Poslední kniha století / The Last Book Of The Century

Složte si pexeso dnešních dní – tak by se dalo nazvat listování v pozoruhodné fotografické publikaci, která sice spatřila světlo světa již více než před rokem, ale její hodnota tím nijak neklesla. Zato její prodejní cena se alespoň v řetězci hypermarketů Tesco snížila na čtvrtinu původní částky – a tak za nynějších 299 korun může být tato koupě zajímavá pro každého fotografa, kterému vydání knihy uniklo nebo jednoduše byla nad jeho finanční možnosti.

Jeden den v životě České republiky. 10.10.2000

Musím přiznat, že mě projekt Poslední knihy století přitahoval už od chvíle, kdy jsem si o něm poprvé přečetl. I když se mi megalomanské projekty z duše protiví, při četbě o vzniku Poslední knihy století jsem pociťoval mrazení v zádech podobně jako kluk při četbě dobrodružných příběhů. V našich poměrech totiž už není tak úplně obvyklé, aby se někdo tak bezhlavě vrhl do nejistého, rizikového projektu. Naštěstí autor celého projektu, fotograf Adolf Zika, neměl v době příprav Poslední knihy století žádné podstatné nakladatelské zkušenosti. Jinak by vzal do ruky kalkulačku, sečetl náklady na výrobu celobarevné publikace gigantického formátu (260×360 mm), režii, honoráře, předtiskovou přípravu, poté orientačně stanovil náklad a cenu publikace a udělal by si tzv. průzkum trhu. Po chvilce počítání by potom nejspíš zjistil, že prodělá, a z knihy by nebylo nic.

Ale kniha je tu – a navíc velmi profesionálně připravená. Kvalitní tisk, minimum literních chyb, poutavý autorův text na konci knihy, lapidární medailonky zúčastněných fotografů a hlavně – při vší stručnosti s nadhledem a místy i vtipem napsané popisky k jednotlivým fotografiím. Těch je celkem 217, a s výjimkou vstupních dvoustránkových fotografií je v knize přísně dodržováno jejich chronologické pořadí – začíná se 10. 10. 2000 ve 2. 30 na Starém Městě pražském v jakémsi nočním klubu na travesty show a končí tentýž den v půlnoci opět na Starém Městě v restauraci se symbolickým názvem Století. Den se uzavřel a do vydání knihy se uzavře i století, zbydou jen vzpomínky a fotografie – a ty jsou, nejen podle mínění vydavatele, věčné.

Komu je takováto kniha určena, ptáte se? Řekl bych, že vnímavému divákovi (nikoli čtenáři, protože ten si v ní příliš nepočte). Pro běžného konzumenta je tato publikace snad až příliš všednodenní, pro snoba málo senzační a pro estéta zase málo artistní. Ani nápad vydat knihu tohoto ražení není nijak originální – před dvěma lety stačil na Frankfurtském knižním veletrhu jen letmý pohled do regálů vydavatelů ze všech koutů světa a bylo jasné, kolik zbytečných knih u příležitosti konce století (a tisíciletí) vzniklo. Česká Poslední kniha století jde naštěstí částečně proti proudu. Zcela vědomě při tom využívá konceptu amerického vydavatelství Life, které před několika lety vydalo titul A Day In The Life Of America (Den v životě Ameriky), a přenáší jej do našich podmínek – tedy žádné senzační události a milníky století a tisíciletí, ale jeden jediný všední den v životě České republiky, navíc náhodně vybraný. A zde už patrně zapracovala další náhoda: 10. říjen 2000 byl den nejen krásný, ale svým způsobem i neobyčejný – stalo se totiž i to, co se každý jiný den nestává: byl spuštěn Temelín.

Proč vlastně Poslední kniha století vznikla? Její hlavní ambicí je svědectví o čtyřiadvaceti hodinách v životě našeho národa pokud možno v celé pestrosti, tedy ve “štěstí i neštěstí, obyčejnosti a zvláštnosti, nudě i zábavě patřící ke všednímu dni této země”. A není třeba zvlášť zdůrazňovat, že svědectví podávají ti, jejichž hlavní ambicí je “vidět” – tedy fotografové.

