Pavel Pola: AKT

V Písecké bráně probíhá výstava aktů našeho „šéfredaktora“ Pavla Poly. Bude trvat ještě dva týdny, a rozhodně stojí za vidění. Na mně je, abych recenzoval a popovídal o vernisáži. Kritizovat Pavla pro mě nebude lehké – ale do toho!

Tentokrát budu kritičtější, než při svých minulých povídáních o výstavách mých fotografických přátel z okolí Paladixu. Možná právě proto, že Pavel je tím hlavním hybatelem všeho, co se kolem mého oblíbeného serveru děje a proto, že jsem na něj jako na fotografa několikrát za dobu našeho přátelství měnil názor a umím si v jeho tvorbě najít lahůdky, jež mi působí velikou radost. Tak zkusím zahodit obavy, snad se na mě vy ani Pavel nebudete příliš zlobit.

Musím začít trochu obšírně. Proč AKT recenzuji já? Přiznám se za nás všechny z X-pozice, že akt je pro nás (nyní krom Pavla) velkou neznámou. Jednak se mu ve své tvorbě nevěnujeme, a dále jej obtížně dokážeme ocenit v kontextu výtvarného umění jako celku. Upřímně – nepamatuji si, že bychom na FOTOpivu kdy měli k povídání a rozboru knížku nebo výstavu aktů. Jednou jsem přinesl na ukázku úchvatného Stibora a jednou tuším Martin Kamín naopak přinesl Borovičkův kalendář, který shodou okolností skončil na rok na stěně u nás v kuchyni a stal se základem výtvarné transformace nástěnných hodin, o níž se postarala má přítelkyně Zuzka. Všichni X-pozičníci tu a tam chodíme po výstavách, ale na výstavě aktů jsme společně dosud nebyli. Poslední zážitek z povídání o aktu se vztahuje k památnému Open Air 2004 v Jemčině, kdy nás na téma Akt navnadili Karl Von Nusle s Jakubem – ale ani tehdy o vážném pojetí této výtvarné disciplíny nebyla řeč. Tedy důvod je jednoduchý – nebylo kde brát! A protože já se přiznal, že jsem byl kdysi na výstavě Tarase Kuščynského a že mi na stěně visí zbytek Borovičkova kalendáře v podobě hodinového ciferníku, volba recenzenta byla jasná.

Navíc, ač mu nerozumím – mám výtvarný akt rád. Proč? Akt je totiž výtvarná disciplína z nejstarších – vzpomeňme na hliněné sošky – a také disciplína nejtrvalejší. Jedním z poslání umění je zachycovat a ukazovat krásu, a co je krásnějšího, než přirozenost lidského (rozumějme ženského) těla. Ale ze stejného důvodu je disciplínou z nejnáročnějších, protože dívky a ženy jsou už po tisíciletí stále stejně krásné – a jak zde přinést něco nového? Proto mám radost, že konečně je mezi námi autor, který nás přivedl k poznání a objevování téhle mimořádné disciplíny, a věřte, že si užil a jistě ještě užije lascivních poznámek, jež s jeho uměním nemají nic společného. A já se těším, že společně objevíme svět malířů i fotografů aktu a jeho zázračných proměn od dávných počátků dodnes. Nechtějte po mně, abych začal jmenovat – vždyť autorské pole je opravdu nepřeberné. A Pavel je stále ještě na začátku.

Ale k věci. Písecká brána je skvělý výstavní prostor a mezi ostatními síněmi se jí dostává oprávněně stále větší publicity a významu. Zaklenutý interiér a strohá jednoduchost prostoru umocňují zážitek z každého vystavovaného díla. V případě konkrétní výstavy jen škoda lesklých plastových povrchů jinak pěkně rámovaných snímků – reflexy v případě bodového osvětlení pak vždy znesnadňují vnímání díla. Sama vernisáž byla velkolepá. Rozebírat detaily by bylo hloupé. Jenom dodám, že hostů se sešlo několik desítek, a když říkám velkolepá, nemluvím jen o prostřené tabuli, ale také o hudebním doprovodu, úvodním slově Vladimíra Skalického, a příjemné atmosféře celého večera. Pavel je v tomto zřejmě nepřekonatelný a dotáhnout vše do nejmenšího detailu je jeho stylem. Rozhodně to byl zážitek, a proč bych se styděl – už jenom procházet sálem a po zhlédnutí výtvarných děl na stěnách zkoušet poznat mezi hosty krásné modelky – bylo pro mě milé novum. Vždyť člověk jinak jen z knih a výstav získává dojem, že modelky ani nemohou být lidmi z masa a kostí?

