Praktica B200 electronic

… aneb jak to všechno začalo …

Východoněmecký Pentacon se během 60. a 70. let etabloval jako výrobce kvalitních jednookých zrcadlovek na kinofilm. Přes nejrůznější názvy (Pentacon nebo Praktina) se dostal až k názvu Praktica, který již zůstal natrvalo. Zrcadlovky Praktica řady L byly vybaveny závitem M42, který byl svého času jakýmsi mezinárodním standardem pro výměnné objektivy. V 70. letech však všichni významní výrobci přešli na bajonetové uchycení objektivů, což má nesporné výhody, zejména rychlost a mnohem menší mechanické opotřebení těl i objektivů a z něj plynoucí větší životnost. Bajonet také umožňoval mnohem snazší a elegantnější elektronický přenos údajů z objektivu. Pentacon, i když fungoval v rámci plánovaného socialistického hospodářství, nemohl zůstat pozadu, protože měl poměrně významné místo i na západních trzích a nechtěl o něj přijít.

V roce 1978 byl představen prototyp Praktica B200 electronic, jenž oproti dosavadní řadě L (ta zůstala ve výrobním programu až do prosince pohnutého roku 1989 a celkově čítala 49 modelů a 4.836.879 kusů vyrobených přístrojů) přinášel takřka kompletní změnu. Mimo změny designu (kompaktnější, elegantnější) možnost plně automatického nastavování expozičních časů, dokonce „stepless“, tedy plynule měnitelný čas. Prototyp B200 i všechny následující modely měly společný vlastní bajonet s elektronickým přenosem clony a clonovým simulátorem, jenž umožňoval zaostřování a zejména měření expozice při odcloněném objektivu, novou matnici s trojitým klínovým dálkoměrem, matovým mezikružím a Fresnelovou čočkou (tato matnice se objevovala také v poslední generaci řady L) a zobrazování expozičních hodnot v hledáčku (existují různé varianty podle jednotlivých modelů). Výrobce se také nezapomněl pochlubit, že v B200 není jediná zahraniční součástka, což v dnešních globalizovaných poměrech, kdy je snad skoro všechno z Taiwanu nebo Číny (bez urážky!), zní poněkud exoticky.

Praktica B200 se tak stala základním kamenem nového systému B, který čítá 17 modelů (včetně různých marketingových a technických derivátů, základních typů je 6 – B200, B100, BC1, BCA, BCS a BMS). Tým konstruktérů vedli Werner Hahn, Rolf Noack a Dietmar Tannert. Celkem bylo od prosince 1979 do prosince 1990 vyrobeno 1.164.707 přístrojů. Dalším vývojovým stupněm byl systém BX čítající 4 modely (2 základní – BX20 a BX20s), od prosince 1987 do prosince 1990 bylo pod vedením Herberta Welzela a Rolfa Seiferta vyprodukováno 201.797 přístrojů. Poslední periodu tvoří “post-GDR-deriváty” modelu BX20s (známo jich je 8, ale mohou existovat i nezveřejněné prototypy), jichž od ledna 1991 vzniklo celkem 33.319 kusů; jména konstruktérů nejsou známa. Výroba drážďanských zrcadlovek Praktica byla definitivně ukončena stokusovou sérií BX20s v červnu 2001, kdy závod (mezitím několikrát změnil majitele i název) opustila poslední BX20s s výrobním číslem 2001100 a nápisem “Letzte serie BX20s 06/2001“. Dosud se nemůžu zbavit dojmu, že to je opravdu škoda. Přístroje nesoucí značku Praktica sice stále vznikají – jde ale převážně o levné a nepříliš kvalitní digitální kompakty vyráběné kdesi v Asii, které původnímu jménu dělají spíše ostudu.

Od smutných konců zpět k počátku – pojďme se nyní blíže podívat na B200… Jde o jednookou zrcadlovku na kinofilm a obrazový formát 24 × 36 mm. První varianta (k rozdílům se dostaneme později) se vyráběla od prosince 1979 do srpna 1982, druhá varianta je pak datována lety 1983 až 1984 a celkem vzniklo 110.262 přístrojů. Šéfkonstruktéry byli Werner Hahn a Rolf Noack.

Přístroj má celokovové tělo, bajonet Praktica vybavený systémem EDC (electronic diaphragm control, tedy elektronickým odečítáním clonové hodnoty a simulátorem). Je polepeno koženkou, jejíž vzor (typ „vafle“) je jiný než u všech ostatních typů řady B (vyjma první série B100). Rozměry jsou 138 × 87 × 49 (š × v × h), hmotnost cca 530g (bez objektivu a baterie). Měření světla a závěrka jsou napájeny baterií 4LR44 o napětí 6V (staré označení Varta V28PX) a je možno použít také adaptér pro 4 knoflíkové baterie LR44 nebo SR44 (adaptér byl dodáván jen s některými modely a pro některé vybrané trhy). Životnost baterie se počítá spíše v řádu let než měsíců a i bez baterie je přístroj schopen provozu, byť jen s časem 1/90s, který je zároveň synchronizačním časem blesku.

