Dnešní etapa začíná prudkým převýšením několik desítek metrů, které zdoláváme v podstatě korytem potoka. Za ním se terén vyrovná do travnaté planinky, kterou se klikatí potůček, pak zase nahoru a další planina, tentokrát kamenitá.
|
| pod Dientes, pohled na západ |
To už jsme přímo pod vrcholky Dientes. Stáčíme se na východ a vytrvale stoupáme na boční hřebínek, pod kterým se objevuje Laguna del Paso. Na jihu, u jeho vzdálenějšího konce, vidíme sedlo, kterým se dostaneme na jižní stranu hor. Naštěstí nemusíme klesat až k jezeru, značky nás vedou úbočím až k Paso de los Dientes. Samé kamení, místy pokryté zbytky sněhu. Z průsmyku klesáme na jih, do údolí s dalšími jezírky. Míjíme je vlevo a cestou obdivujeme podivuhodně zvětralé kameny. Obzor je zatažený a nad námi se honí mraky, občas poprchává, fouká prudký vítr. Na těch 16 stupňů, které ukazuje teploměr, to tedy nevypadá. V poledne přicházíme na konec prvního jezírka a pracně hledáme alespoň částečné závětří, kde bychom mohli poobědvat. Po jídle sestupujeme dále údolím, objevuje se další soustava jezírek. Bukový porost na jejich břehu je v širokém okruhu zdevastovaný bobry. Vidíme hráze i hrady, bobry ale ne. Mraky na jihu se na chvíli zvednou a tak můžeme zahlédnout Lago Windhond a za ním, za tenkým pruhem země, Drakeův průliv a v něm sotva znatelné Wollastonské ostrovy, jednímž z nich je i slavný Cabo de Hornos. Připadá mi naprosto neskutečné dívat se takhle na místa, o kterých jsem si četl v dobrodružných knihách v době, kdy cesta na jihozápad měla konec u drátů na Šumavě.
|
|
|
| laguna del Paso | pohled z průsmyku na jih | paso de los Dientes (vlevo) od jihu |
|
| laguna de los Dientes |
|
| od laguny Escondida na jih lago Windhond a moře |
Uhýbáme na západ a kamenitou sutí se pomalu přibližujeme k jezeru Laguna de los Dientes. Zatáhlo se, leje a padají kroupy. Než sejdeme dolů k jezeru, svítí už zase slunce. Dostáváme se opět pod hranici vegetace a poslední úsek k jezeru se prodíráme zakrslými buky, které nám sahají někam nad kolena. Ztratili jsme cestu, což není žádný div, protože občasné značení červenou barvou za průsmykem skoro vymizelo a guanačí stezky se tu různě křižují, mizejí a zase se objevují. Padesátimetrový pás kolem Laguny de los Dientes je pokrytý pozůstatky bobří činnosti, ohlodanými vybělenými kmeny. Bobry samotné, stejně jako u ostatních jezer, kolem kterých jsme přešli, nikde vidět není.
|
| věže nad lagunou Escondida |
Stejně tak je to s guanaky. Jsou tu po nich jen hromádky trusu. Obcházíme jezero zprava a za ním pokračujeme dál na západ, vzhůru k mělkému sedlu, za kterým už následuje sestup k Laguna Escondida. Přímo do jezera padá stěna jednoho ze “zubů” a i na protější straně je břeh tvořen prudce spadajícím horským svahem. Místo pro stan hledáme jen obtížně, terén je nerovný a zarostlý bukovými keříky. Nakonec se utábořujeme na poloostrůvku vybíhajícím do jezera. Jsou tady dvě tři rovná místa pro stan, místo je však velmi exponované a poryvy větru cloumají stanem. Kotvíme ho tedy všemi šňůrami a kolíky zatěžujeme kameny. K večeru poryvy ještě zesílí, vítr trhá z hladiny tříšť a žene ji ve sprškách proti stanu. Naše Gema už toho má dost a lehá si na zem. Pravda, stačí do ní zevnitř šťouchnout a zase se vrátí do původní polohy, materiál i práce takové zacházení přežijí v pohodě, ale moc se při takovém provozu nevyspíte.
|
|
|
| laguna Escondida | větrné tábořiště | laguna Escondida |
Noc tedy byla větrná a spánek přerušovaný odkopáváním stanu, ráno je slunečné, obloha modrá a jen občas se objevují řídké bílé mráčky. Je sedm nad nulou. Nikam nespěcháme, pomalu snídáme a balíme a na cestu se vydáváme až dlouho po desáté hodině. Naše etapy jsou poměrně krátké, tak do deseti kilometrů, díky nesnadnému terénu a četným zastávkám je ale naše tempo pomalé a tak na jejich zdolání potřebujeme vždy tak pět, šest hodin.
