Ráno jsme se probudili svěží a odpočatí – ono totiž spát ve vlaku nebo v posteli, to je nebetyčný rozdíl.
V hotelové kaviné (to je kavárna) jsme si dali snídani a pak se šli sami se Zdeňkou projít do města, protože jsme měli asi do 11 hodin čas; Elena šla na jakési jednání ohledně přídělu peněz pro dětské centrum ve Vilkaviškis. Peníze ostatně dostala. U nás je na takováto jednání zbytečné chodit.
Poslali jsme pohledy a poprvé jsem si uvědomil, že ta ruština, kterou jsem se tak nerad učil, se mi dnes asi poprvé v životě hodí; s trafikantkou se prostě jinak než rusky nedomluvíte. Litevština je jazyk, z něhož pochopíte každé dvacáté slovo (když si ho přečtete tak pětkrát…). Pořád jsme hledali nějaké pozůstatky sovětské éry. Je jich opravdu velmi málo – most přes řeku a několik budov, z nichž jedna vypadá jako sídlo KGB v amerických filmech (co je ruské, to je největší na světě…). Poněkud mě překvapovalo, že nikde nejsou žádné čmáranice sprejerů a rád přiznám, že bez tohoto nepříjemného rysu evropské integrace města vypadají mnohem líp. Nicméně u nás asi nepočmárané město už neexistuje…
Elena se vrátila spokojená s penězi, které úspěšně vyloudila, takže jsme mohli vyrazit. Nasoukali jsme se do VW Golf a během stošedesátikilometrové cesty jsme neustále mluvili. Zase jsme byli překvapeni, tentokrát kvalitou silnic. Mají je lepší než my, aspoň tam, kudy jsme jeli.
|
První zastávka byla v městečku Trakai, které vypadá jako luxusní skandinávské letovisko. Jachty, super auta, jezero a na ostrově hrad. Nádherný. Zde sídlil litevský velkovévoda. Sídlo je to skutečně impozantní – hrad je celý z červených cihel (v posledních několika letech byla dokončena dlouhá oprava).
Potkáváme mnoho školních výletů (za chvíli jsou prázdniny) a všichni jsou přívětiví, dokonce i u nás zpravidla nerudní hlídači expozice. Jedinou chybou je to, že popis všech exponátů je pouze litevsky. Ale nám to vlastně nevadí, máme s sebou Elenu, která už se anglicky rozmluvila natolik, že sice dělá chyby (a kdo je nedělá?!), ale je jí to už jedno. Po prohlídce – expozice obsahuje vlastně kompletní dějiny Litvy – vyrážíme dál. A zase mluvíme. Kromě zcela nepodstatných věcí jsme se dozvěděli i věci celkem podstatné – třeba že v Litvě je průměrný plat desetkrát (!!!) větší než v Rusku, že děti mají prázdniny už od půlky června, že za chvíli dojedeme k prima hospodě…
Byla opravdu super. Vypadá jako horská chata (už to je zde poněkud zarážející) a je opravdu na kopci, z něhož je výhled na řeknu Němen (litevsky Nemunas). Obědváme arménský šašlik a ovšem – teď už bez obav – pivo. Mluvíme a mluvíme. Elena nám kromě asi tisíce jiných věcí (no jo, ženský…) sdělila, že nedávno u nich v centru hrála česká rocková skupina Vlkozajíc (v životě jsem o ní neslyšel) a že měli úspěch (no jasně, západní rockeři!). Po obědě a vyfotografování restaurace (Zdeňko díky, já na to zapomněl) jsme pokračovali dále. Kousek odsud se prý natáčela poslední filmová verze Robina Hooda (příroda je vskutku neporušená) a také jsme viděli umělý kopec, který dal zbudovat Napoleon během ruského tažení (ostatně Litva tehdy patřila Rusku); kopec má tvar napoleonské čepice a je na něm nějaký pomníček.
Ve Vilkaviškis není mnoho zajímavého, je to prostě malé – i když okresní – město. Hotel pamatuje sovětské časy, a tak jsou v koupelně dlaždičky nakřivo, okno nejde otevřít apod. Ale co, stejně se jen převlékneme a vyrážíme na jídlo a pak do Centra dětí a mládeže. Jsme – opět – překvapeni. V Centru je totiž kino, sál pro diskotéky, keramická dílna, taneční sál a dopoledne zde funguje alternativní mateřská školka. Kromě toho zde také sídlí klub Nukleus, který pořádá akce pro teenagery. Chvíli jsme mluvili s jeho členy a snažili se je získat pro trojstrannou výměnu mezi ČR, Dánskem a Litvou. (Důvodů je mnoho, ale ten hlavní je poněkud zištný; totiž EU již nadále nebude financovat dvoustranné výměnné projekty, a tak tedy třetího partnera potřebujeme… Hlavně je ale Litva zajímavá země, zrovna moc se tam nejezdí a teď už víme, že je to škoda. Tak tam tedy jezdit začneme). Mají tam fantastickou poštu – krásná budova; vlastně velká většina státních nebo veřejných budov je nová nebo alespoň kompletně zrekonstruovaná.