Závěrka je kovová, lamelová, s vertikálním chodem (tj. po kratší straně filmového pole). Je možno pracovat ve dvou různých režimech. Při nastavení hlavního voliče na „Automatic“ funguje předvolba clony s automatickým dopočítáním správného času v závislosti na nastavené citlivosti filmu a světelných podmínkách. V automatickém režimu je rozsah použitelných časů skutečně dost široký – plynule od 1/1000s do 40s. Druhou možností je pevné nastavení času a poté zvolení správné clony dle údajů expozimetru zobrazovaných v hledáčku; v tomto módu je možné nastavit časy od 1/1000s do 1s + B.

Hledáček je pentagonální, pevně vestavěný, bez možnosti výměny matnic. Zobrazuje cca 95% skutečného obrazového pole a jsou v něm – krom již výše uvedených zaostřovacích pomůcek – zobrazovány kompletní expoziční hodnoty: časy pomocí červených LED, clonové číslo (při použití originálních objektivů Prakticar s bajonetem) pomocí reflexního okénka. Hledáček je dostatečně světlý, ale pouze při použití světelných objektivů Prakticar s pevnou ohniskovou vzdáleností; pro méně světelné zoomy nebyl původně konstruován, a tak někdy příliš ztmavne (hlavně klíny dálkoměru), což se děje rovněž při použití mezikroužků nebo měchu. K dispozici je také tlačítko kontroly hloubky ostrosti – je umístěno při pohledu fotografa vpravo od objektivu a je snadno dosažitelné.

Posun filmu je ruční, pomocí ryhlonatahovací páčky. Ta je vlastně také prvním rozdílem mezi dvěma variantami B200 – přístroje z první série (tam patří i přístroj na ilustračních fotografiích k tomuto článku) mají páčku celokovovou, zatímco všechny další modely systému B a také druhá varianta B200 již mají páčku jinou, sice také kovovou, ale překrytou plastovým krytem jiného tvaru. Na B200 může být připojen winder (mimochodem sice značky Praktica, ale vyráběný v Japonsku neznámým výrobcem). Počítadlo snímků je samočinné, mechanické a zcela spolehlivé; při otevření zadní stěny se automaticky vynuluje. Zpět se film přetáčí rovněž ručně, a to pomocí kovové vyklápěcí páčky zpětného převíjení. Tato páčka spolu s nastavením citlivosti filmu a korekcí se později vyráběla z plastu a manipulace s ní byla mírně odlišná (jen B100 má tuto kovovou variantu).

Měření světla je vnitřní, jednosegmentové TTL s gallium-arsenido-fosfidovým čidlem. Citlivost použitelných materiálů je od 12 do 3200 ASA. Přístroj nemá čtečku DX-kódu, a tak se musí nastavovat ručně. Expoziční korekce v rozmezí ±2EV (krok po 1/2EV) je možno nastavovat v automatickém i manuálním režimu; v hledáčku nejsou signalizovány. B200 má zámek expozice (při lehce stisknuté spoušti, jíž se také aktivuje expozimetr, je třeba stisknout tlačítko vlevo vedle hranolu); tlačítko zámku expozice slouží také jako kontrola baterií (pokud při současném lehkém stisku spouště a zámku nezhasnou LED v hledáčku, je baterie v pořádku). Připadá mi dnes poněkud nepochopitelné, jak může jednosegmentové měření, podle dnešních měřítek naprosto nepřesné, fungovat tak, že jsou na filmu běžně všechny snímky exponovány správě. Možná je to tím, že barevné negativy jsou hodně pružné, ale ani s diapozitivy není větší problém… Prostě nevím a pracuji dle osvědčeného hesla: Nerozumím, ale věřím.

Pro B200 a samozřejmě i pro další z ní vycházející modely bylo k dispozici poměrně široké příslušenství, od objektivů Prakticar (od 20mm do 1000mm) přes winder či makroměch až po např. diakopírku, redukci pro objektivy se závitem M42 nebo adaptér pro upevnění k mikroskopu. Jedna věc ale – jak to tak v socialistickém plánovaném hospodářství bývalo – byla nabídka příslušenství, druhá pak jeho skutečná dostupnost, jež byla v tehdejším Československu tradičně dost mizerná. Ostatně B200 se k nám nikdy oficiálně nedovážela, to až pozdější typ BC1, který přidal jen signalizaci nabitého blesku v hledáčku.