|
| krouží… |
Jezero Escondida obcházíme po východním břehu, míjíme další jezírka s bobřími hrázemi a před námi je stoupání na první dnešní průsmyk, který je jasně vidět zhruba na jihozápad od nás. Na obloze se sbírají mraky a vypadá to, že pěknému počasí bude brzy konec. V průsmyku si na chvíli sedáme u kamenné mohyly. Na druhé straně je další údolí, plné jezer, bobřích hrází a zakrslých buků. Nad námi krouží dva kondoři a jeden z nich se snáší níž a níž. Vytahujeme foťáky a snažíme se dravce zachytit. Ten si nakonec sedá jen několik metrů od nás a drze pózuje.
|
|
|
| …přistává… | …pózuje… | …a odlétá |
|
| v průsmyku kondorů |
|
| jezero Hermosa |
Z průsmyku nescházíme dolů, ale jdeme po zřetelné stezce šikmo svahem na severozápad, do závěru údolí k průsmyku Guerrico. Obloha se vyčistila, vítr usadil a začalo léto. Míjíme zase řadu bobřích hrází a mělkých jezírek a u jednoho většího se zastavujeme, abychom poobědvali. Udělalo se tak teplo, že se dokonce odhodáváme ke koupeli. Voda je ledová a dno bahnité.
|
| u jezera Hermosa |
Po osvěžení pokračujeme dál k průsmyku Guerrico. Jdeme cestou necestou, obtížně překonáváme terénní prahy, zarostlé pokroucenými buky. Konečně terén mění sklon, zřejmě jsme tedy už překonali sedlo a jsme zase na severní straně Dientes, odkud voda teče do kanálu Beagle. Před námi je jezero Hermosa s ostrůvkem a rozpraskaným bahnitým břehem a za ním se prodíráme zakrslými buky k dlouhému a rozlehlému jezeru Martillo. U jeho severního konce do jezera vybíhá vysoký poloostrov. Nahoře je několik pěkných míst k přenocování, dokonce i romantická terasa na srázu nad jezerem, my ale slezáme zpátky k jezeru a stavíme stany na pěkném místě na travnatém břehu. Loučkou protéká potůček, na druhém břehu jezera se vypínají tři skalnaté štíty. Za soumraku se od jezera ozve plácnutí. Zvědavě se tam zadíváme. Hladina je zčeřená, na začátku brázdy trčí z vody tupý bobří čumák. Deset metrů sem, otočka s plácnutím ocasem a zase zpátky. Chvíli ho pozorujeme a pak si sedáme k ohni a povídáme. Čas běží, obloha je teď, po půlnoci, už konečně skoro temná, takže jsou vidět i hvězdy. Po chvíli hledání nacházím nad poloostrovem Jižní kříž.
|
|
|
| u jezera Martillo | ohlédnutí při výstupu k paso Virginia jezero Martillo je zcela vlevo | údolí Rio Guerrico |
Ráno je zataženo, jen občas přes mraky zahlédneme Slunce. Dnes nás čeká poslední průsmyk na naší cestě kolem Dientes de Navarino. Značená trasa napřed vede po pravém břehu Rio Guerrico, vytékající z jezera Martillo, potom se od řeky odděluje a vede nazdařbůh širokým údolím plným křovisek, bobřích hrází a terénních vln. Ten, kdo značky maloval, musel asi zešílet. Kolmo vzhůru přes strmou vlnu, obejít jednu menší, pak v opačném směru kolem jezírka, až má člověk pocit, že je skoro tam, odkud vyšel. Konečně jsme se doplahočili pod svah, vedoucí k průsmyku.
Zdoláme ho stylově, jak je tady zvykem, tedy Kupředu přímo vzhůru! Zase přelézání vývratů, prodírání křovinami a místy i nějaké to čvachtání. Konečně jsme nad hranicí lesa. Rozhlížíme se po malebné krajině, kterou se tak těžko chodí. Sklon svahu se zmírňuje a nás čeká nedohledná, mírně svažitá, nehostinná kamenitá pláň, na které rostou jen občas nějaké ty lišejníky, zato je tu spousta kamenů těch nejroztodivnějších tvarů.