Večer jsme vyrazili k jezeru Vyštytis, kde je letní tábor. Tam se má příští rok v červnu uskutečnit pobyt studentů ze všech tří zemí (10 z každé země + doprovod). Jezero je u ruské a polské hranice a kdyby to neznělo tak hloupě, řekl bych, že je “v rohu” Litvy. Vypadá to tam skvěle (až na to Rusko na druhém břehu), jezero je obrovské a tábor taky. Sruby jsou v borovém lese, spousta hřišť, prostě nádhera. Ale musí být aspoň trochu hezky. I když ze zkušenosti vím, že pokud se sejde dobrá parta, můžou padat třeba trakaře… Místní správce se s námi bavil velmi komickou angličtinou, které se smál nejvíc on sám.
Zpátky jsme jeli přes jakousi vesnici, kde – to nám samozřejmě říkala Elena – domy patří do Litvy a zahrady k Rusku (asi bych na tu zahradu fakt nechodil…!). Zatím jsme nevěděli, že nás ještě čeká večeře a setkání s několika lidmi. Elena nás pozvala až před hotelem. Tak jsme si sedli ke stolu v exkluzivní restauraci, do jaké bych se u nás bál vkročit, jsa zcela konsternován cenami na jídelním lístku u vchodu. Ne tak v Litvě. Tam totiž podnik dobře vypadá, a přesto není drahý (jídlo a pité stojí tak o čtvrtinu až polovinu víc, ne však desetkrát tolik jako u nás). Chlapci z Vilkaviškis měli docela zajímavé nápady ohledně našeho plánovaného setkání příští rok v červnu, popíjeli pivo Švyturys, volali z mobilních telefonů a kouřili cigarety Wall Street. Sovětské časy jsou – díkybohu – dávno pryč… A tak mi ani nevadil “sovětský” hotel s křivými kachličkami v koupelně. Spal jsem jako zabitý.
Další den ráno jsme se šli rozloučit se všemi novými známými do “Elenina” centra. Ti nás překvapili množstvím dárků, které pro nás připravili. Namátkou jen něco: anglicky psaná fotografická publikace o Litvě, keramický zvoneček, hrneček a model Tutanchámonova sarkofágu, plaketa Vilkaviškis … a půllitr od piva Utenos! Minulý večer jsem se snažil zakoupit (krást jsem se přirozeně bál) v restauraci sklenici do své sbírky, ale Elena mě od toho odrazovala, že prý to nejde… Udělala mi radost, holka jedna litevská!
Po opravdu srdečném rozloučení jsme zaplatili hotelový účet, nasoukali se do Golfa a vyrazili směrem na Kaunas. Jeli jsme po Via Baltica, což je zcela nová silnice z Tallinu do Varšavy (ale v Polsku z ní není zatím ani centimetr…) a dívali se na pasoucí se dobytek a koně, na zelenou a svěží zemi a věděli, že zítra už jedeme domů. V Kaunasu jsme si dali zavazadla do úschovny a koupili si lístky a místenky na autobus v 15:40 do Vilniusu. Pak jsme absolvovali projížďku městem a mně připadalo, že Kaunas je “trochu víc” velkoměsto než Vilnius, že zkrátka trochu víc žije. U velikého kláštera jsme se dozvěděli, že v době “všemocného” SSSR byla v kostele továrna na rádia… V Kaunasu byla také jediná fungující katolická teologická fakulta. Viděli jsme hrad, respektive jeho trosky, a náměstí. Tam se s námi Elena rozloučila, protože bylo poledne a v jednu měla nějakou schůzku na radnici. Poděkovali jsme jí a slíbili, že přijedeme. Tenhle slib hodlám opravdu dodržet.
Takže jsme byli sami. Courali jsme se po dlouhé pěší zóně, zastavili se na oběd a na alus (to je pivo), vyměnili posledních 20$, viděli upravené parky, čisté ulice… Navštívili jsme supermarket, kde měli fakt všechno, třeba taky české pivo Samson. Koupili jsme nějaké dárečky pro naše blízké a začali hledat autobusové nádraží. Zrada! Tam, kde jsem myslel, že bude, bylo něco úplně jiného. Nezbývalo než použít osvědčenou taxi-metodu. Blahořečím jakémusi vnuknutí, že jsem si zapamatoval, že autobusové nádraží se řekne autobusu stotis. Jinak bychom dojeli asi do… prostě jinam.
Měli jsme ještě čas, tak jsme zašli do bistra, dali si alus (já) a kava (Zdeňka) a pozorovali cvrkot. Snad každou minutu jel kamsi jakýsi autobus, lidé přijížděli a odjížděli… Dopravní obslužnost je vůbec ve srovnání s naší neobslužností úžasná – třeba do Vilniusu jezdí autobus každých 30 minut od 4 ráno do půlnoci! Přijela naše expresní linka, což byl Mercedes pro 15 lidí, řidič se nás zeptal, jestli jedeme s ním a naložil nám zavazadla. Už tím mě zcela uzemnil. Všem poté popřál příjemnou cestu (aspoň si myslím, že přál něco podobného) a vyrazili jsme. Ve Vilniusu jsme byli za hodinku a půl a vyhnuli jsme se tím náramnému lijáku. Z autobusáku jsme se nechali taxíkem dovézt až před hotel (ono to není až tak blízko).
