I u nás, v malé a zcela obydlené zemi, jsou místa, která vypadají jako uměle vytvořené filmové exteriéry pro hororové snímky. Opuštěná města s tajemnými budovami, bez lidí, bez života. Jestli máte pocit, že jste už všude byli, na takových místech ho rychle ztratíte…
V prostoru mezi Mimoní, Doksy, Bělou pod Bezdězem a Mnichovým Hradištěm leží bývalý vojenský prostor Ralsko, jenž se podle starých map zdá být zcela neobydlený. Byl to jiný svět, kam noha běžného smrtelníka neměla nikdy vstoupit. Svět sovětské armády, nezvané okupační síly, která se zde chovala, jako by neměla nikdy odejít. S tou zdánlivou neobydleností je to však zcela jinak – z leteckých snímků i z novějších map je patrný zcela jiný obraz těchto míst; desítky a možná stovky domů, zbytky kompletní infrastruktury, tajné letiště a dokonce železniční trať s oficiálně neexistujícím nádražím, kam tajně přijížděly ještě tajnější vlaky přímo z Ruska…
Neustále tvrdím, že všechny armády jsou stejné a fungují dle hesla po nás potopa. Ono to možná ani jinak nejde, vždyť armády jsou vlastně svou základní povahou destrukční síly, proč by tedy měly myslet a chovat se jinak? Sovětská armáda v tomto směru došla téměř k dokonalosti – v roce 1968 přepadla Československo, notný kus země zničila, po letech konečně odešla a ještě se někteří její představitelé tvářili, jaká je to nespravedlnost, že musejí odejít. Zbyla zde místa, kam se málem bojíte vkročit, ruiny gigantických sídlišť bez jediného člověka, trosky budov nepochopitelných tvarů a účelů, půda zamořená ropnými deriváty, munice jen tak poházená po lesích, silnice a koleje vedoucí odnikud nikam a hlavně hořký pocit, že teď nikdo neví, co s tím dělat. Je to zkrátka takový smutný příběh: nezváni přišli – obsadili – zničili – odešli. A co nestihli sami, dokonali naši vlastní nenechavci, žháři a jim podobní…
Ploužnice je docela malá vesnička patřící pod Ralsko. Leží při silnici č. 268 z Mnichova Hradiště do Mimoně. Není ničím nápadná, prostě malá ves. Ale v lese hned za posledními normálními domy začíná panelová silnice, kolem níž se tyčí ruiny velkého panelového sídliště. Bylo to vlastně takové hlavní okupační město ralské sovětské državy. Nyní je to opravdové město duchů. Asi dnes už nikdo nezjistí, jak mu sami jeho obyvatelé říkali. Možná jen číslem… Na města, jež nejsou na mapách, byli a jsou na východě specialisti. Vjezd na panelovou silnici najdete snadno – na návsi, možno také říct „v centru obce“, kde je žlutě omítnutá hospoda, je třeba při cestě směrem z Mnichova Hradiště odbočit vlevo, při opačném směru pohybu pochopitelně vpravo. První ruiny na sebe nenechají dlouho čekat. Sice je pomalu pohlcuje roští a borový les, ale přesto jsou pořád vidět dost a dost. První tři domy jsou opraveny nebo se opravují, vypadají docela obydleně, ale o pár desítek metrů dál už čeká obrázek z hororu: čtyřpatrové domy z panelů s bleděmodrou mozaikou, která opadává tu méně, tu více. Okna jsou rozbitá a nezbylo zde vůbec nic, co by se dalo použít, chybí třeba i vany ve čtvrtém poschodí. Divně to tady vypadá pořád – za větrného počasí rachotí plechy na střechách a balkonech, rozbitá okna a dveře vlají ve větru a je to dost strašidelné; stejně strašidelné je ticho za bezvětří.
