Podkarpatská Rus 3

V posledním díle putování po Podkarpatské Rusi se podíváme k Siněvirskému jezeru, oslavíme vstup do nového roku, navštívíme vodopád Šipot a na zpáteční cestě si prohlédneme Mukačevo.

Siněvirské jezero pod sněhem

Máme tu poslední den roku 2003. Dnes se vrátíme do Siněvirského národního parku a navštívíme perlu celého Zakarpatí – Siněvirské jezero. První úsek cesty je už známý, jedeme přes Siněvirské sedlo a Siněvir k bráně do národního parku, ale tentokrát pokračujeme dál a za vesničkou Siněvirská Poljana stavíme u odbočky k jezeru. Dále už musíme pěšky nebo na lyžích, až po asi kilometrovém stoupání stojíme u jezera. I když, pro led a sníh jezero jen tušíme. Velikostí bych ho odhadl asi jako poloviční Prášilské na Šumavě. Vydávám se po okružní cestě na obchůzku jezera. Na druhé straně stojí dřevěná socha Siň a Vira, kteří dali jezeru jméno. Legenda mluví o Virovi, chudém pastevci, a Siň, krásné dívce z bohaté rodiny. Ovšem rodiče jejich lásce nepřáli, nechali Vira zabít a Siň pak naplakala celé jezero. Malý ostrůvek uprostřed jezera je prý Virovým hrobem. Na břehu jezera stojí poměrně veliká turbáza s restaurací. Jedna z mála námi navštívených, kde nemrzneme, ale podle cen je vidět proč, pro místní jde o vyšší cenovou skupinu.

Socha Siň a Vira, kteří dali jezeru jméno

Na zpáteční cestě máme poslední možnost užít si v roce 2003 běžky. Asi polovina nás vystupuje s lyžemi v Siněvirském sedle, ostatní pokračují do Mežhorje šetřit síly na nadcházející oslavu. Podmínky už nevypadají tak dobře jako první den, sníh je těžký a mokrý a viditelně ho ubylo, občas se objeví i místo úplně bez sněhu. Kus jdeme po známé cestě k vysílači nad Siněvirem a po chvíli uhýbáme doprava na hřebínek, který nás zavede do Mežhorje.

Oslava Silvestra

Terén pro běžky v této části dobře nevypadá, střídá se prudké klesání a stoupání, ale nakonec je z toho pěkný výlet a za soumraku dorážíme do Mežhorje. Na kraji města, když u brány v plotě sundávám lyže, se dávám do řeči s vrátným a brzy znám novou frázi, kterou dnes uslyším ještě mnohokrát: “S nóvym rókom“.

Tak vzhůru na oslavu Silvestra. A ne jednoho, díky časovému posunu oslavíme Silvestra dokonce dvakrát, jako první místní a o hodinu později náš český. Slavit začínáme na hotelu. Rychle ještě běžím koupit víno na večer, ale je problém, suché nemají, jen “napol suché“. Nevadí, říkám si, bude to něco jako naše polosuché a beru dvě láhve. Později poznávám chybu, místní “napol suché“ je na můj vkus moc sladké, až dezertní. Jaké teprve musí být sladké? Nemám odvahu to zjišťovat, s radostí jsem láhev daroval a šel se věnovat moravské slivovici. Před jedenáctou hodinou se zvedáme a jdeme se podívat na náměstí, jak vítají Nový rok místní. Hlavní postavou večera je děda Mráz se Sněhurkou. Nebo, že by to nebyl děda Mráz, ale opět Mrazík?

