Těsně před vánočními svátky jsme se opět vydali do vylidněných pražských výstavních síní. Zjistili jsme, že nabídka není tak pestrá jako v minulých letech, ale přesto stojí za to.
Fotografuji, ale nejsem žádný fotograf
 |
| Jacob Holdt: Anna Kingová zametající svou chatrč, 70. léta. © Jacob Holdt |
Dánský fotograf Jacob Holdt (1947), jehož kolekce nazvaná výmluvně USA 1970-1975 je právě k vidění v pražské Galerii Langhans, o sobě sice s úsměvem tvrdí, že není žádný fotograf a že fotografovat vlastně ani neumí, ale skutečnost je poněkud jiná. Pravdou je, že je naprostý samouk, že nepoužívá špičkovou fotografickou techniku a že ho nezajímá, co je to fotografický ateliér. V tomto ohledu se opravdu tradičnímu pojetí uměleckého fotografa-estéta dost vymyká. Holdt sází na bezprostřední prožitek a na bezprostřední kontakt s fotografovanými lidmi. Jeho fotografie jsou přímočaré, nelítostné i nesmiřitelné.
 |
| Jacob Holdt: Barabizny v Meridianu, 70. léta. © Jacob Holdt |
Když sotva dospělý Holdt odjel do Ameriky poprvé, fotoaparát s sebou ještě ani neměl. O svých prožitcích psal v dopisech svému otci. Ten jeho příběhům moc nevěřil, a tak mu do Ameriky poslal malý fotoaparát. Tak se Holdt dostal k fotografování – a na dalších cestách po USA měl fotoaparát vždy při sobě. Několik let strávil po vzoru amerických beatniků doslova „na cestě“: stopem údajně urazil na 150 tisíc kilometrů. Při jeho prvním putování Amerikou v první polovině 70. let vzniklo téměř 15 000 záběrů kinofilmového formátu. Pečlivým výběrem z nich Hold poté poskládal svou zásadní knihu American Pictures.
I když jsou jeho fotografie odvrácené tváře Ameriky skutečně drásavé, Holdt jejich publikování v knižní podobě brzy po dánském vydání zastavil. Kniha měla totiž posloužit k propagandistickým útokům proti USA, což Holdt svými fotografiemi rozhodně nezamýšlel. Publikace měla dokonce vyjít ve „východním“ bloku a zajímala se o ni KGB. I když Holdt vždy sympatizoval s levicí, s takovýmto využitím svým fotografií nechtěl mít nic společného.
Holdt sice do Ameriky jezdil i v pozdějších letech a své „modely“ z řad amerických přátel fotografoval i z nadhledu let, fotografie ale celých 35 let nevystavil. Zapomenuty však nezůstaly ani neztratily svou sílu.
Holdt je prototypem fotografa, který jednoznačně dává přednost obsahu před formální vytříbeností fotografií. Nemá čas se zabývat jejich nekonečným cizelováním a úpravami. Formou pohrdá, sází na bezprostřednost. Víc než fotograf je sociální aktivista, kterého zajímají lidská práva, sociální spravedlnost, rasismus a který své fotografie používá především jako pracovní materiál. Jeho fotografie jsou však doslova prožité a lidsky opravdové.
Lesk a bída žurnalistické fotografie
Vzhledem k tomu, že se každoroční přehlídka žurnalistické fotografie Czech Press Photo koná ve stejném termínu, na stejném místě a má dobrou propagaci, nezájmem veřejnosti netrpí. I když její prohlídka není žádným velkým dobrodružstvím, je dobré, že Czech Press Photo není ve svých vrcholech není jen ilustrací důkladně propraných a notoricky známých událostí, ale přináší i estetický prožitek pro toho, kdo se v aktualitách dne příliš nevyžívá. Stačí se zastavit u citlivých portrétů fotožurnalisty starší generace Jana Šilpocha, u emocionální reportáže Život v dunajské deltě Alana Hyžy nebo u Školy flamenga fotografky Jany Lucas.
 |
| Dana Kyndrová: z cyklu Bez domova, 2007. © Dana Kyndrová |
Zatímco Czech Press Photo si i letos zachovává vcelku standardní úroveň, překvapením, ale i zklamáním může být každoroční tematická výstava fotografií vzniklých v rámci grantu magistrátu hl. města Prahy. Tentokrát „skládá účty“ Dana Kyndrová, která vešla ve známost díky znamenitým souborům Žena mezi vdechnutím a vydechnutím a Podkarpatská Rus. Současná výstava Dany Kyndrové nazvaná Bez domova dokládá, že za zajímavým fotografickým tématem není vždy třeba jezdit do vzdálených a „nepoznaných“ zemí. Naopak, mnoho se toho děje právě teď a přímo kolem nás. Kyndrová našla své nové fotografické téma v každodenním životě bezdomovců v hlavním městě Prahy. I když bezdomovectví bylo dlouho považováno ze zcela okrajový a nepodstatný fenomén, s bohatnutím společnosti a vyšší životní úrovní lidí žijících ve velkoměstě se neztrácí, ale paradoxně sílí. Kyndrová se v rámci svého cyklu zaměřila na práci organizací, které bezdomovcům pomáhají – Armády spásy, Naděje, farní charity u Panny Marie Sněžné, bezdomoveckého divadla Ježek a Čížek a na počátky činnosti bezdomovecké ubytovny na lodi Hermes.