Poprvé jsem tam byl někdy v roce 1994, tedy nedlouho po odchodu sovětské armády. Kdyby se začalo s opravami už tehdy, možná by celá akce stála polovinu. Jsou to ohavné domy. A byly. Ale tehdy byly obyvatelné nebo se takovými mohly celkem rychle stát. Teď není nikde nic, jen trosky, střepy, izolace od kabelů a další neidentifikovatelný nepořádek. Malba se zajímavým způsobem odlupuje od zdí a tvoří obrazce, které ocení jen milovník velmi abstraktního umění; umělecký diletant mého druhu to celé nazve slovem přiléhavějším – bordel. Stěny v bytech jsou buď vymalovány příšernými barvami, nebo vytapetovány. Kdekoli je tapeta stržena nebo kdekoli ji strhnete, najdete noviny. Asi to je nějaký ruský obyčej, dávat pod tapety noviny (možná aby se poznalo, kdy se naposledy tapetovalo?), takže pro azbukyznalé není problém se začíst do plátků jako Pravda, Izvestija, Sovetskij soldat a jiných pěkných titulů. Co se dalo ukrást, je pryč – dokonce třeba kabely ze země. Co se dalo zapálit, shořelo. Co šlo rozbít, je rozbito. A tak dále. Přesto je to místo velmi fotogenické, snad proto, že je víceméně unikátní.
Necháte-li tedy českou Ploužnici za zády a vydáte se dále mezi ruiny paneláků po pravé straně cesty, najdete nejedno překvapení. Třeba cihlový činžák, možná první, který zde hned po roce 1968 vznikl. Dříve to být nemohlo, neboť je zcela ruský, Češi takové věci chválabohu nikdy nestavěli. Je to také několikavchodová budova, ale nepochybně zde nebyly oficírské byty, spíš to mohla být svobodárna či něco podobného: dole rozstřílená vrátnice, v patře pak malé pokoje s vestavěnými skříňkami, jeden vedle druhého, na konci chodby vždy umývárna s korytem, záchody a cosi, co možná mohla být kuchyňka. Dům se rozpadá mnohem rychleji než železobetonové paneláky, ovšem činí to zvláštní metodou – nekvalitní cihly se vydrolují přímo ve zdi a ven vypadává téměř dokonale semletá antuka, malta mezi cihlami však drží, takže zdi vypadají jako surrealistický včelí plást.
Za tímto cihlovým domem, jediným svého druhu zde, je malé náměstíčko s přízemní žluto-červenou budovou v takovém stádiu rozkladu, že nelze poznat, čemu vlastně sloužila. Mohl to být obchod, úřad, velitelství, pošta, cokoli. Fantastická je podlaha, ta musí nutně nadchnout každého, kdo aspoň trochu tuší, jak se staví dům. Dům má základy hluboké tak maximálně 30 centimetrů (mimochodem – u paneláků to není o moc víc a sklep byste hledali marně), podlaha však je, z větší však části spíše byla, cca půl metrů nad zemí a nesou ji cihlové sloupky a na nich položená dřevěná mříž, dnes již zcela shnilá. Mezi sloupy není nic, takže se soudruzi vojáci pohybovali nad prázdnem. Zadní dřevěný trakt stavby se hroutí jako domeček z karet, takže dávejte pozor nejen kam šlapete, ale také se podívejte, co je nad vámi. Pomoci byste se asi nedovolali.
Chtěl bych na chvíli vidět toto město, když bylo plné vojáků a jejich rodin. Chtěl bych vidět všudypřítomné transparenty, prapory a podobné haraburdí, kterým se vyznačuje vlastně každý totalitní režim bez ohledu na svůj druh. Znám to jen z vyprávění a z několika málo přitroublých filmů propagujících věčné přátelství mezi ČSSR a SSSR. Vojáci byli patřičně hrdí na to, že slouží v Československu, pro ně to byl nefalšovaný Západ (ovšem hlavně proto, že ten skutečný nikdy neviděli). Ať už to bylo jakkoli, je jisté, že podmínky na vojně tady a někde v hloubi Sovětského svazu se nedaly vůbec srovnat a že tady to bylo rozhodně lepší. Však se jim v roce 1991 odsud vůbec nechtělo…