Čekal nás poslední večer v Litvě. Počasí bylo báječné. Chvíli jsme váhali, jestli pojedeme do centra taxíkem nebo městskou dopravou. Taxík vyhrál, protože jsem na něj mávnul dřív, než mi to Zdeňka zakázala. Vystoupili jsme přímo u českého velvyslanectví. Dobrá náhoda. Chodili jsme po městě, prohlíželi si kostely, domy, štíty obchodů a lidi a vlastně jsme hodnotili náš pobyt v baltské republičce. Já jsem zároveň nenápadně vybíral restauraci, kam půjdeme na večeři. Všude bylo ale plno.
Až v jedné restauraci na hlavní ulici nám řekl asi dvacetiletý kluk, abychom si sedli k němu. Za chvíli se zeptal, odkud že jsme. Udělal nám radost, protože se o České republice neboli Česku vyjadřoval velmi pochvalně. Až jsme se divili. Byl to voják a chtěl, aby jeho země byla v NATO (ono to Rusko je vážně kousek, pak tam je taky to Bělorusko…). Příjemně jsme si popovídali a pak odešel. My jsme – po velmi opulentní večeři – udělali po chvíli totéž. Toto byla první restaurace, kde měli menu in English. Cesta zpět do hotelu byla poněkud dobrodružná, protože bylo asi 11 večer a polovina dopravy už nejezdila. Po dvou špatně nasměrovaných a navíc černých jízdách trolejbusem (lístky nebylo kde koupit) jsme dojeli před hotel mikrobusem s číslem 5; ten jezdí celý den i noc po trase “velkých” autobusů a zastaví tam, kde mu řeknete nebo kde na něj mávnete. Prostě dobrá doprava.
Ráno už nás čekalo jen zabalit, sníst snídani a odjet – jak jinak než taxíkem – na nádraží. V 9:15 nám jel vlak. Poslední peníze jsme utratili v samoobsluze na nádraží (každému jsme něco přivezli) a pak už jsme jeli. Ve vlaku byl na zemi koberec, vagón byl čistý, prostě pohoda. V Marjampolé je nádraží, které vypadá jako zámek. Trochu jsme záviděli. Pohoda trvala jen do Kaunasu – tam totiž nastoupilo asi 30 velmi hlučných mladých lidí; až teprve z jejich Schwyzerdütsch jsem zjistil, že jsou to čistokrevní Švýcaři, kteří se jeli “podívat do toho Ruska”. Vlak byl najednou hnusně přeplněný. V Šeštokai jsme proto provedli bleskovou akci a v polském vlaku jsme byli jako první. Vedle v kupé jakási ženština s pološíleným pohledem cosi schovávala pod sedačku a přemlouvala dva chlápky, kteří tam seděli, aby nic neříkali celníkům. Co schovávala a kdo to kde vyndal, opravdu nevím. Že by přes Litvu vedla nějaká drogová stezka?!
V Trakiszki – první polské zastávce nás kontrolovali hodně dlouho; polští celníci jsou proslulí svým epříjemným vystupováním. Když jsem vyfotografoval z okna vlaku vojáka u plotu z ostnatého drátu (a pak prý že železné opony už nejsou…!), namířil na mě svůj mašinkvér. To by se mi vážně chtělo, být zastřelen kvůli fotce, která se navíc zrovna moc nepovedla…! Polsko-jakákoli hranice je prostě nepříjemná.
Do Varšavy jsme dojeli až večer. Nic jsme z ní neviděli, kromě smetišť u kolejí a ohavných oprýskaných činžáků. A na nádraží ještě narkomana, který si ovazoval zhnisanou ruku – odporný pohled. Švýcaři začali hned za hranicí popíjet vodku z lahví,takže do Varšavy přijeli někteří z nich ve stadiu klinické smrti. Ale nikoho neotravovali, takže nám nevadili. Zdeňka během cesty do Varšavy přečetla celou knížku, kterou jsem jí půjčil, tudíž z výhledu na polskou krajinu nebyla ani z poloviny tak otrávená jako já. Pak nás už čekal jen lůžkový vůz do Prahy. Moc jsem nespal, protože dojmů bylo na nějaký klidný spánek příliš moc. Díval jsem se ven a byl jsem rád, že nemáme kolem kolejí takový binec jako Poláci. Ale domů se mi nějak přehnaně moc nechtělo. Byla sobota ráno a v pondělí měly začít maturity…
Snímky byly pořízeny zrcadlovkami Olympus IS 100 (objektiv 28 – 110 mm f/4,5 – 5,6) a Praktica B 100 (obj. Prakticar 50 mm f/1,8) na materiály Agfa Vista 400 a Kodak Portra 160 NC.