V této souvislosti jsou na Poslední knize století pozoruhodné i další dvě věci. Zaprvé, mezi autory zmíněných 217 fotografií je nejen řada fotografů známých ze samostatných výstav, publikací, časopisů, deníků a agentur, ale i úplných amatérů. To je podle mě jednoznačné plus přispívající k pestrosti knihy, protože řada profesionálů má přece jen své zaběhnuté fotografické rituály. Při podrobnějším zkoumání jednotlivých fotografií je sice zřejmá i rozdílná úroveň použité techniky jednotlivých autorů, ale nedostatky některých (ať tematicky zajímavých) fotografií byly docela dobře zmírněny malým zvětšením – jinými slovy, na celou stranu nebo dokonce dvoustranu byl bez výjimky zvětšován jen dokonalý snímek. Druhou zajímavou věcí je nefalšovaná snaha postihnout dění v celé České republice: u každé fotografie je malá mapka s lokalizací snímku, což zvlášť ocení čtenář-cizinec (celá kniha je česko-anglická, včetně potahu a přebalu). Velmi prospěšné celé věci je i to, že se autoři programově bránili tzv. pragocentrickému pojetí a preferování celebrit. A tak před sebou máme pestrý kaleidoskop fotografií ze všech koutů České republiky – a v souvislosti s tím, že kniha chce postihnout život naší země v co největší šíři, jsou tu zastoupeny snad fotografické žánry od reportáže v pravém slova smyslu přes portréty, sportovní záběry, snímky krajiny a architektury až po fotografie spadající do oblasti reklamy. Celému projektu prospělo nejen vyvážené střídání černobílých a barevných fotografií, ale i to, že jednotlivé snímky nejsou opatřeny jmény autorů. I když je lze samozřejmě bez větších problémů vypátrat v seznamu na konci knihy, přece jen omezují prvoplánově snobské hodnocení fotografií podle věhlasu zúčastněných.

Přestože publikace, při jejíž přípravě bylo vyfotografováno asi 2 200 filmů, “funguje” především jako celek, některé fotografie přece jen vynikají bravurně zvládnutým fotografickým řemeslem i přesným vystižením okamžiku. Znamenité jsou například oba černobílé záběry zachycující “polidštěnou” pohodu Václava Havla, barevné snímky z psychiatrické léčebny v Bohnicích, nemocniční portrét režiséra Menzela, skvělý reportážní záběr z domova důchodců v Českém Krumlově, dokonalá barevná fotografie z kláštera v Oseku, kavárenský portrét Martina Mejstříka, záběry krajin na Šumavě, v jižních Čechách i na jižní Moravě, minimalisticky pojatý kříž u Chotěšic, reklamní záběr z karlovarské Becherovky… a tak by se dalo pokračovat. Zato seznam nedostatků Poslední knihy století by nebyl vůbec dlouhý: vypustil bych některé malé, “postranní” fotografie, jejichž výpovědní hodnota není příliš velká, vyhnul bych se opakovaným záběrům souvisejícím s aktivitami jedné osoby (dva záběry z prodejny Ford Charouz v Žebráku, pan Charouz coby závodník na okruhu v Brně a navíc ještě “Charouzův” závodník Tomáš Enge), které nepřispívají k rovnováze zachycených témat. Jako redaktor knihy bych se snažil fotografa a autora projektu Adolfa Ziku přesvědčit, aby ze svého textu vyškrtl třetí odstavec, v němž zbytečně agituje a ovlivňuje tak vyznění celého projektu: “Je to kniha o lidech, kteří, aniž by příliš chtěli, účinkovali v jedné z nejtrpčích tragikomedií, jaká kdy byla historií napsána”. S tím se nedá souhlasit ze dvou důvodů: jednak to budí zdání, že je kniha výhradně věnována lidem postiženým komunistickým režimem (pamětníků starších dob je v knize zachyceno velmi málo), což samo o sobě je velké zjednodušení, jednak – a to především – dějiny psaly a stále píší mnohem trpčí tragikomedie než byla a je ta naše. A “přestávka”, v níž se nyní nacházíme? Nedělejme si falešné iluze o politice – připomeňme slova protagonistů filmových Samotářů, která dost dobře rezonují se skepsí obyčejných lidí: “Ale určitě je tahle země pěkně zkurvená.” – “No tak to každopádně. Ostatně jako jakákoliv jiná země.”