Vrátíte-li se na panelovou cestu a budete-li pokračovat dále od mimoňské silnice, po chvíli se dostanete k čemusi, co možná bylo kulturním domem (ovšem tu kulturu bych asi vidět nechtěl). U tohoto domu je křižovatka – dejte se tedy doleva (také vám může v orientaci pomoci šipka s nápisem Aerocentrum. Po několika stech metrech a po překonání železničního přejezdu (všimněte si, že koleje jsou širokorozchodné – jste prostě v Rusku!) dojedete ke garážím; za nimi údajně bývala opravna tanků (to vím od člověka, který se podílel v tzv. Kocábově komisi parlamentu na organizaci odchodu sovětských vojsk a který pro nás – studenty historie – uspořádal naprosto neobyčejnou exkurzi). Držte se stále rovně, jakkoli vás budou lákat četné odbočky (můžu vás ujistit, že po několika metrech bude přes cestu položen panel a stejně se vrátíte). Kolem silničky je nespočet stále stojících a stejně mnoho již rozpadlých staveb. Asi tady bývalo rušno. Vyjeďte či vyjděte z lesa a…
To, co vidíte, je letiště Hradčany (název je podle nedaleké obce). Že jste o něm nikdy neslyšeli? To byl cíl, bylo přísně střeženo a rozsah jeho provozu není znám, protože sovětská armáda o jeho provozu mlčela i po svém odchodu. Letiště bylo v době svého vzniku velmi moderní a velmi tajné, takže zprvu neuvidíte kromě dráhy vůbec nic (ale i ta je impozantní!). Pozornějším pohledem objevíte okolo dráhy kopečky a na nich stromy. Vydejte se k nim – jsou to hangáry a kolem letiště jich je několik desítek. Vrata jezdila po kolejích a mají jistě několik tun. Uvnitř hangárů jsou ruské nápisy vyzývající obsluhu k různým úkonům, třeba aby před startem motorů otevřela zadní tlaková vrata. Chcete-li dovnitř do hangárů, musíte na opačnou stranu letiště, ty u vjezdu používají různé firmy jako sklady, je tam také pila a již zmiňované aerocentrum. Vlevo od cesty, kterou se vjíždí na letiště, je menší hangár, na rozdíl od těžkotonážních monster vestavěných do kopců téměř nepatrná stavba. V něm není už nic, ale byly tam dílny a technické zázemí letiště. A je celý rozstřílený, asi aby nešel použít. Jen bych chtěl vidět inteligenta, který střílel do železné konstrukce – dost možná někoho (třeba sebe) zabil.
Kolem dráhy stojí kromě hangárů také několik budov, kde jistě sídlilo řídící centrum. Nápisů v angličtině si nevšímejte, to je pozůstatek jakéhosi filmování, tady platila jedině azbuka. O povaze, určení, době vzniku budov, počtech lidí, nemluvě třeba o stavebních plánech, nikdo nic neví. Jestli nějaké plány kdy byly, už prostě nejsou. Takže nevíme, kolik lidí sloužilo na letišti, nevíme, kolik lidí bydlelo v Ploužnici, nevíme, kde všude vytekla ropa do země, prostě nic. Je to země nikoho. Po nás potopa.
Ještě poslední poznámka – k návštěvě je třeba mít auto, motorku nebo aspoň kolo, protože veřejná doprava jezdí do Ploužnice spíše sporadicky, do opuštěného ruského sídliště či na letiště pochopitelně vůbec. Žádný zákaz vjezdu jsem nikde neviděl, zákaz vstupu také ne. Ale je třeba dávat pozor, je třeba nejet tam sám a také je třeba dát někomu vědět, kam že to vlastně jedete. Na mobilní signál zapomeňte a na jiné vymoženosti raději také (jídlo a pití s sebou!). Chodit kamkoli, kde to vypadá podezřele, se nemusí vyplatit – tak třeba na balkony v panelácích může dobrovolně vstoupit leda sebevrah. Sebelepší fotka opravdu nestojí za zranění nebo ještě něco horšího.
Fotografovat se pochopitelně dá čímkoli a na cokoli, ale rozhodně se hodí stativ, pár objektivů nebo zoom a také – ačkoli to není zrovna fotografická výbava – pevné boty, protože všude jsou doslova tuny střepů. Místo si říká spíše o černobílý materiál; město a letiště duchů barvami zrovna nehýří, zajímavé jsou spíše tvary. Ale barevný materiál určitě najde své uplatnění, já jsem měl s sebou oba a hodily se. Budete-li fotografovat uvnitř budov, vezměte si externí expozimetr, v těchto podmínkách funguje lépe než TTL měření (zcela symbolicky jsem měl s sebou ruský expozimetr Sverdlovsk 4…).
Snímky byly pořízeny zrcadlovkou Nikon N90s s objektivy Sigma 28–105 mm f/2.8–4, Sigma 70–210 mm f/4.5–5.6 a Voigtländer AF Ultragon 19–35 mm f/3.5–4.5 na materiály Fuji Superia 200 ASA a Fuji Neopan 400 ASA.
