Polarizační filtry VFFoto

Nemohu se prohlásit za intenzivního uživatele fotografických filtrů, ale přinejmenším dva druhy považuji stále za nenahraditelné: neutrální šedé a polarizační. Proto jsem uvítal možnost otestovat několik takových filtrů z produkce české firmy VFFoto. Dnes se podíváme na zkušenost s filtry polarizačními.

K testování filtrů jsem se dostal poprvé a musel jsem kvůli nim trochu přehodnotit svůj obvyklý přístup, kdy místo „laboratorních“ zkoušek techniku prostě používám v praxi a sepíšu své pozitivní i negativní postřehy. Na polarizačních filtrech ale mnoho specialit nenajdeme – vždy je to optické sklo, polarizační fólie, kovová obroučka a tím to (alespoň na první pohled) končí. Dlouhá by tím pádem nejspíš nebyla ani taková recenze a proto jsem se tentokrát rozhodl pro test srovnáním se dvěma dalšími polarizačními filtry. Nesnažil jsem se ani zdaleka pokrýt všechny možnosti na trhu, využil jsem jen toho, že jsem měl shodou okolností filtry jiných značek takříkajíc v šuplíku. Na startovním poli se tedy sešly následující filtry:

• VFFoto C-PL FILTER PREMIUM Series II (průměr 62 mm)
• VFFoto C-PL FILTER PREMIUM Series III (průměr 77 mm)
• Sigma DG Wide Circular PL (průměr 77 mm)
• B+W XS-Pro DIGITAL KSM C-POL MRC Nano (průměr 77 mm)

Vlastnosti a parametry

Než přistoupíme ke srovnání testovacích fotografií, podívejme se na základní informace a parametry polarizačních filtrů VFFoto. Jejich základem je optické sklo Schott, které využívá i řada jiných výrobců (a najdeme jej třeba právě i ve filtrech B+W), pokryté antireflexními vrstvami. Ty se liší podle řady – starší a dnes už v podstatě dosluhující Premium Series II má z každé strany 6 běžných antireflexních vrstev a k tomu celkem 3 nano vrstvy. Vylepšená řada Premium Series III má rovněž 3 nano vrstvy, ale počet běžných vrstev byl navýšen na 7 z každé strany. Pro srovnání, filtry značky B+W s označením MRC Nano jsou vybaveny 7 klasickými a 1 nano vrstvou z každé strany.

Oba testované filtry – menší ze série II, větší z modernizované série III

Méně obvyklou vlastností polarizačních filtrů VFFoto je, že mají lehce oteplující efekt. Co to přesně znamená, si ukážeme za chvíli na srovnávacích fotografiích.

Všechny filtry VFFoto mají speciální utěsnění polarizační fólie, která by tak měla být lépe chráněna před vlivem vlhkosti (u B+W jsou podobně vybaveny filtry Käsemann). Obroučka je označena jako Slim, nicméně oba testovaní konkurenti nabízejí o něco tenčí rámečky – Sigma zhruba o 0,5 mm a B+W přibližně o 1 mm. Výhodou je každopádně možnost využití běžné krytky – některé ultratenké filtry nemají přední závit a potřebují speciální krytku, která často nedrží na místě, ani když ji prosíte. Osobně tento aspekt příliš neřeším, protože krytky používám jen zřídka. Pokud by tloušťka filtrů Premium Series II a III byla na překážku, VFFoto nabízí také filtry řady Ultra Slim, které mají obroučku tlustou pouhých 3,6 mm a jsou tak vhodné pro objektivy až do ohniska odpovídajícího 15 mm na full frame.

Z praxe doplním postřeh, že speciálně polarizační filtry mají tendenci se „zakusovat“, protože s nimi na objektivu otáčíte, a to obvykle ve směru utahování, neboť v opačném se filtr může uvolnit. Filtry VFFoto nejsou výjimkou – s jiným filtrem nebo s redukcí, kterou jsem používal pro filtry průměru 77 mm, mají tendenci tvořit často téměř nedělitelný celek. Ačkoliv za původce těchto problémů bývá často označován hliník, z nějž jsou rámečky vyrobeny, filtr B+W s mosaznou obroučkou na tom byl v podstatě stejně. Nejméně se mi zakusovala Sigma. Osobně soudím, že příčinou je spíše síla potřebná k otáčení – tuhost je zdaleka nejvyšší u B+W a pravděpodobně vede k silnému zatažení mosaz nemosaz. Filtry VFFoto jsou zhruba uprostřed a mají poměrně příjemný chod otáčení, Sigma klouže naopak velmi snadno (snad až moc, takže se s ní dá otočit i omylem). Každopádně zakusování se týká jen kombinace s jiným filtrem nebo redukcí – oddělení od objektivu proběhlo vždy naprosto hladce. Osobně polarizák s jinými kruhovými filtry nekombinuji a sundavám při jeho použití i ochranný filtr, takže problém se případně zužuje na redukce, pokud je potřebujete. V takovém případě doporučuji nosit v batohu širokou gumičku, která je na oddělení zakousnutých filtrů výborná a nic nezabere ani neváží. I bez ní jsem nakonec ale dokázal vždy filtr z redukce demontovat – tenhle jev ostatně řadím mezi záhady mezi nebem a zemí, protože chvíli zakousnuté závity drží tak, že by snad nepovolily ani ve svěráku, a za moment se vám v ruce oddělí téměř bez použití síly.