Na rozdíl od výše zmíněných syrově dokumentárních fotografií Jacoba Holdta jsou snímky Dany Kyndrové pokusem o vcítění do těžkých osudů lidí, kteří se ať svou vlastní nebo cizí vinou dostali na dno společnosti. I když by Dana Kyndrová svou práci ráda završila knižní fotografickou publikací, zatím je ještě na začátku, ve stádiu mapování a oťukávání tématu. Zda si opravdu dokáže najít „cestu do bezdomovcovy duše“ a zbaví se určité popisnosti fotografií, ukáže až čas.
Čichám, čichám člověčinu!
I když pro někoho může být klasicky pojatá humanistická fotografie neskonale nudnou a přežitou záležitostí, pro značnou část fotografické obce si stále zachovává přitažlivost. Zejména pak pokud jde o fotografie, které ještě nebyly u nás nikdy vystaveny, anebo v případě velkých retrospektivních výstav mimořádných osobností.
 |
| Jindřich Štreit: Arnoltice, 1985. © Jindřich Štreit. |
Příkladem fotografického souboru, který u nás ještě nebyl nikdy vystaven, je soubor nazvaný Robert Doisneau aneb obraz jisté Francie, o němž jsme na tomto místě již psali. Příkladem velké retrospektivní výstavy mimořádné osobnosti jsou Fotografie 1965-2005 Jindřicha Štreita v pražském Domě U Kamenného zvonu. Přesto, že tu jsou k vidění téměř dvě stovky fotografií převážně z moravského venkova, není to žádný nudný megalomanský projekt. Dobře vybrané záběry diváka doslova vtáhnou do „děje“ a nepustí až do posledního sálu. Zvláštní je, že Štreit fotografuje opravdu hodně, ale klišé a šablony jako průvodní jevy nadprodukce jsou u něj jen těžko dohledatelné. Čím to je? Patrně tím, že fotografováním opravdu žije. Nic nepředstírá, na nic si nehraje, je opravdový. Fotografování je pro něj zcela samozřejmou životní náplní. Už jako před lety jako neznámý člověk ze zapadlého moravského statku fotografoval venkovany kolem sebe. Přesvědčivost, síla a samozřejmost těchto „starých“ cyklů je daná úhlem fotografova pohledu. Štreit se nemusel jako před nedávnem Kyndrová vciťovat do osudů fotografovaných lidí, protože byl jedním z nich. Když po roce 1989 začal pracovat na různých cyklech i za hranicemi republiky, jeho fotografie přece jen o něco ztratily na spontánnosti. Například cyklus Farma, který vznikl v Rakousku, je příkladem tišší a meditativnější polohy jeho tvorby.
 |
| Jindřich Štreit: Veveří, 1990. © Jindřich Štreit. |
Do zlatého fondu české fotografie však určitě patří zejména Štreitova ranější tvorba, plná černého humoru a lásky k obyčejnému člověku. Není divu, že takto pravdivý obrázek moravského venkova Štreita přivedl až za mříže. Všimněme si jedné zajímavé věci: jedna z nejstarších fotografií na výstavě, Těchanov z roku 1965, je zároveň jednou z nejlepších. Není sice nijak zvlášť technicky zdařilá, protože podle všeho vznikala ve spěchu, ale je v ní všechno. Život i smrt, smutek i veselí. Štreit tu intuitivně zachytil protisměrný pohyb, který fotografii dodává hloubku: na jednu stranu směřuje ve vší vážnosti pohřební průvod, na druhou stranu prchají husy. Velmi působivé!
Zkus vyfotografovat vlastní nitro!
 |
| Dorothea Bylica: z cyklu Pohlednice na okraji, 2007. © Dorothea Bylica. |
Na závěr upozorněme na výstavu, která představuje mladé fotografky, které své velké téma teprve hledají. Výstava nazvaná Intimate revolt v pražské Galerii Velryba představuje osm autorek z různých míst ve světě, které se v jednu chvíli sešly na FAMU, aby tu prošly tvůrčím fotografickým cvičením. Jejich společná výstava je takovým malým experimentem: i když jsme každá jiné národnosti, zkusme pravdivě zachytit své emoce, svůj vnitřní svět a pak fotografie porovnejme. Výsledek je překvapivě konzistentní. Zatímco národnost či etnikum tu nehraje významnou roli, vystavené fotografie spojuje generační i určitý emancipační postoj. Fotografie jsou kromě jiného i dokladem postupující globalizace. Nikoli však výrazem skutečnosti, že v celém světě můžeme pít coca-colu, pojídat hamburgery, oblékat stejné kalhoty nebo poslouchat jednu a tutéž hudbu, ale spíš v informačním a komunikačním smyslu.