Použitá mapa: Turistický autoatlas 1:100.000
zaujimave citanie
takmer k neuvereniu, zaujimave citanie, som zvedavy, je takych miest viacej? ktovie ci i na slovensku… clovek by cakal ze v dnesnej dobe bude snad v mape uz naozaj vsetko.
RE: zaujimave citanie
Sídliště podobného stylu, ovšem mnohem větších rozměrů, je v nepříliš vzdálených Milovicích. Jestli jsou nějaké podobné prostory na Slovensku, to nevím, tolik to tam neznám – ovšem Rusové se snažili dostat pokud možno co nejblíž k západním hranicím Varšavské smlouvy.
Anglicke napisy
pochazeji s nejvetsi pravdepodobnosti z nataceni filmu Tmavomodry svet, ktery se natacel prave zde.
letiště
Jen pro zajímavost; letiště bylo v Hradčanech u Mimoně už za II. světové války v rukou jiných “drahých” okupantů. Pravda, asi nebylo tak veliké a moderní, ale v nějakých mapách určitě je…
Neplést tajemno s neznalostí
Vybudované letiště Hradčany přebrala CGV (“Střední skupina vojsk”) od Československé armády. Naposledy tam sídlil 236. ABIP (stíhací bombardovací pluk) a vrtulníkové letky. Źádná gardová jednotka, žádná elita. Doporučuji více prostudovat prameny.
RE: Neplést tajemno s neznalostí
Zkuste se zeptat jakéhokoli sovětského vojáka, který sloužil u nás nebo třeba v NDR – sami se považovali za elitu, vždyť z jejich pohledu byli v daleko “lepší” zemi, pro ně to byl skoro Západ (dál ani nemohli).
Několik poznámek
1. Ploužnice není normální ves, normální domy zde téměř nenajdete. Už když odbočíte ze silnice, tak vidíte vybydlenou školu či něco takového, nízké montované baráky a potom opravené ruské paneláky, které i přes svoji upravenost působí cize. I nepočetné vilky (na opačné straně silnice a pak dále ve Hvězdově) mají nezaměnitelné ruské rysy (byť některé původně vypadaly jinak) a tak je tomu prakticky kdekoliv v bývalém vojenském újezdu Ralsko. Tady prostě nic normálního není.
2. Nevím, kde jste viděl širokorozchodné koleje. To mohla být jedině nějaká místní vlečka, jestli vůbec. Ruské vlaky, které do Mimoně přijížděly (a které ještě pamatuji) měly normálně rozchodné podvozky, které získaly již v Čierné nad Tisou, protože jinak by se přes naše území nedostaly.
3. Ty ruské paneláky nejsou v tak havarijním stavu, jak píšete. Jsou z železobetonu a ten – i při pověstné ruské kvalitě – něco vydrží. Dokládá to nakonec i fakt, že jeden z dlouho opuštěných paneláků právě prochází rekonstrukcí. Ostatní stavby – hlavně ty montované – jsou na tom o poznání hůře.
4. Vůbec přeháníte nebezpečnost celého prostoru – z podobných míst, která jsem jako fotograf navštívil, patřil tento k těm bezpečnějším (ale ještě před 10 lety tomu tak vůbec nebylo).
5. Také píšete: “umělecký diletant mého druhu to celé nazve slovem přiléhavějším – bordel.” Když k tomu máte takto odtažitý, možno říci až anti-výtvarný vztah, tak proč to vůbec fotíte? Pak se není co divit, že vaše obrázky (alespoň ty zde prezentované) vypadají tak, jak vypadají…
6. Co se týče poznámky o držení hradčanského letiště jinými “drahými” okupanty, tak se to má tak, že Němci to letiště postavili (předtím tu nebylo nic), a to až v březnu 1945. Načež již o měsíc později bylo bombardováno Američany. V budování pak pokračovala čs. armáda a Rusové se jen přiživili.
Tohle se nepovedlo
Souhlasím s kolegou. Tenhle text se p. Sýkorovi hoooodně nepovedl. Jeho články rád čtu a často jsem se podle nich orientoval.Bydlím jen pár km odtud, a tak mě docela překvapily nepřesnosti / viz širokorozchodná železnice/. Ono to možná je způsobeno dvěma faktory- jedním je to, že tu oblast musí člověk procházet delší dobu a častěji, druhá věc je ta zmiňovaná “exkurzes historiky” bojím se, že do toho vnesla trochu ideologie a tenhle kout chce spíš čistě věcný dokumentární přístup.
