V druhém díle navštívíme Siněvir, muzeum vorařství a vesnici proslavenou Olbrachtovým románem Nikola Šuhaj Loupežník, Koločavu.
|
| Krajina nad Siněvirem |
|
| Pohled z hřebene na Siněvir |
Ráno mé první kroky vedou k oknu a konečně se za světla mohu podívat, kde to vlastně jsme a jak vypadá okolí. Není to špatné, kolem zasněžené kopce, skrz mraky vykukuje slunce, idylka ovšem trvá jen do chvíle, než se podívám přímo pod sebe. Ale co, pomalu si začínám zvykat, alespoň nemusíme vynášet odpadky, stačí je vyhazovat oknem ven. Příjemnější je jedna změna proti večeru, topič začal pracovat jak má a už není taková zima. Ale pojďme raději k tomu, co nás čeká, dnes to bude Siněvir a návštěva muzea vorařství.
|
| Oboroh – seník s posuvnou stříškou |
|
| Na čaji v Siněviru |
Nasedáme do autobusu a necháváme se vyvézt do siněvirského sedla oddělujícího údolí řek Riky a Terebly. I když nejsem zastáncem poznávání cizích zemí v sedě skrz sklo autobusu, v tomto případě mi to nevadilo, šlo o to se někam přiblížit a dál pokračovat pěšky nebo na lyžích. Podmínky vypadají velice pěkně, na hřebeni je sněhu dostatek, počasí nám přeje, tak rychle namazat, Siněvirské sedlo i nedalekou horu Kamjonku necháváme brzy za zády a jdeme po hřebeni k vysílači nad Siněvirem. Je mi divné, že cesta má trvat dvě až tři hodiny, když měří necelých pět kilometrů, ale brzy je mi jasné proč, jsou mezi námi jak zdatní sportovci, tak lidé na běžkách nepříliš zkušení. Svým uměním se řadím doprostřed, což má výhodu, že se mohu věnovat fotografování a přitom nezdržuji. Tedy, skoro nezdržuji, nakonec jsem tak zabrán do fotografování, že k vysílači přicházím mezi posledními. Okolní krajina, zasněžené hory, v nich linoucí se křivky silniček a plotů, to vše k fotografování přímo vybízí a začíná se měnit i můj pohled, nevytopený pokoj nebo problémy se sprchou jsou už jen nepodstatné maličkosti. U vysílače nás čeká překvapení – sjezdovka končící v Siněviru. Prý se dá sjet bez pádu, ale letos se to nepodařilo nikomu, polovina nás nakonec lyže sundává a jdeme dolů pěšky. Pod sjezdovkou čeká další, tentokrát příjemné překvapení, do jedné z chalup jsme pozváni na čaj a máme tak možnost nahlédnout do života místních lidí.
|
| Siněvir, zimní radovánky |
Po čaji se krátce přesouváme za město k bráně do Siněvirského národního parku a odpoledním cílem je muzeum lesnictví a vorařství ležící v údolí tři kilometry proti proudu říčky Čorné Riky – Ozerjanky. Způsob plavení dřeva byl docela zajímavý, na velké kmeny by průtok vody při normální stavu nestačil, proto byla říčka přehrazená, při jarním tání sněhu se kmeny svázaly do vorů, ve vhodnou chvíli se otevřela vrata v hrázi a vory i s voraři vyrazily rozvodněným korytem na svou pouť do Tisy a někdy i dál po Dunaji až k Černému moři. Že zvláště první úsek byl velice nebezpečný si asi každý dokáže představit, přesto se tak dřevo plavilo ještě v šedesátých letech minulého (dvacátého) století. Bohužel se nedávná povodeň postarala o to, že dnes z původní hráze moc k vidění není, nepoškozená a přístupná zůstala část s expozicí, kde jsou k vidění dobové nástroje a oblečení nebo makety původní hráze a dřevěných žlabů pro plavení dřeva.
|
| Ukrajinská hospůdka |
A teď hurá na večeři do koliby v Siněviru. Času je zatím dost, protože se chci ještě podívat po okolí, nechávám autobus odjet a jdu pěšky. Je vidět, jiný kraj, jiný mrav, i když Vánoce už byly, teprve teď všichni zdobí stromky, vysvětlení je ale jednoduché, pravoslavné Vánoce připadají až na 7. ledna. I jiné věci jsou tu normální, nezapomenutelný pohled je u správní budovy parku, kde stojí auto a v kufru má čerstvě uříznutý vánoční stromek. I když jsme v národním parku, nejen že si například z těžby dřeva nikdo nic nedělá, ale dokonce je oficiálně povolena. Začíná se pomalu šeřit, ale už je tu koliba, dřevěná stavba, vevnitř s otevřeným ohništěm, kde už nám pečou maso. Na první pohled vše vypadá dobře, ovšem po chvíli sezení se začíná hlásit snad všudypřítomná zima, ale už si začínám zvykat. Ochutnávám místní pivo a shledávám ho pitným, stejně tak maso je výborné. Bohužel, vše kazil jen pocit, že jsem si připadal jako cizinec ze západní části Evropy v Praze, na naše poměry je vše neskutečně levné a obsluha se věnovala hlavně nám.