Ještě se krátce vrátím k objektivům – i když nesly název Prakticar, jejich výrobci se lišili. Nejlepší objektivy jsou od firmy Carl Zeiss Jena a poznají se snadno, mají celokovovou konstrukci a vždy mají výrobce podepsaného – na ilustračních fotografiích je B200 s objektivem Carl Zeiss Jena Prakticar 1.4/50 MC, což je také nejsvětelnější (a poměrně málo rozšířený) objektiv systému Praktica B. O kvalitě objektivů Zeiss nemá cenu diskutovat, je prostě vynikající. Další objektivy nesly nápis Pentacon Prakticar MC, měly zpravidla plastové vnější kryty a vyráběly se nejčastěji v závodě Meyer Optik Görlitz; objektivům Zeiss se sice nevyrovnaly, ale pořád je kvalita vysoko nad průměrem. Objektivy se vyráběly i mimo NDR, zpočátku je dodávala japonská Sigma (nejčastějším exemlářem je 28mm f/2.8, který je ovšem považován za jeden z nejhorších objektivů Prakticar; od východoněmeckých 28mm se pozná poměrně snadno – má poněkud odlišný vzhled než ostatní “pravé” Prakticary). Sigma vyrobila na počátku 90. let také nejkurióznější objektiv systému – AF-Prakticar 55-200mm f/4.5 MC, tedy objektiv s autofokusem (!!!), do jehož těla se vkládaly 3 tužkové baterie. Později – zejména po sjednocení Německa (1991) – dodávala objektivy, hlavně zoomy, korejská firma Samyang (názvy Prakticar a Exakta). Ty se také poznají poměrně snadno: mají kovovou konstrukci s vyrytými písmeny, poměrně dost barevné provedení (hlavně čáry pro hloubku ostrosti) a jejich kvalita je poměrně špatná. Existují také jednotlivé případy, kdy objektivy dodávaly firmy Cosina nebo Cimko (na obou je psáno „Lens Made in Japan“), ale ani toto není žádná sláva, i když jsou lepší než korejské. Pokud Praktica, pak jedině s originálními pevnými skly, nejlépe Zeiss!

Praktica B200 electronic má několik výrobních mutací – nejde jen o natahovací páčku, ale spíše o označování modelů. U prvních modelů série je také jiný rámeček pro vkládání víčka krabičky filmu na zadní stěně – zatímco u všech pozdějších modelů se karton vkládá shora (je možno jen při otevřené zadní stěně), zde je otvor pro založení dole a aby papírek nevypadl, je v rámečku vložen pružný plech fungující jako spolehlivý držák. Poměrně raritní je exportní B200 ve stříbrném provedení (podle mě to ale tomuto tvaru moc nesluší) a s hladkou polepovací koženkou. Pro britský trh, který byl tradičně dost významným odběratelem produkce Pentaconu, byla vyráběna Praktica BCX, což je ovšem totéž jako B200 – většina BCX je stříbrných; existuje také černé provedení, které překvapivě vychází už z novějšího typu BC1 (má signalizaci blesku v hledáčku a tudíž také další kontakt v botce). Je známa také jedna sběratelská rarita – Praktica B200S electronic. Technické odlišnosti nemá naprosto žádné, ale na krytu přístroje je vedle bílých liter B200 také červené S. Nelze nyní zjistit, proč tato varianta vznikla, ale asi opět půjde o nějakou objednávku trhu mimo NDR.

Praktica B200 electronic se k nám nedovážela, takže ani v bazarech není snadno k nalezení. Pokud oželíme signalizaci blesku (až od BC1) nebo TTL-měření blesku (BX20), je to bezproblémově použitelný a kvalitní přístroj. Natahovací páčka prvních modelů se mně subjektivně zdá dokonce lepší než u novějších variant. Ovšem tak jako tak si B200 jakožto pramáti systému Praktica B určitě zaslouží tento článek i to, aby s ní ten, kdo ji má, aspoň občas fotografoval. Aktivních uživatelů systému Praktica B je stále ještě dost a dost; často takových, kteří po několika „digitálních“ letech zatoužili po návratu k filmu a manuálu jen tak pro potěšení a oprášili starou dobrou Praktiku – důkazem jsou nejen dotazy, které dostávám, fotografie v různých soutěžích či galeriích, ale také v poslední době řádně probrané bazary. Běžte se podívat…!

Ilustrační fotografie pořízeny digitální zrcadlovkou Nikon D50 s objektivem Sigma 50mm f/2.8 EX Macro, použita odrazná plocha Lastolite a stativ WF-603 Professional Tripod. Obrázek systému Praktica B převzat z prospektu firmy VEB Pentacon Dresden.