RE: Tohle se nepovedlo
Spoléhal jsem na to, co jsem si napsal jako poznámky kdysi při oné exkurzi; vzhledem k tomu, že nás provázel člověk zajišťující odchod vojsk, asi o tom něco musel vědět, i když leckde člověk narazí na neodborníky a pozná to třeba až později…
Širokorozchodná trať tam opravdu je, byla to samozřejmě vlečka – je mi jasné, že široké koleje nevedly přes celé naše území!
Letiště tam bylo i před rokem 1968, to vím. Ale poznámku s mapami jsem myslel tak, že pokud vezmete do ruky např. Autoatlas ČSSR ze 70. či 80. let, nenajdete v těch místech opravdu nic, můžete se přesvědčit. Původní letiště bylo také mnohem menší.
O tom, že jsou ruské paneláky v havarijním stavu, svědči mimo vlastního prostého pohledu i velmi vysoké náklady na jejich rekonstrukci. Bydlet v nich nelze, takže jejich stav asi není v pořádku.
A nakonec něco k “uměleckému diletantovi” a “anti-výtvarnému vztahu”: jsem umělecký diletant v tom smyslu, že se příliš dobře neorientuji v teorii moderního či abstraktního umění, přesto ale mohu fotografovat a k věcem mít výtvarný vztah, vždyť fotografie nic jiného není. A tady přece jde o ilustrační fotografie, nikoli o umění či nějakou galerii, vždyť je to jen doplněk textu… Je to prostě tip na to, kde si vlastní snímky můžete pořídit, nic víc, nic míň. A že je to “bordel”, to snad vidí každý, ale i na něm je k fotografování právě to “výtvarno”, ne?
RE: RE: Tohle se nepovedlo
Ja si na rozdil od vyse uvedenych reakci myslim, ze je to velmi dobry clanek a to jak textem, tak fotkami. Je o necem. Ma nejakou vypovidaci hodnotu.
A ze M.S. mozna neterfil nejake detaily? O tom to prece neni, nejsme na zkousce z dejepisu. Mozna nekdo, kdo to tam zna vi vice, ale pro me, jako cloveka, ktery tam nikdy nebyl, je vse velmi zajimave.
tapety a stlpiky
Clanok ujde, kazdopadne mi priniesol pre mna nove informacie.
Pod tapety sa kedysi vazne odporucalo lepit noviny, hlavne ak to islo na omietku – aby asi tapety lepsie drzali, neviem, nie som odbornik.
Tie tehlove stlpiky pod podlahou mi pripominaju rimsku architekturu a podlahove kurenie – uz pred dakymi 2000 rokmi sa takto robili podlahy – do toho prazdneho priestoru sa vhanal z ohniska horuci vzduch, ktory potom pokracoval dutinami vo zvislych stenach. Zeby sa to Rusi snazili napodobnit?
RE: tapety a stlpiky
Kdysi byly noviny pod tapetami (tzv. makulatura – též novinový papír, čistý i potištěný) naprosto běžné, skutečně žádná ruská specialita. Ostatně solidní firmy makulaturu (dnes už jako speciální materiál) pod tapety, které mají vypadat k světu (reprezentační účely) stále používají.
