Petr Jiskra vystavuje své neúplné rozetmění. Ta věta vlastně vyjadřuje vše.
Petr (už jsem si nějak zvykl o nás X-pozičnících psát :o) ) se odhodlal k samostatné výstavě po několika “zářezech” skupinových, po úspěších na fotografických soutěžích, po dvou letech strávených na Hradecké fotografické konzervatoři, a také po zkušenostech učitele ve Škole kreativní fotografie. Galerie Juliska je takovým “školním kolbištěm”, kde duše spřízněné s ŠKF soutěží mezi sebou o divákovu přízeň. A je třeba říct, že mezi absolventy i studenty není o talenty nouze. I proto se malá galerie v dejvické Stanici techniků DDM během let stala kvalitním výstavním fórem.
Vernisáž proběhla 5. ledna za účasti nejen příznivců ŠKF, ale taky řady pravidelných návštěvníků Paladixu a FOTOpiv. A tak bylo v galerii plno.
Mirek Němeček vyzdvihl Petrův příklon ke klasické černobílé fotografii. Asi i ten je ze snímků, byť výhradně digitálních, znát. Já v nich ale vidím hlavně tajemství světa kolem nás, ke kterému Petr stále hledá ve svých fotografiích klíč. Jednotícím prvkem jeho tvorby posledních dvou let je pro mě hlavně toto tajemství. Svět krajin, které jsou tiché a přece mluví: o nás. Našem vzteku, marnivosti, hlouposti, řevnivosti, zamračenosti, nedokonalosti, ale i touze, radosti, tichém smíchu podzimu a zimy. Říkají nám: “Máš oči, tak se proboha už dívej! A potom najdeš co chceš, potom uvidíš.”
A my oči máme, zkoušíme se jimi dívat. Ale jde to pomalu, ráno se víčka od sebe ztěžka odlepují a přivřená zůstanou často až do setmění. Spíše než chodíme jen proplouváme světem. Tu a tam se nám jeho odlesk zachytí na sítnici. Doma pak ležíme potmě na zádech, oči zavřené a náš vlastní svět se nám uvnitř rozetmívá. Co je vlastně v něm?
Dojděte se na výstavu podívat. Stojí za vidění.
 |
 |
