaparát, který si Lutterer jen vypůjčoval (!) od svého přítele Jiřího Poláčka, není vybavený zaostřovacím mechanismem a přesným hledáčkem – ten si později jeden z jeho uživatelů zhotovil z kusu drátu. Vysouvací objektiv Kodaku Panoram při expozici opíše kruhovou výseč 140 stupňů a pak se zasune. Při pohledu na vystavené fotografie se nechce věřit, že opravdu mohly vzniknout něčím tak jednoduchým…

Anna Fárová ve svém průvodním textu k výstavě dokládá, že se tímto přístrojem – ne nepodobným dírkové komoře – celé minulé století opravdu fotografovalo: nejprve s ním pracoval pomocník Josefa Sudka a velký experimentátor Jiří Toman (1924–1972), potom fotograf Jan Svoboda (1934–1990) a po něm již zmíněný Jiří Poláček, Luttererův spolužák z FAMU. Příběh tohoto starého fotoaparátu je i poučný: dobrá fotografie není zdaleka tak závislá na použité technice, jak by se mohlo navenek zdát.

Ivan Lutterer s tímto panoramatickým přístrojem fotografoval v letech 1984–1991. I když v této době často vyjíždí i do jiných míst, fotografuje převážně Prahu – a z Prahy zejména místa svého dětství: bubenečskou Zátorku, Stromovku, Vltavu s jejími ostrovy a zákoutími, Kampu. Panoramatickými fotografiemi se však jeho tvorba nevyčerpává. Paralelně se svými přáteli pracuje na cyklu Český člověk a Letem českým světem, zabývá se starými fotografiemi, neúnavně restauruje. Ostatně restaurátorství a konzervování fotografií Lutterer studoval od roku 2000 v americkém Richmondu. Bohužel se odtud již nevrátil.

Ivan Lutterer: Kadaň, 23.11. 1987

Luttererovy panoramatické fotografie se dají vnímat dvojím způsobem. Buď jako dokument, zachycující zmizelou Prahu 80. let, anebo jako autorův intimní deník. Vystavený soubor se vymyká snaze o „zaškatulkování“. Jsou tu totiž fotografie v pravém smyslu dokumentární, zachycující nevratné proměny „předrevoluční“ Prahy, jsou tu snímky nepokrytě kritické, protiměšťácky laděné, ale i řada melancholických, „klasicky“ krásných záběrů. Lutterer se svými fotografiemi nikomu nevysmívá, spíš jen konstatuje. I když je z jeho fotografií patrný i odstup od „šedi“ socialistického velkoměstského života, jeho záběry postrádají satirický škleb. Dalo by se říci, že v nich autor dobrovolně ustupuje do pozadí a nechává život plynout tak, jak plyne.

Při prohlížení Luttererových panoramat bude asi každý chtě nechtě porovnávat s dneškem. K čemu dojde? Především k tomu, že náš život se za posledních patnáct let opravdu podstatně změnil. Alespoň navenek. Zmizely ruiny a šeď, kterou jsme před lety vnímali snad jen po návratu z ciziny. Ale změnila jen vnější fasáda nebo i člověk? Když divák dojde k fotografii Hradčanského náměstí, do posledního místa zaplněného „šestsettřináctkami“ bývalých funkcionářů (Praha, Hradčany, 19. 3. 1987), začíná přece jen trochu pochybovat.

Jak již bylo řečeno, Panoramatické fotografie Ivana Lutterera jsou cyklem, který se vymyká jednoznačnému výkladu a zařazení. Jsou uměleckým dokumentem, navenek velmi neefektním, snad i nevyrovnaným, každopádně však pozoruhodným a vyvolávajícím řadu otázek.