|
| laguna Los Guanacos, za ní kanál Beagle |
Paso Virginia opět není nijak výrazné – sklon pláně se prostě změní, jdete po rovině a pak i s kopce – a najednou je tu hrana, pod ní sněhové pole a držkopád k protáhlému ledovcovému jezeru Laguna Los Guanacos. Pomalu zahajujeme sestup. Sněhové pole obcházíme vpravo, mineme nepříjemné místo, kde pěšina obchází ostré balvany a při uklouznutí by se našinec zastavil až kdovíkde dole. Sklon úbočí je velký a povrch nestabilní. Ať už je to jemný štěrk na začátku nebo kamení o kus níže, stoupnete a jedete.
|
| sestup k laguně Los Guanacos |
Zdoláváme tedy těch 400 výškových metrů rychlostí, která je nepřímo úměrná pudu sebezáchovy toho kterého jedince. Nakonec se šťastně scházíme na břehu jezera. Jak shora, tak zdola vypadá tenhle úsek kratší, než ve skutečnosti je. Jen když jste v prostředku a vidíte malé postavičky nahoře na hraně a jiné ještě menší dole u jezera, máte tu správnou představu. Obcházíme jezero a v místě, kde z něj vytéká potok, chvíli meditujeme, kde dnes zastanovat. Nakonec se vydáváme níže a na kraji lesíka nalézáme dostatek chráněných míst pro naše stany. Pod lesem je několik bobřích jezírek a kolem nich tradiční pruh zdevastovaného porostu. Asi v půl osmé zaslechneme charakteristické plácnutí do vody a tak se přesouváme o něco blíže. Sedíme na kmeni a čekáme. Začíná mrholit. Nakonec se ale bobr přece jen objeví a pomalu připlouvá k nám. Dívám se na hodinky. Je přesně osm – v Praze právě v tuto chvíli odbíjejí hodiny, bouchají zátky od šampaňského a vyletují první světlice, aby tak oslavily příchod nového roku. Bobr zase někam zmizel.
|
|
|
| bobří hráz | ~půlnoční~ bobr | silvestrovský večer |
|
| nelehká cesta lesem |
Je prvního ledna. Poprchává a balíme mokrý stan. Dnes už budeme jenom klesat, žádné výstupy nejsou v plánu. Zpočátku to jde dobře, projdeme panstvím bobrů, potom loukou s vysokou trávou, ale pak přicházíme do lesa a idylka končí. Přelézání padlých kmenů a prodírání se podrostem na chvíli vystřídá chůze sutí a pak zase do lesa. Konečně už jsme na dohled silnici. A tady končí značení. Na pahýlu starého stromu vyplácal značkař zbytek své barvy, nápisy FIN a END hovoří zcela jasně. No, už je to jenom kousek. Volíme ale nevhodný směr, který nás přivádí na mokré dno údolí. Shora vypadalo docela dobře, zblízka je to spleť potoků a kanálů, obkružujících ostrůvky vysoké trávy, mezi jejímiž drny je zase voda. Nejbezpečnější chůze je tam, kde jsou padlé stromy. Mnohé jsou ale dost prohnilé a člověka neunesou. Je to poměrně jedno, boty mám goretex negoretex promočené už od rána. Případným následovníkům doporučuji držet se raději více vpravo, výše na svahu. Obecně na Navarinu platí, že čím níž, tím hůř se jde.
Konečně jsme na silnici. Přehlížíme šrámy a zmokřeniny poslední etapy a obědváme, pochvalujeme si, jak jsme okruh kolem Dientes v pohodě přestáli a jakou jsme měli kliku na počasí. Už zase svítí sluníčko. Po prašné silnici dojdeme napřed ke krabí konzervárně v mělké zátoce. Plechová hala a pár domků s vytlučenými okny, na břehu vytažené dvě silně zasloužilé lodě. Pokračujeme dál až k ústí dalšího potoka, kde v hájku na vyvýšeném břehu nad mořem je ideální tábořiště – pokud si tedy odmyslíte kravince.
|
|
|
| sestup k silnici | hledání cesty bažinou | na pobřeží u konzervárny |
Slunce pomalu zapadá a nasvěcuje hory Ohňové země. Přejde krátká přeháňka. Procházím se po břehu moře. Na černých oblázcích je vyplaveno všechno možné, produkty přírody i civilizace, ulity mořských ježků a spousta kuželnatek, nenacházím ale žádné pozůstatky obřích krabů, kteří by ve zdejších vodách měli také žít. Po silnici občas přejede auto, na zdejší poměry to musí být nebývalý provoz. Zřejmě obyvatelé Puerto Williams byli na návštěvě u známých v Puerto Navarino na západním konci ostrova a teď se vracejí. Napřed je slyšet hluk motoru.
