… pivo

Že to k sobě vůbec nepatří? Že fotografie a pivo nemají nic společného? To si tedy pište (vlastně chci říct: čtěte), že toho mají společného spoustu, hlavně když se na věc jde takříkajíc od lesa…

Mluvím tady samozřejmě o “duchovním” spojení. Těžko budeme doslovné spojení obou matérií považovat za něco příjemného. Jen si vzpomeňte, jak jste vyváděli, když vám někdo pivem (nebo čímkoli jiným) polil fotky, které jste donesli přátelům ukázat do restaurace… Takových “spojení” je třeba se vyvarovat, ale přesto vzájemný vztah existuje. Fotografie, jak už jsem nesčetněkrát poznamenal, souvisí se vším. Když se vším, tak tedy…

O fotografii se zajímám asi 15 let. O pivo asi 10 let – nejen coby konzument, ale rovněž mě velmi zajímá historie toho kterého pivovaru, různá data atd. Sbíral jsem snad všechno, co s pivem souvisí: tácky, etikety, zátky a v neposlední řadě půllitry, jejichž sbírku opatruji a rozšiřuji stále. Podle svých známých patřím mezi “pivní filatelisty”, kteří neváhají dát si v cizině velmi drahé pivo jen proto, aby věděli, jak chutná. Jak jsem tak procházel či projížděl různými kraji, napadlo mě, že alespoň v Čechách je pivo neskutečně pevně svázáno s regionální historií. Kvůli němu se vedly spory a nezřídka se i válčilo, když odbojná města si mírovou cestou nedokázala vymoci právo várečné, jež bylo prostředkem k velkým ziskům daného města…

A protože je tedy pivo svázáno s historií, sleduji, kde co mají. Je to docela zábava, protože v dnešní době, kdy se globalizuje i pivní trh, se člověk může nadít velikých překvapení – např. branické pivo se točí ve vsi Bojanovice u Kroměříže, v Jizerských horách se běžně setkáme se slovenským Zlatým bažantem atd., a to i přesto, že se v blízkosti často nalézají pivovary s kvalitnějším sortimentem. Je to boj. Poslední dobou však převládá jeden nepěkný trend. Poslední zhruba dva roky se můžeme setkat téměř kdekoli s neskutečně vlezlým neónem jisté firmy z Plzně, jejíž produkt je nazván podle vévody brabantského, patrona sladovníků. Když se nad podnikem zlomyslně nešklebí stylizované “G”, bývá tam často reklama na jistého pohanského boha, jehož socha stojí na hoře Radhošť. Nevím, co s tím. Nerad bych, abychom za pár let měli možnost “vybírat” pouze z těchto dvou produktů… (Nevadí mi piva samotná, ale protivná rozpínavost a monopolní snahy jejich výrobců.)

Když někam vyrážím, těším se, že po túře si odpočinu u pěnivého moku, pokud možno regionálního, který se prodává hlavně v místě, kam jedu. Koneckonců, když může být turistickým cílem specialita nějaké restaurace, proč by jím nemohl být produkt nějakého pivovaru…? Samozřejmě pouze za předpokladu, že za to ten produkt stojí. Ostatně – velmi pregnantně to shrnul doktor Skružný ve filmu Vesničko má středisková: “U nás není tak špatně. Nějaký lesy nám zbyly … pivo máme dobrý … někdy …”. (Já vím, že ten monolog pokračuje ve smyslu, že ženský máme nejkrásnější na světě. Ale s dovolením bych si toto téma nechal do některého z dalších pokračování.)

Takže – pokud vás to zajímá – sledujte, kde se co točí. Fotografujte si neóny, lahve nebo cokoli, co patří k pivu. Příště to může totiž vypadat úplně jinak. Příklad: existuje jistá hospoda “Na Vyhlídce” (kousek od Janova nad Nisou), kde mají opravdu každé léto jiné pivo, čemuž odpovídá jiný neón a další zařízení. Za 5 let se tam vystřídal zajímavý sortiment: hanušovická Holba (*****), novopacký Kumburák (*), Vratislav (*****), Velkopopovický Kozel (**) a letos tam měli … s tou vlezlostí mám totiž pravdu … Gambrinus, jehož kvalitu odmítám “hvězdičovat”, neb se jistě v nějaké duchaplné reklamě pochválí sám. Jakkoli je to hodnocení subjektivní, chtěl jsem předvést, jak velké kvalitativní výkyvy způsobuje měnící se trh. Fotografujme si přátele, s nimiž jdeme na pivo. Svět je takový, že se třeba v té samé sestavě už nemusíme nikdy sejít…

Možná toto pokračování připadá “nepivařům” jaksi malicherné a zkrátka divné. Ale člověk nemusí ani pít pivo, aby zaznamenal, jak např. na konci druhé světové války při osvobození Plzně americkou armádou generál Patton připíjel právě pivem na nový (prý už věčný) mír… V zemi, kde je spotřeba piva největší na světě, je tento nápoj prostě důležitý. A všechno důležité – ať už je to důležité jen pro nás osobně nebo pro všechny – bychom měli fotografovat. Byl bych ale nerad, aby si tento text někdo vyložil tak, že kohokoli nabádám k tomu, aby objížděl republiku a nasával kdekoli jakékoli pivo. Tak to tedy není – jako ve všem platí heslo, že nic se nemá přehánět a koneckonců také to, že moudrý člověk si vybírá, hlupák bere všechno.

Na toto pokračování svého seriálu jsem se těšil, protože konečně můžu vysvětlit, proč se v mnoha tipech na výlet objevuje informace o tom, jaké pivo je kde k dostání. S vědomím, že se v historii každého regionálního pivovaru (který ještě chválabohu – navzdory likvidační politice pivovarských gigantů – existuje) odráží opravdu každá významnější událost, se snažím loga a jiné pivní propriety zaznamenat na film. Stejně jako jsem měl v části věnované vlakům strach z toho, že nám zmizí z očí krásné staré mašinky, mám strach, abychom neměli v budoucnu nad každou hospodou či prodejnou tentýž neón. Člověk sám s tím asi máloco udělá. Proto se snažím alespoň zaznamenat stav, který nemusí trvat věčně. To je vlastně vůbec hlavní poslání celé fotografie, zaznamenávat prchavé okamžiky. Čas nestojí. Pivo teče. Můj oblíbený spisovatel Zdeněk Zapletal by k tomu dodal ještě své dvě okřídlené věty: A tak dále a také Co můžeme vědět.

Proto – ačkoli to zní opravdu divně – fotografujme pivo…

Snímky byly pořízeny zrcadlovkami Olympus IS-100 (objektiv 28 – 110 mm, f/4.5-5.6) a Praktica B 100 electronic (objektivy Prakticar 50 mm, f/1.8 a 135 mm, f/2.8) na materiál Konica VX 200 a Fujicolor HR 100.