Tentokrát se podíváme na “horu” Rokowoł a k majáku Czołpino…
Rowokoł
Hora Rowokoł leží nad vesnicí Smołdzino, kolem jejího vrcholu se rozprostírá stejnojmenná přírodní rezervace. Horu, tedy kopec… no prostě nejvyšší bod Słowińského národního parku jsme dobyli poněkud paďoursky. Autem jsme se dovezli na parkoviště pod ním a potom jsme během pár minut vylezli těch cca 100 metrů výškových. Přesněji výškový rozdíl nejde odečíst, polské turistické mapy této oblasti nejsou příliš kvalitní.
Z vrcholu, na kterém stojí montovaná ocelová konstrukce rozhledny, je vidět široko do kraje. Pro mě to byl první pohled na to, jak je okolní krajina plochá. Tak plochá, že i 115 m vysoký vrchol lze nazývat horou. Tak tedy alespoň Rowokoł tituloval pan domácí, když nám vyprávěl, že to prý bývala posvátná hora národa Słowińců, kteří zde v okolí žili. Horu prý dokonce i o pár metrů navýšili a měl zde stávat mohutný strom se čtyřmi tvářemi…
 |
Dole ve vesnici Smołdzino sídlí správa Słowińského národního parku a je zde muzeum parku. Pokud budete mít čas, navštivte ho, jinak vesnice za prohlídku nestojí, říkal nám pan domácí. My jsme muzeum vynechali a popojeli k majáku Czołpino.
Czołpino
Na lesní parkoviště u majáku Czołpino se lze dostat jen po silnici z vesnice Smołdzińsky Las. Má ale drobný háček – je široká zhruba jen na 1,5 auta. Cestou tam jsme potkali několik aut a jejich řidiči nám ochotně uhýbali. Povětšinou to byla dodávková vozidla s vyšším podvozkem, a tak jsem byl rád, že berou ohledy na podvozek naší Hondy. Překvapení na mě čekalo při zpáteční cestě, to protijedoucí očekávali uhnutí ode mě – uježděná krajince byla jen na té jedné straně, tak to nejspíš byl místní zvyk.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Hned při vjezdu na parkoviště nás výběrčí připravila o 6 zł za parkování a 2 × 4 zł za vstup do parku. Kolem parkoviště vede červená turistická značka na czołpińskou dunu. My jsme ale nejdřív chtěli vidět maják, a tak jsme se dali zpět po silnici a po cca 200 m jsme odbočili na modrou turistickou značku, která vede přímo k majáku Czołpino.
Písková cesta stoupá jen velmi zvolna, vede zpočátku obyčejným borovým lesem, po nějaké době začnou být borovice nápadně nižší, bohužel se mi to nepovedlo zachytit. Je vidět zelená půda plná rašeliníku, který možná může za nízký vzrůst stromů. Těsně před závěrečným stoupáním na zalesněnou dunu jsme opustili rašeliníky, půda byla velmi suchá a písečná. Slunce, které nás provázelo, příliš focení v lese nepřálo, záběry jsou plné jasných a tmavých míst, ale i tak je vidět, jak měly borovice zkroucené kmeny.
Maják Czołpino je solidní a elegantní cihlová stavba, z jejíhož ochozu je vidět na horu Rowokoł, na moře a na Czołpińskou dunu, kam jsme se chystali jít. Jedna z možností, jak k ní dojít, je pokračovat po modré značce až k moři, pak se dát na východ a jít dál, až narazíte na červenou značku. Značení na plážích pochopitelně není, ale odbočky jsou značeny velkými směrovkami, takže se nelze ztratit.
 |
 |
 |
My jsme ale měli jiné plány: vrátili jsme se stejnou cestou na parkoviště a odtud pokračovali po červené značce až k duně. Les, kterým cesta vedla, měl mokřadovitý charakter, pokroucené borovice v jedné části ustoupily břízám, půda mimo cestu byla velmi vlhká a pokrytá kopečky rašeliníku. Zhruba po dvou kilometrech se před námi z ničeho nic objevila Czołpińská duna.
Po vystoupání na vrchol cesty se nám opět naskytl pohled na tu úchvatnou pouštní krajinu. Před námi byl necelý kilometr cesty k moři, jako u dun u Łeby byla značena kůly a podobně jako tam jsme se opět “ztratili”.
Přestože hlavní atribut krajiny – duny – byly přítomny, tak to zde bylo jiné než u Łeby. Duny se zde nepohybují tak rychle, a tak se tu mnohem více daří trávě a borovicím. Krom toho jsme viděli mnohem víc stop po živých tvorech, četné důlky mravkolevů, sem tam nějaké bobky zajíců a nory nějakých drobnějších hlodavců.
Oblast s dunami je zde menší, a proto ani iluze prázdné krajiny nebyla tentokrát tak silná, přesto se nám podařilo najít několik velmi působivých míst. Našli jsme mrtvé stromy, které před desítkami let duny pohltily. Dnes když vítr duny posunul o kus dál, a tak k nebi ční zpráchnivělá torza stromů. Dřevo se při doteku bortí, naproti tomu čerstvější dřevo stromů zasypaných čelem duny je větrem a pískem ošleháno a vyhlazeno jako nejjemnějším smirkovým papírem. Pohled na to, jak duna postupně zasypává a dusí vše, co jí stojí v cestě, je velice působivý.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Od čela duny jsme se vrátili na značenou cestu a pokračovali k moři. Tam jsme se dali vlevo, tedy na západ. Pobřeží je zde velmi podobné tomu u Łeby, i když pláž není tak pozvolná, a tak se moře zakusuje hlouběji do pobřeží a podemílá i velké stromy, které pak leží na pláži a připomínají sílu moře, na němž v době naší návštěvy byly jen drobné vlny. Pan domácí nám vyprávěl, že v listopadu bývají silné bouře, při kterých jsou vlny vysoké i 5 m, a tehdy moře vyvrhuje jantar.
První odbočku modré značky, která by nás dovedla k majáku, jsme nevyužili a pokračovali až k druhé. Původně jsme plánovali jít ještě zhruba jednou tak daleko, tam, kde na mapě byl vyznačen “Martwy las”; tam by měly být zbytky starých mohutných stromů zahubených mořem. Protože jsme se ale u dun zdrželi déle, než jsme plánovali, nestihli bychom se už vrátit za světla k autu. Zakončili jsme tedy svou cestu po pobřeží u druhé modré odbočky a kolem občerstvení “Czerwona Szopa” jsme po značce pokračovali k autu. Zhruba v polovině cesty, když se objeví asfaltka, je další parkoviště, v jehož blízkosti je na mapě značena další vyhlídková věž. Z vyhlídky by mohl být pěkný pohled na maják Czołpino nasvícený zapadajícím sluncem, u nás však zvítězil hlad, a tak jsme došli k autu a vyrazili zpět do Łeby na nějakou tu smaženou rybku.
