Polarizační filtry: Praktické shrnutí

Závěr seriálu. Dozvíte se, kde mimo fotografii se ještě používají polarizační filtry, a také spoustu praktických tipů pro jejich použití.

Kde všude jde narazit na polarizační filtr

Polarizační filtry se hodí nejen při fotografování.
Pokud je ještě nemáte, pořiďte si polarizační sluneční brýle. Váš svět bude hned barevnější a veselejší. Na rozdíl od fotografického filtru, polaroidovou fólii v brýlích nelze volně natáčet. To ale zase tak moc nevadí. Nepolarizovaného přímého slunečního světla zadrží polaroidová fólie stejně, ať už jsou její molekuly orientované jakýmkoli směrem. Zhruba polovic. Co se odraženého světla týká, jelikož značná část ploch kolem nás, od kterých se světlo odráží, je orientovaná vodorovně, většinou se setkáváme s polarizovaným světlem kmitajícím horizontálně a brýle, kde molekuly jsou srovnané horizontálně (to jest, propouštějící pouze vertikálně kmitající světlo), plní velmi dobře svoji funkci.

Pokud již polaroidové brýle máte, možná jste si již někdy všimli, že když se podíváte například na okna aut, uvidíte na nich vzoreček. Jak bylo řečeno výše, to jakým směrem a jak silně bude světlo procházející průhledným materiálem procházet závisí na tom, pod jakým úhlem světlo na povrch dopadá a na indexu lomu. Vzorečky viditelné přes polarizační filtr vznikají díky nehomogenitě materiálu, vnitřnímu pnutí a podobně. U skel automobilů je tomu tak naschvál (bezpečnostní skla), jindy se takto ale projevují kazy. Toho pak lze využít pro kontrolu kvality výrobků.

Další aplikací polarizačních filtrů, se kterou jste se možná již někdy setkali, je trojrozměrné kino. Dva projektory promítají obraz přes polarizační filtr – jeden projektor má filtr orientovaný horizontálně, druhý vertikálně. Promítá se na plátno s metalickým povrchem. Metalický povrch polarizaci zachová a diváci, kteří obraz sledují skrz polarizační brýle, které mají polaroidovou fólii pro jedno oko orientovanou horizontálně a druhé vertikálně, vidí každým okem obraz promítaný pouze jedním z projektorů.

Aplikací polarizačních filtrů, se kterou se dnes setkáváme ale asi nejčastěji, jsou LCD displeje. V zásadě se jedná o dva polarizační filtry, jejichž směr polarizace je navzájem otočený o 90 stupňů. Za normálních okolností by jimi světlo neprocházelo. Nicméně mezi nimi je vrstva tekutých krystalů, které tvoří jakési zatočené řetězce, které směr polarizace světla prošlého prvním filtrem otočí do směru druhého filtru, takže světlo jím projde. Pokud se ale pomocí elektrody ke krystalům přivede elektrický náboj, krystaly se otočí všechny stejným směrem, řetězy spojující filtry se narovnají, směr polarizace světla se neotočí a druhý filtr světlo pohltí. Dané místo se na displeji se tudíž jeví jako černé.