Vesnice Pilipec

Vodopád Šipot

Jak na Nový rok, tak po celý rok, jen doufám, že to neplatí i pro počasí, které nám dnes moc nepřeje. Máme před sebou poslední výlet. Jedeme pod Boržavskou poloninu do vesnice Podobovec a dále pokračujeme pěšky k vodopádu Šipot. Na své by si tu přišli vyznavači sjezdování, cestou k vodopádu míjíme asi 1,5 kilometru dlouhý lyžařský vlek na Velký vrch. Rozdíl proti našim sjezdovkám je ten, že tu není žádná fronta a ze sjezdovky se jede rovnou na kotvu. Vodopád samotný je, podle množství lidí, docela atrakce. Turistika na Ukrajině zatím není příliš rozšířená, proto pokud je nějaké místo turisticky atraktivní a navštěvované, pak to vypadá asi jako u pramene Labe. Mezi taková místa patří třeba vodopád Šipot nebo Siněvirské jezero. Od vodopádu se nevracíme zpátky do Podobovce, ale procházíme si Pilipec, dlouhou, podél silnice vedoucí vesnici s krásným dřevěným kostelíkem. V místě, kde na nás čeká autobus, navštěvujeme hospůdku. Po chvíli si k nám někdo přisedá a obstojnou češtinou nám říká, že pracoval v České republice a chce nás pozvat na pivo. Dáváme se do řeči a brzy začínáme chápat, proč u nás na stavbách dělá tolik lidí z Ukrajiny v podmínkách, za kterých by našinec nepracoval. Moc dobře vědí, že jsou levná pracovní síla, ale je to pro ně jedna z mála možností, jak získat během tří, čtyř let peníze na vlastní dům. Myslí si o nás to samé například v Německu? Bohužel, asi ano.

Mežhorje

Tím náš pobyt na Ukrajině končí, dnes odjíždíme, na zpáteční cestě si ještě prohlédneme Mukačevo. Ráno před odjezdem máme chvíli času, jdu ještě na poštu koupit známky a poslat pohledy. Strašili mě, že na poště je to alespoň na dvacet minut, ale asi mám štěstí, za pět minut je odbyto. Do zahraničí je potřeba známka “Ž“. Dobrý nápad, proč psát na známky hodnotu, když se cena jednou za čas změní? Proto jsou známky označené písmeny, při změně vše zůstává, jen se upraví prodejní cena. Ještě se chci podívat na trh, který se koná každý pátek, ale už jsem bez hřiven, tak musím nejdříve do banky. První je zavřená, druhá sice otevřená, ale peníze nemění, asi novoroční uzávěrka. Co teď? Zkouším se zeptat u přepážky a dostávám odpověď: “Na bazare“. Tak přeci se na trh podívám. V Mežhorje není v kryté hale, ale venku na náměstí a jedné boční uličce. Ptám se u jednoho ze stánků, kde mohu vyměnit, posílají mě kus dál, tam se ptám ještě jednou. Mávnutí rukou, podívám se určeným směrem a už vidím. Nějaký mladík, v jedné ruce hrst hřiven, v druhé hrst bankovek různé měny, ani není potřeba říkat co potřebuji, ukážu deset dolarů, on napočítá hřivny, poděkujeme si a je to. Zdá se, že i podle aktuálního kurzu, ale jak vlastně na místě zjistit aktuální kurz?

Mukačevo, socha Cyrila a Metoděje

Mukačevo, náměstí Míru

Čas odjezdu je tu a nezbývá, než se s Mežhorje rozloučit. Před Chustem máme krátkou zastávku ve vesnici Iza, která je zajímavá výrobou proutěného zboží. Skoro každý má na plotě u silnice vystavené zboží, stačí si vybrat, zaklepat u dveří a zaplatit. Po krátké přestávce pokračujeme dál a naší poslední větší zastávkou je Mukačevo, druhé největší město Zakarpatí, ležící na řece Latorica. Stavíme poblíž centra, kde je, až na asi dva kilometry vzdálený hrad, i většina zajímavostí Mukačeva. Podle žebráků je vidět, že jsme opět ve větším městě, na vesnicích ani v Mežhorje žádní nebyli. Celá hlavní třída s obchůdky a přilehlá ulice s radnicí je nově opravená, proti Užhorodu velký kontrast, ovšem stačí zajít do boční uličky a je vidět, že nová fasáda na domech je jen zepředu. Ale proč si kazit dojem, lépe je vidět věci z té lepší strany a naopak je potřeba pochválit za snahu, protože celá hlavní třída vypadá opravdu pěkně. Když se nedostanu na hrad, nenechávám si ujít alespoň návštěvu trhu. Po týdnu na Ukrajině jsem si zvykl, teď se mezi stánky a lidmi proplétám beze strachu, vybírám to nejlepší a utrácím poslední peníze.

V Mukačevu naše cestování po Podkarpatské Rusi končí, před námi je už jen cesta do Užhorodu na hranice, několikahodinové čekání na celnici a přes Slovensko návrat do Prahy. Tak snad zase někdy příště a pokud vás seriál zaujal, třeba se tam i sejdeme.

Použitá technika: Nikon FM3a, objektivy Nikkor 20/2.8D, Nikon E 35/2.5, Nikon E 100/2.8, blesk Nikon SB-27, filmy Fuji Provia 100F.