Tip proti zakusování

Člověk se stále učí nové triky. Při zkoumání problematiky zakusování obrouček filtrů se mi dostalo šikovné rady, kterou jsem stihl už jen krátce vyzkoušet, ale i tak mohu potvrdit její účinnost: velmi pomáhá, když se závity filtrů a redukcí projedou co nejměkčí obyčejnou tužkou. Grafit z tuhy opravdu účinně brání zakousnutí filtrů a po tomto opatření se mi vždy podařilo hladce oddělit filtr od redukce, i když jsem se je snažil utáhnout silou. Nedovedu jen odhadnout, jak dlouho grafit v závitu vydrží, takže asi začnu nosit v batohu i jednu tužku tvrdosti 8B 🙂

Ke konstrukci filtrů ještě doplním, že model Premium Series II má tlustší otočnou část obroučky a užší tu závitovou, což umožňuje komfortní otáčení filtrem, ale zároveň to způsobuje, že se filtr se při odšroubovávání z objektivu uvolní už asi po čtvrt otáčce, což je dosti nečekané a hrozí tak pád filtru na zem. Filtr Premium Series III už vyžaduje více než jednu celou otáčku, než se ze závitu zcela vytočí.

Filtry dostanete v obvyklé polstrované krabičce z odolného plastu. Pokud nemáte filtrů mnoho, je to výborná varianta pro jejich bezpečný transport (větší množství filtrů už pak v těchto krabičkách zabírá poměrně hodně místa v brašně či batohu).

Menší z obou filtrů v dodávané krabičce

Účinek filtrů

A nyní už se pojďme konečně podívat na to, jak si filtry vedly při samotném focení. Při testování jsem použil Fujifilm X-T2 a vynikajícím objektivem XF23mmF1,4 zacloněným na f/8. Jako testovací scéna posloužil Hamerský rybník v obci Dobrá voda na Vysočině. Snažil jsem se fotit v úhlu ke slunci, kdy se polarizace projeví nejvíce, a to pokud možno v co nejkratším intervalu, aby se nezměnily světelné podmínky. Při nastavení filtru jsem se soustředil na maximální ztmavení nebe, abych z každého filtru dostal maximum.

V prvním testu jsem použil manuální režim se stejným nastavením: ohnisko 23 mm, clona f/8, čas 1/60 s, ISO 200, fotoaparát na stativu s dálkovou spouští. Fotografie byly vyvolány z RAWu v Capture One s totožným výchozím nastavením bez dalších ručních či automatických úprav expozice, barevnosti nebo tonality.

Je zřejmé, že oba filtry VFFoto poskytují obdobný výstup, který se ovšem dosti odlišuje od podání filtrů B+W a Sigma. Na první pohled je patrný již zmíněný oteplující efekt. Osobně jej vítám, protože použití polarizačního filtru vede obvykle k posunu do chladnějších tónů, které mi nevyhovují – mírně teplejší podání obvykle lépe odpovídá tomu, jak scénu vnímám okem (či jak ji vidí fotoaparát bez polarizačního filtru).

Fotografie s filtrem B+W a částečně i Sigmou jsou také viditelně tmavší. Fotil jsem s manuálním nastavením, takže se zde projevila i propustnost filtru, která se je u filtrů VFFoto vyšší. Abych fotografie nafocené se stejnými expozičními parametry sjednotil jasově v postprodukci, musel jsem u filtru B+W přidat 0,8 EV a u Sigmy 0,6 EV, což je poměrně významný rozdíl. Expozimetr fotoaparátu v režimu automatické volby času naměřil trochu menší rozdíly (zhruba +0,6 EV pro B+W a +0,5 EV pro Sigmu), nicméně obě fotografie vyšly ve srovnání s VFFoto i tak o malinko tmavší, takže po korekci v postprodukci se výsledná skutečná expozice lišila o 0,73 EV, respektive o 0,58 EV). Jelikož často fotím v podmínkách, kde je každá možnost zkrátit expoziční čas vítaná, považuji vyšší propustnost filtrů za poměrně významné plus.