No tohle…:-)
Vážený pane, dovolte mi, prosím, několik poznámek k Vašemu článku plnému tajemna 🙂
Ony “hangáry”, říkalo se jim úly (česky) nebo árky (rusky) sloužily pro stání stíhacích bombardérů Su. byly stavěny tak, aby odolaly tlakové vlně po výbuchu atomové bomby. Smyslem bylo, aby letadla mohla v nejkratším čase vyjet na VPD a odstartovat. Proto taky dvoje vrata – představte si, že by v uzavřeném hangáru nastartovali proudový motor 🙂
Jinak v těchto VVP (nejenom Ralsko) nebyly pouze jednotky CA, ale i ČSLA a normálně zde fungovaly tzv. Správy budov, zajišťované ČSLA. Výstavbu převážné většiny objektů zajišťovaly tuzemské stavební firmy ( Vojenské stavby, Armabeton a pod.) a stavby byly financovány ze zvláštní kapitoly rozpočtu MNO. Takže budovy byly stavěny z tuzemských materiálů, tuzemskými firmami, pouze některé drobnosti – třeba plochy místností, hygienické předpisy, provedení rozvodů el. energie a podobně se řídilo tehdejšími ruskými předpisy (protože nic jiného neznali, tak trvali na tom, co měli doma). No, v archívech ČSLA a MNO by se toho jistě hodně našlo 🙂
ralsko
Tenhle članek o Ralsku mi přide docela dobrej. sám sem tam několikrat byl a našel několik vojenskejch objektu, ktery videlo jen malo lidí. Touhle cesto bych chtěl požádat někoho-kdo ví, kde se nachází zajímavé objekty jako např: sklad jadernejch hlavic, muniční sklady……atd. Jestli někdo o takovychto objektech nebo dalších zajimavostech něco víte ozvěte se prosím na kobac@atlas.cz Dík rád si vyměnim informace
Muj zazitek
Jednou jsem tam take byl.Bylo to asi v roce 1981.Je to uz davno a tak si detaily moc nepamatuji,ale na 3 zazitky si vzpomenu vzdy,kdyz se mluvi o Ralsku.Tenkrat jsem pracoval v CSAD a vezly jsme tam cihly.Kdyz uz jsme projizdely vojenskym prostorem z niceho nic se z lesa vyritil obrneny transporter,preskocil silnici a zmizel v poli.Bylo to tak 50 metru od nas.Mohl to byt pekny masakr.Na miste vykladky zadna technika,jen hole ruce asi dvaceti vojaku.Podavaly si z auta cihlu po cihle a zednici z nich rovnou stavely.Chvilku to trvalo a tak si ridic nalil z termosky kavu.Prisel k nemu jeden vojak, kouka do hrnku a pta se co to je ,jestli pry caj.Ridic rika ,ze kava.Vojak nechape a znovu se pta jestli je to caj.Kdym mu oba rikame ,ze je to kava ,tak zavrti hlavou a odchazi.Nejdriv nam to bylo k smichu,ale pak jsme si uvedomily,ze ti vojaci tady byli v uplne jinem svete.
byt v Ploužnici,v Kuřívodech
Jsem rád,že jsem našel nějakou diskusi o tomto koutu světa.Jeden můj známý bydlel v Ploužnici a nyní se chce opět vrátit.Požádal mě,abych zjistil jak,nebo za kolik se dá dneska sehnat byt na Hradčanech,Ploužnici,nebo v Kuřívodech.Můžete mi prosím někdo poradit?
Místo na Airsoft?
Dobrý den… Chu se zeptat, jestli by se v těch ,,rozbořených budovách” dal zahrát Airsoft… Mnohokrát děkuji za vaše odpovědi předem…
Místo na airsoft?
Jeďte se tam podívat a uvidíte – myslím, že se tam dá hrát naprosto cokoli…
Milan Sýkora
místo na airsoft?
Ano dá, spousta budov v různém stádiu rozkladu je již “označkována” paintballem, ohořelé zdi od dýmu z pneumatik, kterým se dotyční snažili vytvořit živou atmosféru ….jen pozor na statiku staveb, narazili jsme na stavby poničené zloději železa kteří vyřezávají i nosné části budov, ze schodišť ze železobetonu vymlacují traverzy atd….
“pokrok”
V září jsme s kamarádem navštívili tuhle oblast a je opravdu čarokrásná, bohužel aspoň pro mne zajímavé stavby mizí vyrabované, zjičené od vody. Paneláky jsou dnes už dokonce i bez zábradlí na balkonech a nepředstavují nebezpečí. V jednom jsme našli rozházené noviny na podlaze, celkem štos asi 40ks novin…..vskutku zajímavé čtení, jedny jsem si vzal na památku. Nesouhlasím ale s přeháněním ekologického zamoření, chápu sanaci okolo hangárů ale proč se sanuje v okolí místního bývalého ruského masokombinátu a vývařovny? Viditelně si z toho příroda nic nedělá a mnohem víc jí škodí místní obyvatelé, kteří ji plundrují na blízké ploše s opravárenskými rampami, kde vylévají olej z aut a vyhazují odpad z vrakování starých aut …..po sovětech sice zbyla nevystřílená munice a ropné produkty v zemi ale po češích po mírně kratší době haldy plastů, pneumatik a vyjetého oleje taky spousty ……takže zatím tedy tomu kraji spíše uškodily nájezdy “zlatokopů” na sběrné suroviny a motoristů širokého okolí