Malé shrnutí a pár praktických triků

• Ve fotografii se polarizační filtry používají hlavně ke ztmavení modré oblohy, odstranění oparu, potlačení nebo zvýrazněné odlesků a ke všeobecnému zvýšení sytosti barev. Lze je použít také jako neutrální filtr, potřebujeme-li prodloužit expozici.
• Prodlužovací faktor se u polarizačního filtru pohybuje obvykle někde zhruba kolem 2,5 až 3x, t.j. filtr ubere asi 1¹/₃ až 1¹/₂ EV. Obecně se přesná hodnota ale stanovit nedá, protože závisí jak na konkrétním filtru (některé filtry propouštějí méně světla než jiné), tak na tom, jak je nasvícená scéna – jaký je podíl polarizovaného světla a jak si přejeme, aby vypadala na filmu.
• Vzhledem k tomu, že prodlužovací faktor se přesně určit nedá, je nejjednodušší měřit světlo skrz objektiv, s našroubovaným polarizačním filtrem nastaveným tak, jak bude při fotografování. I to má ale své záludnosti. Musíme při tom mít například na paměti, že expozimetr fotoaparátu průměruje všecno na stejný střední tón. Takže když expozimetr měří celou plochu hledáčku a my pootočením polarizačního filtru část scény v hledáčku ztmavíme, tak nepoužijeme-li žádnou kompenzaci, na snímku bude tato část scény ztmavená, ale na druhou stranu také bude zbytek záběru zesvětlený, aby se zachoval stejný průměr. Budeme-li mít v záběru malý objekt a většinu záběru bude tvořit obloha kolem, tak nepoužijeme-li žádnou kompenzaci, výsledkem bude, že obloha ztmavne jen o málo, ale objekt, aby se vyvážilo ztmavnutí tak velké plochy, bude výrazně zesvětlený.
• Polarizační filtry mají význam hlavně v barevné fotografii. Při fotografování na černobílý film je lze také použít, často tam ale lze podobného ale třeba i silnějšího a rovnoměrnějšího efektu dosáhnout jinými prostředky, jmenovitě barevnými filtry, které jsou při fotografování na barevný materiál samozřejmě nepoužitelné. Toto se nevztahuje na odstraňování odrazů na lesklých věcech, kde polarizační filtr je jediným prostředkem.
• Nejvíce lze nepříjemné odrazy zredukovat, fotografujeme-li pod úhlem asi 35 stupňů k lesknoucí se ploše. Polarizační filtr zredukuje pouze odrazy od nekovových povrchů. Odrazy od kovových povrchů (včetně zrcadel) lze eliminovat pouze je-li daný objekt nasvícený polarizovaným světlem.
• Odrazy lze polarizačním filtrem nejen redukovat, ale též zvýrazňovat.
• Míra ztmavení oblohy závisí na směru, kterým fotografujeme. Obloha se nejvíce ztmaví ve směru kolmém na spojnici nás a slunce. Ve směru přímo po nebo proti slunci je filtr zcela neúčinný. Proto také u širokúhlých objektivů dochází k nerovnoměrnému ztmavení oblohy v rámci záběru.
• Tím, že polarizační filtr odstraní odlesky, zvýší i celkovou sytost barev ve fotografované scéně. Polarizační filtr je proto dobré používat fotíme-li za prudkého slunce kolem poledne, kdy je scéna velmi kontrastní a barvy jsou mdlé.
• Častým problémem polarizačních filtrů bývá nedostatečná barevá neutralita. Někdy je ale barevný nádech při použití polarizačního filtru způsobený tím, že se zviditelní nečistoty rozptýlené ve vzduchu.
• Méně kvalitní polarizační filtry nemusí být dokonale rovné. To se projeví hlavně při jejich použití na dlouhých teleobjektivech. Nekvalitní filtry také výrazně zhoršují kresbu v rozích u extrémně širokoúhlých objektivů.
• U širokoúhlých objektivů hrozí, že normálně silný polarizační filtr bude vinětovat. Nelze ale stanovit žádné obecné pravidlo, při jakých ohniscích filtr ještě vinětovat nebude a při jakých již ano. Vždy to záleží na konkrétním modelu filtru i objektivu.
• Existují polarizační filtry lineární a cirkulární. Pro manuální fotoaparát, který neměří světlo skrz objektiv, stačí filtr lineární. Automatické zrcadlovky zpravidla vyžadují filtry cirkulární. Použitím cirkulárního filtru namísto lineárního se nic nezkazí, použijeme-li ale filtr lineární místo cirkulárního, může to mít nepříznivý vliv na měření expozice a autofokus. Budeme-li ostřit a měřit expozici manuálně, nic se nestane.
• Lineární filtr se od cirkulárního pozná tak, že při pohledu skrz oběma směry (tak, jak se šroubuje na objektiv a opačně) je jeho efekt stejný. U cirkulárního filtru, díváme-li se jím opačně, než patří, nemá jeho různé natáčení žádný viditelný efekt. Další způsob, jak zjistit, jestli je polarizační filtr lineární nebo cirkulární je podívat se skrz něj z obou stran do zrcadla. Limeární filtr vypadá z obou stran stejně, cirkulární z každé strany jinak.
• Dva polarizační filtry našroubované na sebe lze použít jako neutrální filtr s libovolně nastavitelnou hustotou. Filtr dál od objektivu musí být lineární.
• Abychom si udělali představu o tom, jaký bude mít polarizační filtr efekt ve směru, kterým hodláme fotografovat, nemusíme ho našroubovat na objektiv. Stačí se skrz něj podívat okem. U cirkulárního filtru je nutné dávat pozor na to, abychom se skrz něj dívali správným směrem, t.j. tak, jak bude našroubovaný na objektivu.
• Tak, že nejdřív okem zjistíme, jak je potřeba filtr natočit a pak ho umístíme na objektiv, lze polarizační filtry používat i na fotoaparátech, kde se hledáčkem nedíváme skrz objektiv. Abychom si mohli zapamatovat správné natočení, je dobré mít na obroučce nějaké značky, které nám to umožní.
• Polarizační filtr je potřeba na objektivu nebo na dalším filtru dotahovat s citem. Vzhledem k tomu, že se obroučka skládá ze dvou poměrně tenkých prstenců, které se navzájem otáčejí, může být problém příliš dotažený polarizační filtr (nebo filtr našroubovaný na něm) povolit. Pokud se tak stane, může pomoct nandání gumiček na obroučku – pomůže nám filtr lépe chytit, aniž bychom ho více tiskli a tím jeho uvolnění ztěžovali. Kvalitní polarizační filtry mají obroučku ne z hliníku, ale z mosazi. Riziko zakousnutí je u nich menší.
• U některých objektivů se přední člen při zaostřování otáčí. Je u nich proto nutné vždy nejprve zaostřit a pak upravit polohu polarizačního filtru, což může být někdy nepraktické.