Odlišnost v propustnosti i teplejší zabarvení filtrů VFFoto je proti bílému pozadí patrné na první pohled.

Parametrem, který se mi hodnotí poměrně hůře, je účinek polarizace. Odlišný charakter výstupu porovnání ztěžuje – jak už bylo řečeno, filtry VFFoto mírně oteplují, Sigma poskytuje o něco méně kontrastní a jakoby plošší obraz (nutno říct, že se jedná o nejstarší filtr mezi testovanými), B+W má nejhlubší modré tóny, ovšem v celé fotografii, nejen v obloze. Proto jsem se rozhodl fotografie sjednotit v postprodukci, ovšem pouze pomocí korekce expozice, která odstranila rozdíl v jasu (viz výše), a barevnou teplotou, která korigovala teplejší podání filtrů VFFoto. Výsledkem jsou prakticky shodné fotografie s minimálními odlišnostmi v podání oblohy a kontrastu mezi světlými a tmavšími oblastmi. Ačkoliv se tedy filtr B+W může v ukázce výše jevit jako účinnější, rozdíl má na svědomí spíše podexpozice, která vznikla při focení v manuálním režimu.

Pro představu přikládám nejdříve fotografie vyfocené v poloautomatickém režimu volby expozičního času (opět bez úprav), který do určité míry korigoval rozdíl v prostupnosti filtrů:

A nakonec fotografie po co nejpřesnějším sjednocení expozice i barevné teploty (neměnil jsem žádné jiné parametry, jako stíny/světla, kontrast a podobně):

Jak vidno, s nepříliš složitými úpravami v RAW konvertoru lze dosáhnout velmi podobných výsledků se všemi filtry. Pokud vám ale stejně jako mně nevyhovuje ochlazení typické pro neutrální polarizační filtry, je mírně oteplující filtr lepší volbou, která vám ušetří práci v postprodukci.

Ostrost

Po stránce dopadu na ostrost nemám k filtrům VFFoto žádné výhrady – ve srovnání s konkurencí i fotografií bez filtru nenalézám žádnou degradaci obrazu. Následuje porovnání výřezů 1:1:

Udržovatelnost

O některých filtrech se traduje, že se snadno ušpiní a šmouhy, například od nechtěného dotyku prstu, se z nich takřka nedají odstranit. Nikdy jsem neměl filtr, který by se nedal vyčistit mikrovláknovou utěrkou a filtry VFFoto nejsou výjimkou – snažím se veškerou optiku udržovat v čistotě, ale náhodné nečistoty jsem tímto způsobem vždy vyčistil snadno. S určitou nechutí jsem se přemohl omakat filtry prstem způsobem, který ve skutečnosti snad ani nehrozí, a skvrna byla méně patrná než třeba na Sigmě. Po lehkém přetření utěrkou snadno zmizela beze stopy.

Závěr

Filtry VFFoto jsou pro mě rozhodně příjemným překvapením. Z mého pohledu oceňuji propustnost a mírně oteplující efekt, který mi ve srovnání s „normálním“ filtrem vyhovuje více, a těší mě také utěsnění polarizační fólie, které by mělo zajistit vyšší odolnost. Opomenout nelze ani příznivou cenou, kdy například filtr o průměru 77 mm stojí 2 297 Kč, a to včetně nové Ultra Slim verze – pro srovnání s testovanými konkurenty, současný model od Sigmy vychází zhruba na 2 700 Kč a B+W filtr dokonce na 4 600 Kč.

Záporů jsem při používání mnoho nenalezl. Uvítal bych, kdyby se filtry méně zakusovaly do redukcí, ale v tomto směru na tom nejsou hůře než filtr B+W a Sigma se mi jevila jen o malinko lepší. Navíc, výše popsaný trik problém prakticky beze zbytku odstraňuje. U menšího z filtrů mi trochu vadil opravdu krátký závit, nicméně s ohledem na to, že jde o model z řady, kterou už v obchodech prakticky zcela nahradila novější konstrukce, ani to nelze považovat za výrazné negativum.

Polarizační, ale také i UV či ND filtry, a to jak v šroubovacím, tak magnetickém provedení můžete zakoupit na oficiálním e-shopu VFFoto.

Filtry k testování poskytla společnost VFFoto.