|
| Sestup do Nehrovce |
|
| Vučkove, lanový most přes Riku |
|
| Nehrovec |
|
| Nehrovec |
Máme tu další ráno a výlet do vesnice Nikoly Šuhaje, Koločavy. Vyrážíme z vesničky Vučkove, většina tentokrát bez lyží, dole v údolí je sníh přemrzlý a spíše by se využily brusle. Hned na začátku nás čeká přejít na druhý břeh řeky Riky po na první pohled ne moc důvěryhodně vypadajícím lanovém mostě, jako vystřiženém z amerického filmu. Ovšem tím to také končí, nedůvěra je brzy pryč a žádná napínavá scéna se nekoná. Čeká nás stoupání k minerálním pramenům a samotám na místě zvaném Kosi vrch, přechod hřebínku a pak sestup do údolí řeky Terebly do vesnice Nehrovec. Ve vesnici, když čekáme na poslední opozdilce, se ukazuje pohostinnost místních lidí. Samozřejmě jsme neunikli pozornosti zpočátku dětí a později i dospělých a po chvilce už před námi byla mísa jablek. Nenecháváme se zahanbit, saháme do svých zásob a na oplátku zase dáváme něco dětem.
|
| Koločava, hroby československých četníků |
|
| Muzeum Ivana Olbrachta v Koločavě |
Následuje krátký přesun a jako první navštěvujeme v Koločavě krásný dřevěný řeckokatolický kostelík sv. Ducha. Jeho nedávná minulost je k smíchu i k pláči zároveň, za předchozího režimu sloužil jako muzeum ateismu. Dnes už slouží opět svému původnímu účelu, ale dovnitř jsme se bohužel nepodívali, nesehnali jsme nikoho, kdo by nám otevřel. V rohu zahrady za kostelem lze nalézt chátrající hroby československých četníků, které při svém ročním řádění zastřelil Nikola Šuhaj. Co v Koločavě navštíví snad každý návštěvník z České republiky je muzeum Ivana Olbrachta, které z vlastní iniciativy vybudovala v místní škole učitelka Natalie Tumarec. Je to sice jen jedna místnůstka, ale velice pěkně udělaná, jsou tu k vidění výstřižky z prvorepublikových novin, fotografie, dobové kroje a spousta dalšího. Většina materiálů se týká hlavně Ivana Olbrachta a Nikoly Šuhaje. Natálka si neodpouští poznamenat, a musíme jí dát za pravdu, nebýt Olbrachta, nikdy byste do Koločavy nepřijeli. Využíváme, opět díky Natálčiným aktivitám, možnosti nakoupit pohledy, na Ukrajině totiž budete ve většině vesnicích a městech pohlednice daného místa hledat marně. Protože nás několik vyslovuje přání podívat se, jak vypadá ukrajinská škola, bere nás Natálka do své třídy. Čisto, pořádek, když zavzpomínám na první třídu, v podstatě se moc nelišila. Ovšem, jak už je místním zvykem, až na zimu, ve škole se centrálně netopí a v zimě se učí v kabátech. Poslední povinností v Koločavě je navštívit na hřbitově hroby Eržiky a bratří Šuhajů. Na první pohled je vidět, která část hřbitova je nová a která už starší. V části u vstupní brány, kde je i hrob Eržiky, jsou náhrobky udržované, ovšem více vzadu hřbitov připomíná spíše pole a jen vlnky dávají tušit zbytky hrobů, původní dřevěné kříže již vzaly za své. Jediný udržovaný je hrob bratří Šuhajů, ale to je záležitost až poslední doby.
|
| Ukrajinská škola |
Ani v Koločavě si nenecháváme ujít návštěvu hospůdky, dokonce ne jediné. Do první jdeme na jídlo, ale není to tak jednoduché, stejně jako včera v kolibě v Siněviru. Ve větší skupině nelze jen tak přijít, museli jsme si objednat hned po příjezdu do Koločavy, mezitím jít na prohlídku muzea a nechat čas na sehnání potřebného proviantu a přípravu jídla. Ale i v tradiční zimě to chutnalo dobře. Druhá, zčásti ještě rozestavěná, hospůdka je v bývalé prvorepublikové četnické stanici. Budova nyní patří Natálce, která ji opravuje a přestavuje na “turbazu“ a v dohledné době by tak v Koločavě měla být i možnost turistického ubytování. Po návratu do Mežhorje někteří ještě nemáme dost a jdeme zkusit místní hospůdku. Světe div se, tentokrát ani nemrzneme! Ale nic na světě není dokonalé, když se ptám, kde jsou toalety, dostávám odpověď: “Na ulici“.
Použitá technika: Nikon FM3a, objektivy Nikkor 20/2.8D, Nikon E 35/2.5, Nikon E 100/2.8, blesk Nikon SB-27, filmy Fuji Provia 100F.