Výstava je tvořena přibližně padesáti fotografiemi formátů A3 a větších sestavených v jakýchsi rytmických celcích. Oběma protilehlým stěnám sálu dominují největší snímky, k nimž je ihned vztažena pozornost diváka – a je dobře, že narušují jinak monotónní skladbu expozice. Převážná většina fotografií je černobílých (autor zde plně přiznává digitální cestu přípravy), technicky velmi kvalitních snímků, občas romantizovaných změkčujícími efekty. Na pravé stěně je ponecháno asi 5 barevných fotografií, kterými jako by Pavel chtěl ukázat, že je schopen i aktu v barevné škále, ve skutečnosti však narušují koncept výstavy a svou výtvarnou kvalitou mě nepřesvědčily natolik, aby jejich ponechání v kolekci ospravedlnila.

A zde se dostáváme k prvnímu úskalí Pavlovy výstavy – a tím je podle mého názoru očekávaný divák. Mám pocit, že výstava je z velké části určena právě Pavlovým modelkám a jejich okolí, a proto si autor pečlivě rozmyslel, aby žádnou z dívek „nezklamal“ a ukázal ji dostatečně reprezentativně. Přitom nebylo dostatečně přísně dbáno na celkovou výtvarnou koncepci, kreativitu, zábavnost pro diváka zcela neznámého, který chce fotografie vnímat skutečně jen jako výtvarná díla. Zjednodušeně řečeno – motivy, úhly pohledu i světlo se příliš často opakují a jednotlivým snímkům tak chybí osobitost, výlučnost, mimořádnost. Z tohoto pohledu by méně bylo více, fotografiím by svědčil i větší prostor kolem a menší opakovanost s větší možností zapojení fantazie pro diváka.

Druhou překážkou pro dosažení lepšího vyznění výstavy je samotné Pavlovo nadšení pro vlastní tvorbu. Znám to velmi dobře z vlastní zkušenosti. Když se něco člověku trochu daří, a navíc je okolím obdivován, chce toho v nadšení co nejvíc ukázat. Navíc při první autorské výstavě – a ještě v takto krásném prostoru – je škoda každého neukázaného snímku –, říkal si asi Pavel. Pavel umí vytvořit nádherné fotografie – ale spolu s nimi si stát i za řadou jejich variant, jež nevybočují z průměru. Pokud se mu na snímku něco líbí, bere to jako důvod zařadit jej do výstavní kolekce. Myslím, že ho čeká ještě těžký vnitřní boj k vyřazení všech snímků, na nichž naopak nalézá jakoukoli chybu, nedostatek nápadu či poezie.

Dovedl bych si z tohoto pohledu představit výstavu jako soubor dvanácti fotografií z představené kolekce – v metrové velikosti, šest na každou stěnu Písecké brány. Byl by to jistě obtížný výběr, mnohé z fotografovaných žen by se asi cítily v kolekci opomenuty, ale výstava má být autorským dílem a ne jen přehlídkou krásných těl. Zřejmě by pomohl nějaký zkušenější kurátor.

A jsme u samotného aranžmá. Za nepříliš šťastné považuji také to, že fotografie jsou seskupeny v rámech podle své, řekněme, vizuální příbuznosti. Při seskupení podobných motivů do stejných rámů se divák nevyhne srovnávání a tendenci slabší z obou alternativ zamítnout. Autor na vernisáži prohlásil, že se snažil ze své tvorby vybrat to nejlepší, a já mu to věřím. Že výběr nebyl přísnější, je dáno jeho mládím a nezkušeností v oboru. Některé z mých oblíbených snímků tak v bohaté kolekci spíše zanikly (např. tato fotografie, již si oblíbili všichni X-poziční členové). Za asi úplně nejlepší z Pavlovy dosavadní tvorby aktu považuji snímek z pozvánky – je dobře, že se objevil na titulu i v průčelí Písecké brány.

Co říci závěrem? Pavel na sebe prozradil, že vážně fotografuje asi 12 let. Rovněž ale prozradil, že fotografie aktu je jeho nejmladším zpracovávaným tématem a že se o ni zajímá poslední dva roky. Jsem opravdu rád, že si vybral toto téma a za ty dva roky udělal velký pokrok v práci se světlem, modelkami i vlastním výtvarným přístupem. Ale i tak výstava ukazuje, že je stále teprve na začátku.  Jeho fotografie si na nic nehrají, jsou upřímné a oslavují krásu ženského těla. Až Pavel dospěje k větší vnitřní přísnosti, bude opravdu dobrým fotografem. Výstavu v Písecké bráně jsem si jako divák užil a na tu další už se těším.

Perly má Pavel ve své sbírce již dnes, a jak to v umění bývá – perly odolají času.

Fotografie k článku: Jakub Kencl