To bude něco většího, říkám si. Jak se auto blíží k mírnému stoupání, otáčky motoru se snižují, řidič řadí, pak ještě jednou. Zvuk týraného motoru vyvolává představu nejmíň třicetistupňového svahu. Potom se omlácená fordka objeví na horizontu, motor si odfrkne, řidič přeřadí na dvojku a sešlápne plyn. Motor se zase rozeřve a auto se dvacítkou přeřítí v oblaku prachu okolo nás vstříc dalšímu kopečku. Je zvláštní, že silnice mi při chůzi nepřipadala být zdaleka tak dramatická. Auto se zahoupne na výmolu a zmizí z dohledu.
|
|
|
| llao-llao, Cyttaria harioti, pan del indio, tedy jedlá parazitická houba |
A teď už zpátky do Puerto Williams. Na chvíli se jen zastavujeme u přírodní kaple, kde se náš okruh konečně uzavírá. Socha má u nohou maličkatý betlém s podivuhodnou zkratkou plastikového Jezulátka, hajajícího na kříži. Hlad nás žene k místnímu bistru. Cestou k němu obcházíme kruhový parčík, v jehož středu trůní železná kašna s bíle natřenými labutěmi, poblíž ní je také betlém s plechovými postavami v životní velikosti. Josef vypadá jako člen suity Jasira Arafata a některé postavy jsou povalené větrem. Bistro pak je dřevěný domek o jedné místnosti s plastikovými stoly.
|
| zpátky v Puerto Williams | 
|
| svérázné pojetí Betléma |
|
| telefonní stanice |
V kamnech v rohu skomírá pár polen, zeď zdobí obrysová mapa Ohňové země s vyznačenými daty objevitelských plaveb: Magalhaes 1520, de Nodal 1619, FitzRoy 1834… Obtloustlá hostinská se ptá, co si dáme. Dlouze váháme nad jídelním lístkem, napsaným na kusu balícího papíru přibitém na zdi. Čítá asi patnáct položek včetně nápojů. Beru si na pomoc slovník, ten však je v případě místních názvů jídel jako pichanga či churasco zcela bezradný.
Provedeme tedy průzkum bojem a zjišťujeme, že empanadas jsou tady cosi jako langoše, plněné v našem případě sýrem, pichanga masová směs s hranolky v misce a churasco sendvič, menší obdoba chacarera. Paní hostinská vše připravuje čerstvé před námi. Oběd zakončíme kolou a pivem Austral a odebíráme se na náměstí. Mají tu telefonní hovornu, co tedy oznámit domů ukončení výletu? Hovorna, Centro de llamados, malý domek se spojovatelkou, čtyřmi kabinkami a videopůjčovnou. Slečna má problém s volačkou do Čech, nevěří nám, že je to 420. Nakonec ale vytáčí, my se odebíráme do kabinky a užíváme si oboustranné haló haló s pětivteřinovým zpožděním. Informace je po úvodních potížích šťastně předána a při placení nám slečna vítězoslavně ukazuje, že našla nejen volačku do Čech, ale i do Hradce Králové. Chválíme ji, ale nabídku připojení na Internet vytáčenou linkou 9600 s díky odmítáme.
|
| let byl, jak je vidět, klidný |
V kanceláři letecké společnosti se dovídáme, že letado má hodinu zpoždění. Odhlásíme se na policejní stanici a pak čekáme. Na náměstíčku se odehrává scénka “odstraňování vánoční výzdoby”. Je tu jen jediný strom, tedy spíše keř, a na něm visí krabice, zabalené jako dárky. Ke stromku couvá pikap a z něj vylézají dva muži a snaží se urvat krabice. Nejde to, tak některé berou i s větvemi a hážou je na korbu. Nakonec přijde ke slovu sekera a na korbě končí celý stromek. A je po ptákách.
Konečně přijíždí známý prorezlý stejšn, na střechu skládáme batohy, soukáme se dovnitř a jsme dokodrcáni na letiště. Letadlo není v dohledu. Čekárna je plná lidí, nemám představu, jak se chtějí do tak malého letadla nacpat. Konečně se objevuje Twin Otter a hladce přistává na prázdné dráze. Mezi cestujícími, kteří právě dorazili na ostrov, je i maminka s čerstvým miminem. Osazenstvo čekárny se nahrne k ní a začne bouřlivé vítání. Dost se mi uleví, že tu většina lidí čekala na ni a nebude nutné sedět na sedadlech v letadle po dvou.
Ještě jednou vidíme z výšky Dientes a západní konec Navarina, pak letadlo mění kurs na sever. Nad Ohňovou zemí jsou zase mraky, druhý pilot si čte noviny. A je tu Punta Arenas. V penzionu vyprazdňujeme bojler s teplou vodou a zas jednou usínáme v posteli pod střechou.
